ECLI:CZ:US:2015:2.US.1664.15.1
sp. zn. II. ÚS 1664/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Houžvičkové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2015, č. j. 20 Co 138/2015-293, a proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 2. 2. 2015, č. j. 6 C 19/2007-285, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. 6. 2015 bylo Ústavnímu doručeno podání, v němž stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, a dále, aby "z právních předpisů odstranil povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační i ústavní stížnosti i jejich zpoplatnění soudními poplatky".
Podání stěžovatelky nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§34, §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a pro řízení před Ústavním soudem nebyla stěžovatelka zastoupena advokátem (§30, §31 zákona o Ústavním soudu).
Z desítek dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatelka u Ústavního soudu vedla, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí opakovaně, ačkoliv byla Ústavním soudem opakovaně poučena, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, a vyzývána k odstranění uvedeného nedostatku podání (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2056/11, sp. zn. II. ÚS 740/11, sp. zn. III. ÚS 452/11, sp. zn. II. ÚS 404/11, sp. zn. III. ÚS 340/11, sp. zn. IV. ÚS 1270/10, sp. zn. IV. ÚS 1836/10, sp. zn. III. ÚS 2371/10, IV. ÚS 29/08 a další). Významné též je, že stěžovatelka v těchto věcech k výzvě Ústavního soudu formální a obsahové nedostatky návrhu neodstranila, a to ani v prodloužené lhůtě.
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve své judikatuře opakovaně, srov. kupř. usnesení ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 5/06, ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 987/09, ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1361/10, ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1273/10, ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. III ÚS 3359/11, ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 92/15 a další), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly stěžovatelce objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se pak setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
I v této věci se Ústavní soud v souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatelky advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) tudíž uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem návrh stěžovatelky bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2015
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj