ECLI:CZ:US:2018:2.US.1218.17.1
sp. zn. II. ÚS 1218/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem, sídlem Potočná 41/109, Trenčín, Slovenská republika, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017 sp. zn. 33 Nd 282/2016, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) obchodní korporace Slovenská sporiteľňa, a. s., sídlem Tomášikova 48, Bratislava, Slovenská republika, a 2) obchodní korporace PERFECT INVEST, a. s., sídlem Karlovo náměstí 34, Třebíč, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na nestranný a nezávislý soud podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, z přiloženého usnesení Nejvyššího soudu a z veřejně přístupných zdrojů (https://isir.justice.cz) se podává, že u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") je vedeno pod sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014 insolvenční řízení na majetek stěžovatele (dlužníka). V jeho průběhu vznesl stěžovatel námitku podjatosti nejprve proti soudcům Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") JUDr. Heleně Myškové, JUDr. Ivaně Waltrové a Mgr. Martinu Hejdovi. K rozhodnutí o této námitce byla věc přidělena soudci Nejvyššího soudu Mgr. Milanu Poláškovi, proti němuž stěžovatel rovněž vznesl námitku podjatosti. O ní rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2016 č. j. 30 Nd 63/2016-A tak, že Mgr. Milan Polášek není vyloučen z projednávání a rozhodnutí ve věci. Stěžovatel posléze vznášel námitky podjatosti proti všem dalším soudcům, kteří ve věci postupně o námitkách podjatosti rozhodovali.
3. Ústavní stížností pak stěžovatel brojí proti usnesení ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 33 Nd 216/2017, jímž bylo senátem Nejvyššího soudu ve složení z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré rozhodnuto tak, že soudci Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Příhoda, JUDr. Miroslav Gallus, JUDr. Hana Gajdzioková a JUDr. Marek Doležal nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Nd 212/2016.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že ústavní stížností napadené usnesení bylo podle Rozvrhu práce Nejvyššího soudu (dále též "Rozvrh práce") platného ke dni 29. 7. 2016 přiděleno k projednání senátu Nejvyššího soudu č. 33, který o ní rozhodl ve složení z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré s tím, že další členkou zasedající v tomto senátu byla JUDr. Ivana Zlatohlávková. Stěžovatel je přesvědčen, že v Rozvrhu práce ve znění od 1. 7. 2016 nebyly uvedeny zásadní informace týkající se určení zákonného soudce, zejména o tom, kdo je řídícím předsedou tohoto senátu, tedy že Nejvyšší soud neměl ústavně konformním způsobem předem stanovena obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří měli ve věci rozhodovat.
5. Rozvrh práce ve znění pro danou věc rozhodném (tj. od 1. 7. 2016 do 31. 8. 2016) neobsahoval informace o tom, který z členů senátu č. 33 je řídícím předsedou tohoto senátu. Dále neobsahoval informace o tom, v jakém složení tento senát rozhoduje (nejen) "ve věcech Nd," tj. o námitkách podjatosti členů jiných senátů. Konečně neobsahoval informace ani o tom, který z členů senátu č. 33 bude u jednotlivých věcí určen "soudcem zpravodajem".
6. Ohledně pravidel pro přidělování věcí Rozvrh práce v rozhodném znění stanovoval: "Věci přidělené příslušnému senátu přiděluje jeho jednotlivým členům řídící předseda senátu, přičemž dbá na rovnoměrné vytížení všech členů senátu. Je-li v senátu zařazen větší počet soudců než tři, složení senátu, který rozhodne přidělenou věc, není-li stanoveno Rozvrhem práce jinak, určuje řídící předseda senátu. V zájmu plynulého vyřizování věcí může řídící předseda senátu u věcí přidělených tomuto senátu změnit v jeho rámci jejich přidělení jednotlivým členům senátu, a to odůvodněným písemným pokynem založeným do sběrného spisu." Rozvrh práce v rozhodném znění tedy ponechával na diskreci řídícího předsedy senátu, komu z jednotlivých členů senátu bude věc přidělena, dokonce umožňoval toto již určené přidělení dodatečně změnit. Obdobně byl řídící předseda senátu nadán diskreční pravomocí k určení konkrétního složení senátu, který projedná a rozhodne přidělenou věc.
7. Z citovaného Rozvrhu práce vyplývá, že v něm nebyla předem transparentně stanovena obecná pravidla pro určení konkrétního "soudce zpravodaje". Jeho určení bylo zcela ponecháno na "řídícím předsedovi senátu", přičemž všichni soudci senátu č. 33, tj. JUDr. Václav Duda, JUDr. Pavel Krbek, JUDr. Ivana Zlatohlávková a JUDr. Blanka Moudrá, byli zároveň předsedové senátu. U všech jmenovaných členů senátu č. 33 bylo totiž v Rozvrhu práce v rozhodném znění uvedeno "předsedá nebo zasedá v senátě podle Rozvrhu práce". Jestliže všichni jmenovaní soudci senátu č. 33 zároveň tomuto senátu předsedali, není zřejmé, kdo z nich je vlastně tím řídícím předsedou senátu určujícím konkrétního člena senátu, který má věc jakožto soudce referent zpracovat a přednést ostatním členům senátu návrh jejího posouzení. Rozvrh práce v rozhodném znění tak neodpovídal na otázku, kdo je řídícím členem senátu č. 33.
8. Posléze stěžovatel reprodukuje několik judikatorních závěrů Ústavního soudu [např. nález ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15, nález (správně má být "usnesení") ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2140/10 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] a Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1222/2008) obecně k náležitostem rozvrhu práce. Poté tvrdí, že rozdělení agendy podle Rozvrhu práce ve znění od 1. 7. 2016 do 31. 8. 2016 neodpovídalo obecně kladeným požadavkům na rozvrh práce, určení soudců v senátu, kteří budou věc projednávat a rozhodovat, nebylo předvídatelné ani transparentní, ale docházelo k němu podle mechanismů, které nebyly předem známy, a které mohly být libovolné, nahodilé nebo účelové, protože zřejmě reagovaly na nastalou situaci, tj. na aktuální zatížení jednotlivých soudců, nebo možná na jejich aktuální nepřítomnost. Konkrétně to podle stěžovatele znamená, že sice v soudním oddělení Nejvyššího soudu č. 33 byli v době podání námitky podjatosti zařazeni celkem čtyři soudci, avšak Rozvrh práce postrádal jednoznačné a srozumitelné určení, kteří tři z těchto čtyř soudců stěžovatelovu věc rozhodnou.
9. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že se ani nevypořádal s důvody, pro které měli být soudci rozhodující o podjatosti členů jiných senátů vyloučeni, čímž rezignoval na provedení objektivního testu nestrannosti.
10. Závěrem podotýká, že zjevně protiústavní praxe Nejvyššího soudu při přidělování věcí a sestavování senátů byla opuštěna až s Rozvrhem práce ve znění od 1. 9. 2016, který sporná pravidla pro rozdělení věcí změnil.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení
11. Ústavní soud si vyžádal od účastníka řízení vyjádření k ústavní stížnosti.
12. Nejvyšší soud prostřednictvím předsedy senátu č. 33 Cdo JUDr. Václava Dudy ve vyjádření k ústavní stížnosti předesílá, že námitky podjatosti řešily (do 31. 8. 2016) v systému rotace všechny senáty Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, tzn. nešlo o pravidelnou agendu jednoho senátu Nejvyššího soudu. Dále uvádí, že Nejvyšší soud rozhoduje v senátech [srov. §36 odst. 1 a §36c o. s. ř. a §19 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)] složených z předsedy a dvou soudců (§19 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). Počet soudců, z nichž se vytváří pro rozhodnutí u Nejvyššího soudu senát a kteří působí v soudním oddělení, popřípadě, kteří mají v soudním oddělení zastupovat soudce, jenž nemůže věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiného zákonem stanoveného důvodu projednat a rozhodnout, není v zákoně o soudech a soudcích předepsán. V případě, že v jednotlivém soudním oddělení působí více než tři soudci, jsou všichni jeho soudci příslušnými zákonnými soudci. Tento závěr nepovažuje Nejvyšší soud za ústavně nekonformní, neboť nepopírá požadavek předvídatelnosti, transparentnosti a vyloučení libovůle při obsazování rozhodujícího senátu. Stěžovatel přehlíží, že z Rozvrhu práce bylo již od zahájení řízení o vznesené námitce nepochybné, kteří soudci (všichni soudci oddělení č. 33 Cdo) mají (mohou) věc projednat.
13. K výhradě stěžovatele, že Rozvrh práce ve znění účinném do 31. 8. 2016 neobsahoval informaci o tom, kdo je řídícím předsedou soudního oddělení č. 33 dodal, že podle Rozvrhu práce účinného do uvedeného data senát č. 33 Cdo tvořili soudci a) JUDr. Vaclav Duda, b) JUDr. Pavel Krbek, c) JUDr. Ivana Zlatohlávková a d) JUDr. Blanka Moudrá. Řídící předseda (osoba, která řídí a organizuje činnost uvnitř soudního oddělení) je v Rozvrhu práce označen tak, že vykonává činnost podle čl. 4 Jednacího řádu Nejvyššího soudu (dále jen "Jednací řád"). Uvedené ustanovení Jednacího řadu účinného do 31. 8. 2016 vymezovalo, že "předseda senátu organizuje práci senátu včetně přidělování věcí jednotlivým členům senátu, přičemž dbá o rovnoměrné pracovní zatížení všech členů senátu, kteří odpovídají za řádné a včasné vyřizování jim přidělených věcí (odstavec 1.). Je-li v senátu více soudců ve funkci předsedy senátu, organizuje práci senátu ten předseda senátu, o kterém to stanoví Rozvrh práce (řídící předseda senátu). Řídícího předsedu senátu zastupuje člen senátu uvedený v Rozvrhu práce na druhém místě. Další soudci ve funkci předsedy senátu předsedají ve věcech jim přidělených (odstavec 2). V rozhodný okamžik byli řídícími předsedy senátů ti soudci Nejvyššího soudu, u nichž bylo v Rozvrhu práce uvedeno, že jsou pověřeni činností podle čl. 4 Jednacího řádu, a soudci v pořadí uvedeném na druhém místě v části "Rozdělení soudců do senátů a působnost jednotlivých senátů" Rozvrhu práce byli jejich zástupci. V tomto směru je ústavní stížnost stěžovatele neopodstatněná, neboť Rozvrh práce údaj o tom, kdo je v jednotlivých soudních odděleních Nejvyššího soudu řídícím předsedou, obsahuje, přičemž ve vztahu k senátu č. 33 transparentně určoval, že řídícím předsedou je JUDr. Vaclav Duda, který vykonával činnost podle čl. 4 Jednacího řádu.
14. Stěžovatel v replice k vyjádření účastníka řízení polemizuje s jeho tvrzeními. Opakovaně zdůrazňuje, že podle jeho názoru Rozvrh práce neobsahoval informace o tom, který ze členů soudního oddělení č. 33 Cdo je řídícím předsedou. Poukazuje na to, že Rozvrh práce doznal změn s účinností od 1. 9. 2016, avšak tyto změny se nemohou týkat věci stěžovatele, kterou Nejvyšší soud obdržel dne 29. 7. 2016.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu žádné další zákonné procesní prostředky neměl.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
17. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní soud předesílá, že obdobnou argumentací se zabýval v usnesení ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2834/17, jímž byla ústavní stížnost téhož stěžovatele odmítnuta. Na uvedené rozhodnutí lze sice poukázat, avšak jeho závěry nelze v posuzované věci zcela přebírat, neboť se vztahují k pozdějšímu znění Rozvrhu práce (účinnému od 1. 6. 2017), který způsob a pravidla rozdělování agendy mezi členy senátu řeší přehledněji a dlužno dodat, že z pohledu práva na zákonného soudce i transparentněji.
19. Ústavní soud připouští, že některým námitkám stěžovatele lze přiznat určitou relevanci. Jako poněkud problematickou shledává Ústavní soud především situaci, kdy oddělení Nejvyššího soudu, z něhož se vytváří tříčlenný senát, tvoří čtyři a více členů. V situaci, kdy podle čl. 4 Jednacího řádu účinného do 31. 8. 2016 řídící předseda senátu přiděloval věci jednotlivým členům senátu, přičemž rozhodujícím kritériem pro rozdělování věcí bylo poněkud neurčité "rovnoměrné pracovní zatížení všech členů senátu", se nepochybně prostor pro případné zneužití této možnosti - při absenci dalších pravidel - přinejmenším otevíral. Zejména v případě, kdy mělo soudní oddělení více členů (např. čtyři a více), přičemž složení senátu bylo podle Rozvrhu práce ponecháno na řídícím předsedovi senátu, se mohla vytvářet různá ad hoc uskupení soudců, u nichž by otázka práva na zákonného soudce mohla nabýt na významu.
20. Přestože tedy Ústavní soud způsob rozdělení práce, jak byl stanoven v rozhodné době Rozvrhem práce a Jednacím řádem nepovažuje za nejvhodnější, ke zrušení napadeného rozhodnutí nakonec nepřistoupil. Nelze totiž přehlédnout, že o námitce podjatosti senát č. 33 Cdo Nejvyššího soudu rozhodoval již na několikáté úrovni. Zjednodušeně řečeno, v ústavní stížnosti posuzované věci je stěžovatelem napadeno rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu, kteří rozhodovali o námitce podjatosti těch soudců Nejvyššího soudu, kteří měli rozhodovat o námitce podjatosti soudců vrchního soudu. Takovéto řetězení námitek podjatosti není v souladu s hospodárností soudního řízení a nevede k ničemu jinému, než k jeho prodlužování a oddalování finálního rozhodnutí. Ústavní soud se dokonce nezdráhá konstatovat, že je projevem obstrukčního jednání stěžovatele, jemuž ochranu v žádném případě poskytnout nemůže.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu