ECLI:CZ:US:2008:2.US.1773.07.1
sp. zn. II. ÚS 1773/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele P. M. zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem, se sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2007 sp. zn. 8 Afs 6/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Finanční úřad v Ústí nad Labem (správce daně) dodatečnými platebními výměry vyměřil stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši 604 876 Kč, za zdaňovací období roku 2001 ve výši 490 326 Kč a za zdaňovací období roku 2002 ve výši 1 189 972 Kč. Stěžovatel napadl rozhodnutí správce daně odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl a kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výkladem Nejvyššího správního soudu (který se ztotožnil s právním názorem krajského soudu) ust. §4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů, neboť jeho jedinou podmínkou osvobození od daně z příjmů je dle stěžovatele skutečnost, že nemovitosti byly nabyty podle zvláštního zákona, a naopak z něj neplyne, že by se osvobození mělo týkat pouze oprávněných osob, tedy osob dříve postižených, jímž byl jejich majetek vrácen na základě restitučního nároku. Druhá část věty první ust. §4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů zakotvuje osvobození od daně pro všechny příjmy jakýchkoli osob získané z prodeje nemovitostí, movitých věcí nebo cenných papírů vydaných podle zvláštních předpisů. Úmyslem zákonodárce nebylo osvobodit od daně z příjmů pouze příjem získaný z prodeje nemovitostí vydaných pozemkových fondem realizovaného pouze samotnými restituenty (a nikoli už postupníky jejich pohledávek na vydání pozemků).
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými "zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
V tomto smyslu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Je přitom zřejmé, že stěžovatel uplatňuje obdobné argumenty jako v řízení před správními soudy, se kterými se tyto soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, a tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, byť mu to z ústavního vymezení jeho funkce nepřísluší. V ústavní stížnosti zcela absentuje ústavně právní argumentace.
Podle ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů (ve znění účinném pro rozhodná zdaňovací období) jsou od daně z příjmu fyzických osob osvobozeny mj. náhrady přijaté v souvislosti s nápravou majetkových křivd podle zvláštních právních předpisů a příjmy z prodeje nemovitostí vydaných podle zvláštních právních předpisů. Takovým zvláštním předpisem je i zákon o půdě.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů vztahuje osvobození od daně z příjmů jen na nemovitosti vydané podle zvláštních předpisů, přičemž tyto zvláštní předpisy upravují i okruh osob, kterým právo na vydání majetku podle zákona přiznávají. Nelze proto oddělit zdanění pozemků od osob, které s nimi disponují, jak to činí stěžovatel. Citované ustanovení je koncipováno tak, že osvobození od daně z příjmů je přiznáno osobám dříve postiženým, jimž byl jejich majetek navrácen (restituován), nikoliv osobám dalším. Za nemovitosti vydávané podle zvláštního předpisu ve smyslu citovaného ustanovení je nutno považovat nemovitosti vydávané oprávněným osobám na základě právní skutečnosti, jejímž smyslem bylo odstranění způsobených majetkových křivd, a nikoliv nemovitosti, vydané z již odvozeného titulu. Osvobozeny jsou proto příjmy představující náhradu za majetek v minulosti odebraný, a příjem dosažený prodejem takového majetku, tedy odčinění majetkových křivd, jež v minulosti utrpěl restituent nebo jeho právní předchůdci. Osvobození se proto nemůže týkat osob, jimž nebyly pozemky převedeny na základě restitučního nároku. Smyslem a účelem uvedené právní úpravy byla možnost rozšířit alternativy uspokojení nároků restituentů zavedením možnosti postupovat restituční nároky, nikoliv ale přenášet na osoby třetí daňové výhody plynoucí z účelu zákona, jímž bylo zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989 (preambule zákona o půdě), tedy ani na postupníky. V posuzovaném případě stěžovatel nebyl v postavení osoby oprávněné podle §4 zákona o půdě, ani nezískal postavení osoby oprávněné podle §33a odst. 1 citovaného zákona, ale získal nárok na bezúplatné převedení pozemků od pozemkového fondu podle §11 odst. 2 zákona o půdě sukcesí restitučního nároku od oprávněných osob, uskutečněné podle smluv o postoupení pohledávky. Vydání pozemků Pozemkovým fondem podle §11 odst. 2 zákona o půdě tak z hlediska zdanění příjmů stěžovatele z prodeje nelze považovat za vydání podle zvláštního předpisu - zákona o půdě.
Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud považuje závěry uvedené v napadeném rozhodnutí za ústavně konformní (nemůže jít ani o svévoli, neboť Nejvyšší správní soud své závěry transparentně, přesvědčivě a racionálně logicky odůvodnil), i - vyslovováno nad rámec - za souladné se zákonem (rovina podústavního práva), odpovídající záměrům zákonodárce při tvorbě zákona o dani z příjmu. Z koncepce ustanovení §4 odst. 1 písm. g) zákona o dani z příjmu vyplývá zřejmý úmysl zákonodárce přiznat osvobození od daně z příjmu skutečně jen osobám dříve postiženým, kterým byl jejich majetek navrácen a nikoliv osobám dalším. Úmyslem zákonodárce bylo přiznat osvobození od daně z příjmu získaného prodejem nemovitostí, vydaných oprávněným osobám na základě právní skutečnosti, jejímž smyslem bylo odstranění způsobených majetkových křivd. Společným znakem pro tento druh osvobození příjmů od daně je okolnost, že tyto příjmy ve skutečnosti nepředstavují zvětšení majetku daňového subjektu, protože se jedná o náhrady za v minulosti protiprávně odebraný majetek nebo o příjem z prodeje vydaného majetku, ať již původního nebo jiného, vydaného náhradou za majetek, který podle restitučních zákonů nelze vydat.
Je na místě zdůraznit, že se Ústavní soud ústavní konformitou stěžovatelem rozporovaného právního názoru opakovaně ve své judikatuře zabýval a dospěl ke stejnému závěru, jako v tomto usnesení (srov. kupř. I. ÚS 406/2000, IV. ÚS 60/01, III. ÚS 237/02, IV. ÚS 754/02, IV. ÚS 439/04, Pl. ÚS 6/05).
Lze dodat, že výklad zákona podávaný stěžovatelem nese rysy formalismu, který pomíjí smysl a účel zákona. V ústavní stížnosti je argumentováno pouze jazykovým, resp. doslovným výkladem. Tím je však zcela nereflektována základní teze interpretace práva, a to sice, že nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu. Právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý (srov. např. I. ÚS 138/06). Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity. Stěžovateli byl předestřen přesvědčivou argumentací Nejvyššího správního soudu (jakož i dosavadní judikaturou Ústavního soudu) smysl a účel zkoumaného ustanovení. Stěžovatel nepoukázal na žádný jiný (alternativní) smysl a účel na podporu svého závěru o odlišné právní normě a založil jej toliko na argumentu textem předmětného ustanovení. Tím však svou argumentací popřel podstatu práva, která je dána jeho účelovým zaměřením, tj. záměrně regulovat v té které podobě společenské vztahy; z jeho výkladu plyne, že smysl a účel právní normy nemusí být zjišťován a postačí vyjít pouze z textu právního předpisu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu