ECLI:CZ:US:2019:2.US.1349.19.1
sp. zn. II. ÚS 1349/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele E. V., právně zastoupené Mgr. Bc. Matějem Votroubkem, advokátem se sídlem Purkyňova 115, Vysoké Mýto, proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Nymburk, ze dne 20. 9. 2018 č. j. KRPS-261124-119/TČ-2017-010871-KR, usnesení Okresního státního zastupitelství v Nymburce ze dne 8. 10. 2018 č. j. 1 ZN 996/2017, vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 11. 2018 č. j. 2 KZN 27/2018-60 a vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ke Společnému podání ze dne 9. 1. 2019 - podnět ke kontrole skončené věci - ze dne 25. 2. 2019 č. j. 1 NZN 2613/2019-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá vyslovení, že v záhlaví označenými rozhodnutími, nerespektujícími principy odvozené z normativního principu demokratického právního státu předvídaného čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní a jinou právní ochranu garantované v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Napadenými rozhodnutími bylo stěžovatelce upřeno právo na přístup k soudu a na legitimní očekávání.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a vyrozumění Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie ČR byla podle §159a odst. 1 trestního řádu již potřetí odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku (dvakrát předtím zrušilo usnesení o odložení trestní věci Okresní státní zastupitelství v Nymburce), kterého se měl dopustit neznámý pachatel tím, že nedbalostním zapojením elektrických rozvodů v hospodářském stavení u domu čp. X způsobil smrt poškozené dcery stěžovatelky, která byla nalezena dne 19. 8. 2017 kolem půlnoci bez známek života v místě svého současného bydliště v obci Y., na zemi v hospodářském stavení vedle domu, neboť ve věci nejde o podezření z přečinu a není na místě věc vyřídit jinak. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Nymburce byla stížnost stěžovatelky zamítnuta s tím, že nebyla důvodná. Vyrozuměním Krajského státního zastupitelství v Praze bylo stěžovatelce sděleno, že její podněty k výše uvedenému usnesení Okresního státního zastupitelství v Nymburce ze dne 8. 10. 2018 byly shledány za nedůvodné, a ve věci proto není důvod, aby byla ve vztahu k tomuto státnímu zastupitelství přijímána jakákoliv opatření. Nakonec bylo stěžovatelce doručeno vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ke Společnému podání ze dne 9. 1. 2019 - podnět ke kontrole skončené věci - ze dne 25. 2. 2019 č. j. 1 NZN 2613/2019-19, ze kterého vyplývá, že nejvyšší státní zástupce neshledal důvody k nařízení kontroly skončené věci ve smyslu §12 odst. 3 zákona o státním zastupitelství.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje podrobně skutková zjištění orgánů činných v trestním řízení, přičemž podstata jejích námitek v ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu či v pochybnostech ohledně závěru, že příčinnou úmrtí její dcery byl úder blesku. Stěžovatelka je přesvědčena, že skutkový děj se neodehrál tak, jak je popisován v napadených rozhodnutích a vyrozuměních, a sama předkládá skutkový děj jiný, podle něhož se její dcera mohla stát obětí trestného činu.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ve vztahu k nyní projednávané věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
6. Dále je třeba uvést, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu.
7. Ústavní soud ve své judikatuře připustil v určitých případech právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování (k tomu více viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/16). Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby; srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) či usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14.
8. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka de facto dovolává, ovšem na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozené přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
9. Na postup orgánů činných v trestním řízení je navíc třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [viz nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14). Proto také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14, nález ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15, nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13 a nález ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15). Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (usnesení ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13).
10. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelkou napadených rozhodnutí neshledal, že by byl na místě jeho kasační zásah. Z napadených usnesení policejního orgánu, státního zastupitelství a vyrozumění dohledových orgánů se podávají konkrétní argumenty, proč není v dané věci důvod zahajovat trestní stíhání pro podezření z trestného činu. Podle všech jmenovaných orgánů bylo úmrtí poškozené nešťastnou shodou okolností, kdy poškozená byla na daném místě právě v době, kdy na něj udeřil blesk. Ze znaleckých posudků, odborných vyjádření, svědeckých výpovědí jakož i z doplněných důkazů vyplynulo, že poškozená nezemřela z příčin násilných, ale příčinou její smrti bylo srdeční a dechové selhání při zásahu bleskem. Ústavní soud sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů
11. Ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených usnesení a vyrozumění, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí a vyrozumění, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
12. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možno vyhovět návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud podle §83 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že náklady jejího zastoupení zaplatí stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu