ECLI:CZ:US:2015:2.US.1490.15.1
sp. zn. II. ÚS 1490/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Vladimíra Holady, 2. Jaroslavy Holadové, 3. Ing. Petra Holady a 4. Bohumily Holadové, všech zastoupených JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 102, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 As 246/2014-33, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, č. j. 7 A 310/2011-326, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článku 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti předestírají svůj názor, že podmínkou vázanosti soudu prvního stupně právním názorem Nejvyššího správního soudu je to, že takový právní názor je z objektivního hlediska názorem správným, což v daném případě stěžovatelé neshledávají, a to mimo jiné i proto, že s právním názorem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí ani soud prvního stupně. Tato skutečnost vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde se opakovaně zdůrazňuje, že soud je vázán názorem Nejvyššího správního soudu, zároveň ale neopomíná poukázat na své předchozí závěry, které považuje za správné. Podle názoru stěžovatelů se Nejvyšší správní soud nevyrovnal řádně s otázkou existence stavební uzávěry v území zajišťujícím ochranu vodárenské nádrže a životního prostředí obecně. Správným právním názorem byl v tomto směru naopak právní názor Městského soudu v Praze vyslovený v rozsudku ze dne 14. 3. 2013, č. j. 7 A 310/2011-249, který však byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 35/2013-41, zrušen.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 19. 4. 2008, č. j. VYST 31079/07-279/2007 NoJ, Městský úřad ve Vlašimi, odbor výstavby a územního plánování, vydal stavební povolení podle §115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "stavební zákon"), na stavbu s názvem "Novostavba haly na pozemku parc. č. X v Hulicích". K odvolání stěžovatelů Krajský úřad Středočeského kraje, odbor územního a stavebního řízení, rozhodnutím ze dne 18. 7. 2008, č. j. 105932/2008/KUSK, sp. zn. SZ 99729/2008/KUSK ÚSŘ/AB, potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu a odvolání stěžovatelů zamítl. Stěžovatelé brojili proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje žalobou podanou u Městského soudu v Praze; ten nejprve rozsudkem ze dne 27. 5. 2011, č. j. 7 Ca 214/2008-104, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému úřadu Středočeského kraje k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti Krajského úřadu Středočeského kraje Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 108/2011-139, citovaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V novém řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, č. j. 7 A 310/2011-176, žalobu zamítl, nicméně nevyhověl žádosti stěžovatelů o nařízení ústního jednání. V důsledku této procesní vady proto Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 11. 2012, č. j. 1 As 101/2012-45, i druhý rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 14. 3. 2013, č. j. 7 A 310/2011-249, zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto rozhodnutí brojil Krajský úřad Středočeského kraje kasační stížností, na základě které Nejvyšší správní soud vydal ve věci dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 35/2013-41, v pořadí třetí rozsudek, jímž rozhodnutí Městského soudu v Praze opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydal dne 13. 11. 2014 Městský soud v Praze ve věci již čtvrtý rozsudek, č. j. 7 A 310/2011-326, jímž žalobu zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se plně řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali stěžovatelé kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu jako nepřípustná odmítnuta.
4. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud však není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není tudíž povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
6. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
7. Ústavní soud konstatuje, že byť stěžovatelé zaměřili svou argumentaci zejména do merita věci, je podstatou ústavní stížnosti otázka ústavní souladnosti právního názoru Nejvyššího správního soudu, který v projednávané věci ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), odmítl kasační stížnost jako nepřípustnou. Podle citovaného ustanovení platí, že kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
8. V odůvodnění svého napadeného usnesení Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelé v kasační stížnosti nenamítají, že by Městský soud v Praze nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený ve zrušovacím rozsudku, nýbrž naopak stěžovatelé nadále vyjadřují s takovým právním názorem nesouhlas. Žádnou judikaturou dovozenou výjimku z §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. v této věci ani rozhodnutí rozšířeného senátu, které by v dané věci zaujalo opačný názor, Nejvyšší správní soud neshledal, kasační stížnost stěžovatelů proto dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. jako nepřípustnou na základě §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
9. Popsaný postup Nejvyššího správního soudu neshledává Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť výklad rozhodných právních předpisů Nejvyšším správním soudem byl předvídatelný a nebyl výrazem interpretační svévole. Na tom nic nemění skutečnost, že se stěžovatelé domnívají, ač zákon nic takového nepředpokládá, že soud prvního stupně by měl být vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu pouze tehdy, je-li takový právní názor "z objektivního hlediska" názorem správným. Na tomto místě lze jen podotknout, že smyslem předmětného ustanovení je zabránit tomu, aby se Nejvyšší správní soud nemusel opakovaně zabývat věcí, v níž již svůj právní názor vyslovil a tímto právním názorem se krajský soud řídil. Ostatně jak bylo stěžovateli vysvětleno v odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, i Nejvyšší správní soud je až na výjimky v řízení o opakované kasační stížnosti vázán právním názorem vyjádřeným ve svém předchozím zrušovacím rozsudku a nemá možnost se opětovně zabývat meritem jím řešené právní otázky. Z výše uvedeného plyne, že o nedostatek spravedlivého procesu se v projednávaném případě nejedná, a proto je na místě závěr, že odmítnutí kasační stížnosti s protiústavním odepřením přístupu stěžovatelů k soudu ztotožnitelné není. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost v této části jako zjevně neopodstatněnou.
10. Pokud ústavní stížnost směřuje taktéž proti usnesení Městského soudu v Praze, Ústavní soud uvádí, stěžovatelka podala ústavní stížnost proti tomuto usnesení po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání, neboť se v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhala rozhodnutí o kasační stížnosti, která byla ex lege nepřípustná. Dvouměsíční lhůta, určená k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tak byla zachována jen ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu. Zde je třeba poznamenat, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována jen tehdy, byl-li opravný prostředek uplatněn v souladu s procesním právem, to jest řádně a včas (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 292/14 ze dne 27. 3. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3504/13 ze dne 5. 2. 2014 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 3117/14 ze dne 12. 11. 2014).
11. Za těchto okolností proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
Radovan Suchánek
předseda senátu