ECLI:CZ:US:2019:2.US.1804.19.1
sp. zn. II. ÚS 1804/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2019 č. j. 9 As 432/2018-41, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 31. 10. 2018 č. j. 65 Ad 3/2016-162 a proti rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 12. 7. 2016 č. j. PPR-1022-19/ČJ-2016-990131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisů, které si vyžádal, zjistil, že napadeným rozhodnutím policejního prezidenta došlo k propuštění stěžovatele ze služebního poměru, protože vyzrazoval informace související s jeho činností jako policisty, jádrem sporu před správními soudy pak byla skutečnost, že se příslušné policejní orgány rozhodly nevyčkat konce trestního řízení proti stěžovateli, ale paralelně vést řízení o propuštění ze služebního poměru s tím, že stěžovatel porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst Policie ČR. Šlo pak zejména o to, zda bylo nutné provést všechny stěžovatelem navržené důkazy. Krajský soud dal původně stěžovateli zapravdu a napadené správní rozhodnutí zrušil, posléze však na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydal krajský soud nové ústavní stížností napadené rozhodnutí, zamítající stěžovatelovu žalobu. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud potvrdil tento rozsudek krajského soudu.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že jeho procesní obrana v příslušném správním řízení spočívala v tom, že se nedopustil jednání, které by mělo znaky trestných činů vymezených v napadeném správním rozhodnutí, ani trestných činů jiných. Stěžovatel vytýká správním orgánům, že neprovedly jím navržené důkazy. Správní orgány a soudy se spokojily s podklady, získanými z neskončeného trestního řízení. To stěžovatel shledává jako opomenutí důkazů v rozporu s ústavními principy. Stěžovatel je přesvědčen, že ani velmi vysoká míra přesvědčivosti důkazů nemůže nikdy ústavně konformně odůvodnit odmítnutí důkazů navržených účastníkem řízení. Popíralo by to podle něj ústavně garantovaný princip rovnosti zbraní, kontradiktornost dokazování, reálně vylučuje jakoukoliv procesní obranu a vykazuje zásadní vadu logické argumentace: závěr o vysoké průkaznosti stávajících důkazů, o nichž podle soudu nevznikly relevantní pochybnosti, je použit jako odůvodnění pro odmítnutí důkazů stěžovatele, jejichž cílem bylo právě vyvrácení stávajících důkazů a prokázání pochybností o nich. Důkazy se měly týkat průkaznosti zvukových záznamů, jimž stěžovatel vytýká, že jsou obtížně slyšitelné a selektivně vybrané. V trestním řízení byly zvukové záznamy po prvotních přepisech "technicky čištěny", což mohlo vést ke změně rozsahu i obsahu záznamů, záznamy jsou obtížně srozumitelné i věcně, bez vysvětlení či zasazení do kontextu se neobejdou. Stěžovatel upozorňuje, že s klíčovou žalobní námitkou opomenutých důkazů a jednostranného dokazování byl stěžovatel v původním rozsudku úspěšný. Krajský soud v prvním rozsudku (jímž bylo žalobě stěžovatele vyhověno) skutečně vytknul správnímu orgánu nezákonné neprovedení stěžovatelem navrženého dokazování a dospěl k závěru, že dokazování bylo vedeno jednostranně.
4. Policejní prezident ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel toliko argumentačně polemizuje s názory správních soudů, a to primárně ve vztahu k tomu, jak se vyjádřily k odmítnutí provedení důkazních návrhů, které stěžovatel v řízení ve věcech služebního poměru navrhl. Argumentaci stěžovatele považuje za neopodstatněnou.
5. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že bylo podstatné, že navržené důkazy byly nadbytečné, neboť naplnění důvodu propuštění ze služebního poměru bylo prokázáno celou řadou důkazů, nejen usnesením o zahájení trestního stíhaní, ale zejména záznamy provedených odposlechů a jejich přepisy, které byly součástí správního spisu. Kritiku kvality záznamu stěžovatel neuplatnil v řízení před správními soudy, poprvé s ní přišel až v ústavní stížnosti. Pohledem těchto důkazů, jejichž přesnost stěžovatel v řízení před správními soudy konkrétně nezpochybňoval, bylo jasně prokázáno, že stěžovatel jednomu muži soustavně, pravidelně, dlouhodobě a záměrně poskytoval informace z několika trestních řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že provádět výslechy navrhovaných svědků a dotazovat se jich, zda jim stěžovatel opravdu říkal to, co bylo zaznamenáno na zvukových záznamech a jimi přesvědčivě prokázáno, by bylo nadbytečným důkazem. K tvrzení stěžovatele, že je v jeho případě nutno aplikovat kritéria platná pro tzv. "řízení o trestním obvinění" ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, poukazuje Nejvyšší správní soud na svou setrvalou judikaturu (viz např. rozsudek ze dne 18. 6. 2015 č. j. 7 As 109/2015-31), podle níž propuštění příslušníka bezpečnostního sboru ze služebního poměru není sankcí "trestního" charakteru.
6. Stěžovatel ve své replice uvedl, že prostřednictvím formalistických konstrukcí, neodpovídajících často skutečnosti, je účastníky řízení reálně odváděna pozornost od velmi jednoduché podstaty věci, která je uchopitelná v zásadě "selským rozumem", bez velkých právních analýz: předmětem správního řízení, a tedy i dokazování, byl verbální delikt - četné rozhovory s osobami, které už z tohoto důvodu byly klíčovou přímou součástí skutku, což představuje tu nejužší myslitelnou formu vztahu osoby ke skutku; výslech takových osob představuje v zásadě naprosté minimum rozsahu dokazování, o čemž by v praxi v jakékoliv jiné věci daného typu (netýkající se stěžovatele, medializovaného tak, že je vytvářen dojem, že si standardní právní ochranu nezasluhuje) nikdo nepochyboval. Institut opomenutých důkazů v ústavněprávním kontextu nesporně nezahrnuje pouze situace, kdy je na ten či onen důkaz přímo "zapomenuto" (jak uvádí vedlejší účastník), ale i situace, kdy je důkaz explicitně odmítnut s odůvodněním, které je hrubě nepřiměřené a nepodložené či jinak nevyhovující.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203). Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
10. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena zejména na hodnocení podústavního práva a skutkového stavu. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva. Odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným.
11. Ústavní soud nesdílí stěžovatelovy výhrady o formalismu v postupu správních soudů a shledal ústavně přijatelný postup policejního prezidenta, který se na základě poměrně jasných podkladů z trestního řízení rozhodl ukončit stěžovatelův služební poměr. Jím použité důkazní prostředky v řízení tohoto typu obstojí. Jak správně uvádí Nejvyšší správní soud, z pohledu judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva kázeňské řízení podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, nepředstavuje řízení o trestním obvinění v ústavněprávním smyslu. Konkrétně v nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 1930/17 (bod 21, dostupné na http: nalus.usoud.cz) aplikoval Ústavní soud na kázeňské řízení tzv. "Engelova kritéria", jimiž argumentoval i stěžovatel (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku, stížnost č. 5100/71) a dospěl k jednoznačnému závěru, že kázeňské řízení podle zákona o služebním poměru nepředstavuje řízení o trestním obvinění v ústavněprávním smyslu. Neuplatní se v něm některé základní záruky jdoucí ruku v ruce s vedením ryze trestního řízení, které představuje intenzívnější zásah do základních práv jednotlivce.
12. Pohledem ústavně zaručeného práva na soudní ochranu lze shledat jako přijatelný i způsob, jímž se správní soudy vypořádaly s argumentem stěžovatele o tzv. opomenutém důkazu. Soudy totiž náležitým způsobem vysvětlily, proč stěžovatelem požadované důkazy nebyly provedeny. Rovněž stěžovatelova argumentace ohledně kvality zvukového záznamu je irelevantní, pokud se objevila až v návazných fázích soudního řízení a nebyla použita jako argument od samého počátku.
13. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu