ECLI:CZ:US:2007:2.US.1734.07.1
sp. zn. II. ÚS 1734/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senát složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. R. V., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem Advokátní kanceláře Vovsík, Rösch, Kocina a spol., se sídlem Malá 6, Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, č. j. 25 Cdo 1890/2005-116, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2005, č. j. 20 Co 26/2005-104, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. října 2004, č. j. 24 C 31/2003-85, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Městského soudu v Praze, a 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. července 2007 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. října 2004, č. j. 24 C 31/2003-85, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na zaplacení částky 64.852 Kč "prvým žalovaným (Česká republika-Ministerstvo financí) event. druhým žalovaným (Česká republika - Fond národního majetku)" z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že vynaložil náklady na opravu nemovitostí, které byly neplatně privatizovány, rozsudku Městského soud v Praze ze dne 24. března 2005, č. j. 20 Co 26/2005-104, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným potvrdil, a ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným rozsudek zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, č. j. 25 Cdo 1890/2005-116, kterým bylo pro nedostatek zásadního právního významu věci odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1, a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti zdůrazňuje svoji dobrou víru, v níž vynaložil finanční prostředky do nemovitosti, o níž byl přesvědčen, že ji nabyl do svého vlastnictví. Nestalo se tak chybou státu, který nerespektoval uplatněný nárok restituentů, a nemovitosti privatizoval právní předchůdkyni - jeho matce. Prostředky investované do nemovitostí vrácených restituentům tedy považuje za škodu, za niž odpovídá stát podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Namítá, že obecné soudy aplikovaly nález (správně usnesení) Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 380/97 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 10. U. 27. str. 437), na daný případ nesprávně, vzhledem k jeho odlišnému obsahu, vztahujícímu se pouze na proces privatizace ve smyslu výběru uchazečů pro převod vlastnictví privatizovaného majetku. Stěžovatel však nenapadá rozhodnutí státu, ani jeho důvod, ale namítá, že stát nakládal s majetkem, s nímž disponovat nemohl, s ohledem na uplatněný restituční nárok oprávněných osob na vydání předmětných nemovitostí.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavními předpisy (sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123). Posledně uvedené totiž spadá do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů (čl. 90 Ústavy České republiky). Nalézat zákonem stanoveným způsobem právo na úrovni podústavních právních předpisů je tedy v pravomoci obecných soudů a Ústavní soud zásadně není do této pravomoci oprávněn zasáhnout, pokud jejich postup nebo rozhodnutí nepředstavují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
V posuzovaném případě se obecné soudy s odkazem na ustálenou judikaturu jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu shodly, že v otázce rozhodování státu v rámci privatizace jde o rozhodování vlastníka, nikoli nositele veřejné moci (mocensky nadřazeného subjektu, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s orgánem veřejné moci), bez ohledu na to, o jaké konkrétní otázce jím bylo rozhodováno. Odmítly tedy odlišovat z hlediska odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci různé fáze privatizačního procesu s tím, že jde z hlediska vztahu státu k nabyvatelům (uchazečům) o postupy rovnocenné, při nichž se tzv. vrchnostenský přístup orgánů státu neuplatní. Na druhou stranu nevyloučily pochybení státu při rozhodování v rámci privatizace z hlediska zákonných ustanovení. Vyloučily tedy pouze to, aby se na daná pochybení vztahovaly speciální zákony o odpovědnosti státu.
Právní závěry obecných soudů vystihují podstatu ustáleného právního názoru Ústavního soudu ve věci odpovědnosti státu vyplývající z procesu privatizace, na nichž Ústavní soud nemá důvod cokoliv měnit. Argumentaci stěžovatele, použitou v ústavní stížnosti, lze tedy považovat za pouhou polemiku s názory obecných soudů, která však sama o sobě nemůže být důvodem k ústavní stížnosti. Přitom tato polemika staví Ústavní soud do pozice další instance obecných soudů, neboť ji stěžovatel uplatnil ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu