ECLI:CZ:US:2017:2.US.1136.16.1
sp. zn. II. ÚS 1136/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ORBIT s.r.o., se sídlem Nad Akáty 1595/7, Praha - Kunratice, zastoupené Mgr. Jiřinou Mečkovskou, advokátkou se sídlem Nad Dědinou 6, Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2015, č. j. 17 Co 421/2014-225, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, č. j. 32 Cdo 3944/2015-262, za účasti Nevyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstvo obrany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 21 C 201/2009 se podává, že Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správný potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 4. 2014, č. j. 21 C 201/2009-173. Uvedeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala zaplacení částky 2.146.396,94 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody (ušlého zisku), kterou jí měla způsobit žalovaná (Česká republika - Ministerstvo obrany, dále jen "vedlejší účastnice řízení") v důsledku vyloučení ze soutěže o veřejnou zakázku s názvem "Podpora terminálu Citrix - Citrix subscription Advantage", učiněného na základě rozhodnutí vedlejší účastnice řízení ze dne 30. 3. 2005, č. j. 04/738-10-5888, o vyloučení dodavatele z jednání pro nesplnění požadavků na prokázání kvalifikace, když stěžovatelka nedoložila příslušné oprávnění k podnikání, ale pouze výpis z obchodního a živnostenského rejstříku. Obvodní soud v citovaném rozsudku dospěl na straně jedné k závěru, že vedlejší účastnice řízení porušila svou právní povinnost, neboť trvání na předložení živnostenského listu nebo koncesní listiny za situace, kdy je (kromě obligatorního výpisu z obchodního rejstříku) předkládán výpis ze živnostenského rejstříku, aniž by vyvstaly jakékoli pochybnosti o splnění podmínky oprávnění k podnikání, nemělo oporu v zákoně č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (tuto skutečnost vzal za prokázanou z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2006, č. j. 62 Ca 1/2006-34, a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 5 Afs 5/2007-63). Tím, že vedlejší účastnice řízení nesprávně vyhodnotila kvalifikaci stěžovatelky, tak vyloučila stěžovatelku z další účasti v zadávacím řízení, což následně ovlivnilo stanovení pořadí úspěšnosti nabídek. Na straně druhé nicméně obvodní soud konstatoval, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti vedlejší účastnice řízení a vznikem škody (ve smyslu ustanovení §420 občanského zákoníku z roku 1964), jejíž náhrady se stěžovatelka v žalobě domáhala, neboť nebylo nikterak prokázáno, že předmětná veřejná zakázka měla být přidělena právě stěžovatelce.
3. S uvedeným právním závěrem obvodního soudu se městský soud ztotožnil a neshledal důvodné odvolací námitky stěžovatelky, v nichž tvrdila, že pokud by nebyla protiprávně vyloučena, stala by se vítězkou předmětného výběrového řízení a vedlejší účastnice řízení by byla povinna s ní uzavřít smlouvu na dodávku služeb. Rovněž městský soud (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, dostupné na www.nsoud.cz) dospěl k závěru, že "požadavek příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody nebyl splněn a bylo nadbytečné se zabývat otázkou vzniku i výší škody" (str. 5 rozsudku).
4. V průběhu odvolacího řízení (viz Protokol o jednání ze dne 9. 4. 20015, na č. l. 219-220 spisu) stěžovatelka podala návrh, aby městský soud přerušil řízení a vznesl předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie o tom, "zda je v souladu s Unijním právem požadavek na absolutní jistotu v otázce příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním zadavatele veřejné zakázky a vznikem škody v důsledku neuzavření smlouvy z této veřejné zakázky ve světle směrnice Rady č. 1989/665/ES." Tento návrh nicméně městský soud zamítl usnesením ze dne 9. 4. 2015, č. j. 17 Co 421/2014-223, když jednak neshledal důvody pro předložení takové předběžné otázky, neboť "se jedná o problematiku, která je nejen předmětem tohoto sporu, ale byla již řešena i vnitrostátním právem i rozhodnutím Nejvyššího soudu", jednak konstatoval, že jako soud odvolací, jehož rozhodnutí lze napadnout mimořádným opravným prostředkem (dovoláním podle §237 o. s. ř.), nemá povinnost tuto předběžnou otázku položit ve smyslu čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. Proti tomuto usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které ovšem Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 2. 2016, č. j. 32 Cdo 3945/2015-265, odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť "ve všech případech přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř. musí jít o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. takovým rozhodnutím není."
5. Stěžovatelka podala dovolání rovněž proti ústavní stížností napadenému rozsudku městského soudu, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dle jejího názoru "měla být právní otázka vyřešena jinak." Konkrétně pak nesouhlasila s hodnocením důkazů obvodním soudem a s právními závěry městského soudu ohledně neprokázání příčinné souvislosti. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s tím, že v této otázce obecné soudy odkázaly na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, aniž se však zabývaly rozdílnými skutkovými okolnostmi obou sporů. Stěžovatelka pak znovu zopakovala své přesvědčení, že je prakticky jisté, že pokud by vedlejší účastnice řízení postupovala v souladu se svými povinnostmi, stala by se stěžovatelka vítězkou soutěže o veřejnou zakázku.
6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením toto dovolání stěžovatelky podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka nedostála požadavku v dovolání konkrétně popsat, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. "Označila-li [stěžovatelka] jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že "právní otázka má být vyřešena jinak", patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. nestanoví. Žádost (stěžovatelky), aby sporná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.) požadavku, aby "dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak". Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá [stěžovatelka], že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím." Nejvyšší soud nadto konstatoval, že z dovolání stěžovatelky není ani zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit. "Pouhý nesouhlas [stěžovatelky] s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání."
7. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti neztotožňuje s důvody, na základě kterých Nejvyšší soud, dle jejího názoru ovšem zcela nesprávně a v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces, odmítl podané dovolání. Ve své argumentaci tak především polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, že dostatečně nekonkretizovala, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání tak, aby je mohl Nejvyšší soud meritorně posoudit, neboť to je údajně patrné z jejího jasně vyjádřeného nesouhlasu s právními závěry obvodního i městského soudu, při jejichž formulaci vycházely z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2408/2010. Stěžovatelka je proto toho názoru (který opírá o závěry v ústavní stížnosti citovaných nálezů Ústavního soudu), že tímto svým "přepjatě formalistickým" a vůči přístupu stěžovatelky k soudu nevstřícným postupem v konečném důsledku zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, neboť jí Nejvyšší soud odepřel přístup k soudu a spravedlnosti. Stěžovatelka nadto poukazuje na skutečnost, že ve svém dovolání implicitně uplatnila další dovolací důvod, a to řešení právní otázky (příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním zadavatele a ušlým ziskem v důsledku vyřazení ze zadávacího řízení), která nebyla doposud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena. Za takové vyřešení otázky totiž nelze považovat "strohé odůvodnění" citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2408/2010. Stěžovatelka dále (opět s oporou v závěrech vyslovených v ústavní stížností citovaných nálezech Ústavního soudu) namítá, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), neboť v předmětné věci "rozhodovali tři ze čtyř členů senátu číslo 32 Nejvyššího soudu, aniž by bylo z rozvrhu práce zřejmé jakékoliv předem stanovené pravidlo, komu má být věc přidělena. Podle rozvrhu práce totiž složení senátu určuje předseda senátu ad hoc (a to i když je v senátu zařazen velký počet soudců - např. sedm soudců). V tomto postupu, který umožňuje přidělování věcí bez předem stanovených pravidel (tedy netransparentním postupem naplňujícím znaky libovůle)." V neposlední řadě stěžovatelka namítá, že k porušení jejího práva na zákonného soudce došlo rovněž v důsledku porušení povinnosti Nejvyššího soudu (tj. soudu poslední instance) předložit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, ačkoliv se dle jejího názoru jedná o "kauzu s velkým precedenčním potenciálem i pro ostatní žaloby účastníku veřejných zakázek" a právní závěry vyslovené obecnými soudy v dané věci jsou ve zjevném rozporu s unijním právem.
8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud a vedlejší účastnice řízení.
9. Nejvyšší soud však pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a nadto konstatoval, že ve svém rozhodnutí respektoval rozhodovací praxi Ústavního soudu ohledně způsobu posuzování náležitostí dovolání. Ve vztahu k námitce stěžovatelky ohledně porušení práva na zákonného soudce Nejvyšší soud zdůraznil, že tato její námitka není oprávněná "již z toho důvodu, že v době nápadu a přidělení věci měl senát 32 Cdo jen tři členy, takže složení senátu nemohlo být jiné než to, v jakém byla věc rozhodnuta."
10. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření předně namítla, že ústavní stížnost nebyla podána včas, neboť dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro vady, a proto se počátek lhůty k podání ústavní stížnosti odvíjel od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Následně vedlejší účastnice řízení rovněž odkázala na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jehož právní závěry považuje za věcně správné, neboť stěžovatelka nedostála své povinnosti v dovolání dostatečným způsobem konkretizovat zvolený dovolací důvod, přičemž dle jejího názoru není povinností Nejvyššího soudu "dovozovat tyto stěžovatelkou neurčitě (ne)vymezené obligatorní náležitosti výkladem."
11. V replice k uvedeným vyjádřením stěžovatelka jejich argumentaci odmítla a setrvala na svém stanovisku, že v dovolání uvedla dva předpoklady přípustnosti dovolání, anebo "minimálně z obsahu dovolání vymezení splnění dvou předpokladů přípustnosti vyplývá." Stěžovatelka si je vědoma toho, že ani jeden předpoklad přípustnosti nebyl v dovolání formulován precizně, avšak i přesto se domnívá, že Nejvyšší soud mohl posoudit přípustnost dovolání v předmětné věci. Nadto stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že kromě toho, že její argumentace v dovolání byla podřaditelná pod ustanovení §237 o. s. ř., v textu dovolání namítala rovněž porušení svých základních práv a svobod (konkrétně práva na rovnost v řízení), přičemž taková námitka zakládá přípustnost dovolání, neboť je uplatnitelná jako dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 849/16 ze dne 11. 10. 2016. V neposlední řadě stěžovatelka v replice doplnila svou argumentaci ohledně namítaného porušení práva na zákonného soudce, které spatřuje i v postupu, který umožňuje předsedovi senátu v podstatě kdykoliv měnit složení senátu. "V předmětné věci je totiž v rozvrhu práce pravidlo, podle kterého v zájmu plynulého vyřizování věcí v senátě může řídící předseda senátu u věcí přidělených senátu změnit v jeho rámci přidělení. V tomto postupu, který umožňuje přidělování věcí bez předem stanovených pravidel (tedy netransparentním postupem naplňujícím znaky libovůle), spatřuje stěžovatelka porušení práva na zákonného soudce, které vyplývá z čl. 38 odst. 1 Listiny."
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího soudu, ani Městského soudu v Praze nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je (především) s obsahem ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem podústavního práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); nebo stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. II. ÚS 849/16].
15. Podstatu ústavní stížnosti tvoří především nesouhlas stěžovatelky s procesním postupem Nejvyššího soudu, na jehož základě došlo k odmítnutí jí podaného dovolání a v němž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatelky, že za jedno z takových porušení práva na spravedlivý proces, jehož imanentní součástí je i právo jednotlivců domáhat se ochrany svých práv soudní cestou, je třeba považovat svévolné odmítnutí meritorního přezkumu (denegatio iustitiae) z důvodu restriktivního či "přepjatě formalistického" výkladu příslušných procesních pravidel podmiňujících přístup jednotlivců k soudu, resp. stanovujících podmínky pro připuštění meritorního přezkumu jednotlivých podání. Taková pravidla a podmínky jsou obecné soudy povinny interpretovat a aplikovat tak, aby dodržely maximy práva na spravedlivý proces vymezené Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Při jejich výkladu musí obecné soudy vždy přihlédnout k tomu, že účastník řízení svým podáním sleduje ochranu svých subjektivních práv, a proto je třeba bdít nad tím, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení, neboť základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu podústavního práva, nýbrž právě i rámec jeho interpretace [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301) a judikaturu tam uvedenou].
17. Jak ostatně stěžovatelka uvádí, Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že shora uvedené maximy platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Přestože totiž dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65), rozhodování o něm nemůže být vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně garantovaných práv a svobod, včetně práva na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.); sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355); sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553); či sp. zn. II. ÚS 3157/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 8/76 SbNU 123)].
18. Ústavní soud proto ve své judikatuře ve vztahu k vyřízení dovolání ze strany Nejvyššího soudu opakovaně vyslovil názor, že je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů (tedy i soudu dovolacího) nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, nýbrž aby též odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu ke zmíněnému účelu přiměřeně odpovídalo kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (viz čl. 38 odst. 1). Stejně tak musí Ústavní soud připomenout svoji předchozí judikaturu [srov. především citované nálezy sp. zn. IV. ÚS 128/05 či sp. zn. II. ÚS 849/16], že dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje. Úvahy dovolacího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání (z hlediska faktického tedy při selekci případů, jimiž se bude Nejvyšší soud meritorně zabývat) se proto musí pohybovat v rámci mezí stanovených občanským soudním řádem, tak i obecnými principy vztaženými k právu na spravedlivý proces. Obecně přitom platí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu dovolací soud shledal podané dovolání nepřípustným, a poté musí tento závěr alespoň ve stručnosti (viz §243f odst. 3 o. s. ř.), byť jen s uvedením nosných důvodů, odůvodnit (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016).
19. Výše předestřená obecná východiska jsou aplikovatelná i na nyní projednávaný případ stěžovatelky, přičemž však po důkladném seznámení se s napadeným usnesením Nejvyššího soudu i s obsahem předmětného dovolání Ústavní soud nemůže přisvědčit výhradám stěžovatelky vůči způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Jakkoliv se tedy Ústavní soud v obecné rovině ztotožňuje s argumentací stěžovatelky (založené především na výše rekapitulovaných závěrech judikatury Ústavního soudu), v nyní projednávaném případě dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení řádně a srozumitelně odůvodnil, v čem spatřuje nepřípustnost stěžovatelkou podaného dovolání, která nedostála své povinnosti alespoň přibližně konkretizovat, jaká konkrétní právní otázka (hmotného nebo procesního práva) "měla být vyřešena jinak", resp. od které právní otázky se měl dovolací soud odchýlit. Ústavní soud se tak ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že "pouhý nesouhlas (stěžovatelky) s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání", a nepovažuje jej za projev "přepjatého formalismu" Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání, jak v ústavní stížnosti namítá stěžovatelka. V ní předestřená argumentace a důkladnější rozvedení námitek obsažených v samotném dovolání totiž dle Ústavního soudu spíše svědčí o snaze stěžovatelky dodatečně "zhojit" jeho obsahové nedostatky, neboť nelze přehlédnout, že samotné dovolání stěžovatelky představovalo jen směsici obecných nesouhlasných námitek s právním názorem Městského soudu v Praze, které nadto předestřela již v odvolacím řízení [což ostatně vyplývá i z obsahu samotného dovolání - "žalobce má za to, že došlo k naplnění odvolacích důvodů podle ust. §205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř."], a stěžovatelka tedy nijak svou argumentaci, ani náležitosti svého podání nepřizpůsobila specifickému charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
20. Ze stejného důvodu je proto třeba odmítnout i stěžovatelkou nesprávně interpretovaný závěr Ústavního soudu, vyslovený v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 849/16, z něhož nelze dovodit, že již pouhé předestření obecné námitky ohledně porušení ústavně zaručených základních práv v dovolání zakládá jeho přípustnost a tedy i meritorní přezkum. Ústavní soud v citovaném nálezu sice skutečně konstatoval, že námitka ohledně protiústavnosti právních závěrů či procesního postupu odvolacího soudu představuje naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nicméně tato námitka musí být v dovolání dostatečně odůvodněná a konkretizovaná (pouhé obecné konstatování o protiústavnosti těmto požadavkům nedostojí), přičemž takovou námitku nemůže Nejvyšší soud ponechat bez povšimnutí či odmítnout jako nepodřaditelnou pod žádný z dovolacích důvodů, ale naopak je povinen se s touto argumentací (při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost alespoň ve stručné podobě) zabývat a vypořádat se s ní.
21. Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky ohledně porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Lze přisvědčit názoru stěžovatelky, že pravidlo obsažené v ustanovení Rozvrhu práce Nejvyššího soudu, dle něhož "v zájmu plynulého vyřizování věcí v senátě může řídící předseda senátu u věcí přidělených senátu změnit v jeho rámci jejich přidělení", se samo o sobě nachází na samotné hranici souladnosti s právem na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a z něho dovoditelnými principy a pravidly pro určení konkrétního rozhodujícího soudce nebo soudců v senátu [blíže srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1589/13 ze dne 21. 1. 2015 (N 9/76 SbNU 131) či sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016]. Na druhou stranu však stěžovatelkou vytýkaný stav sám o sobě v nyní projednávaném případě nedosahuje protiústavní intenzity, jelikož stěžovatelka nenamítá ve vztahu k jí iniciovanému dovolacímu řízení žádnou konkrétní skutečnost, která by v jejím konkrétním případě zakládala porušení jejího práva na zákonného soudce. Nelze totiž odhlédnout ani od skutečnosti, kterou zmiňuje i Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, že v době nápadu a přidělení dovolání stěžovatelky měl rozhodující senát 32 Cdo Nejvyššího soudu jen tři členy, a proto o složení senátu po celou dobu dovolacího řízení nemohly vyvstat žádné pochybnosti.
22. Stěžovatelkou namítané porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) Ústavní soud nespatřuje ani ve způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s jejím návrhem na přerušení řízení a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, který Městský soud v Praze v samostatném usnesení ze dne 9. 4. 2015 zamítl s odůvodněním, že "se jedná o problematiku, která je nejen předmětem tohoto sporu, ale byla již řešena i vnitrostátním právem i rozhodnutím Nejvyššího soudu". Přestože lze obecně kriticky hodnotit stručnost takového odůvodnění městského soudu, v nyní projednávaném případě nelze ponechat bez povšimnutí skutečnost, že i samotný návrh na přerušení řízení (stěžovatelkou uplatněný v průběhu ústního jednání) za účelem přednesení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU byl formulován velmi obecně, bez jakékoliv podrobnější argumentace. Za ústavně spornou nepovažuje Ústavní soud ani procesní postup Nejvyššího soudu, který usnesením ze dne 2. 2. 2016 odmítl dovolání stěžovatelky podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
23. S ohledem na výše uvedené tak lze konstatovat, že v nyní projednávané věci nebyla porušena základní práva stěžovatelky, jak namítala v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu