ECLI:CZ:US:2008:2.US.1846.07.1
sp. zn. II. ÚS 1846/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti T. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 3 To 7/2007, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2006, sp. zn. Nt 223/2006, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 19. července 2007 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, z nichž usnesením soudu prvého stupně byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, a usnesením soudu druhého stupně byla jeho stížnost jako nedůvodná zamítnuta. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 alinea prima, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká stručně řečeno především to, že v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení vedly dokazování ve vztahu jak k výchozím pramenům, tak ve vztahu k závěrům jím předloženého posudku znaleckého ústavu HZ Praha. Podle jeho názoru měly obecné soudy díky uvedenému posudku k dispozici nové skutečnosti, ve formě jejich potenciální existence, které mohly vést k jinému rozhodnutí o vině nebo trestu, jak má na mysli §278 trestního řádu a judikatura a teorie, které se k tomuto ustanovení vztahují. Fakticky tak podle jeho názoru došlo ke zkrácení jeho práv, protože v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se neuplatňuje zásada in dubio pro reo, jakož i jiné zásady ovládající nalézací řízení. Polemizuje přitom s hodnocením výpovědi svědkyně Císařové a zprávou Finančního úřadu pro Prahu 3, a nalézá podporu své argumentace v posudcích, které byly obstarány z iniciativy soudu.
Z listin předložených stěžovatelem, jakož i z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 223/2006, Ústavní soud zjistil, že v řízení vedeném proti více osobám byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dílem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a 4 trestního zákona, dílem ve stádiu pokusu, kterého se dopustil třemi útoky. Konkrétně u skutku označeného jako 6) měl stěžovatel s dalšími osobami uzavřít smlouvu o zprostředkování, reklamní propagaci a vyvíjení činnosti směřující ke koupi pozemků, za účelem výstavby cukrovaru v úmyslu získat neoprávněně odpočet daně z přidané hodnoty, přičemž v důsledku toho vzniklá faktura č. 00711/1994, znějící na 88.560.000 Kč byla zahrnuta do účetnictví jedné z dotčených firem, která si nárokovala odpočet daně z přidané hodnoty, ačkoliv částka odpovídající této dani nebyla nikdy odvedena. Tímto skutkem konkrétně stěžovatel poškodil stát o 23.460.000 Kč. Ohledně tohoto útoku podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení a tvrdil, že z tohoto fiktivního obchodu nebyl nikdy nárokován odpočet daně z přidané hodnoty a navrhoval výslech svědků D. B. a I. W. (jejichž prohlášení před obhájcem připojil), a znalecké zkoumání ohledně pravosti záznamu na originálu faktury č. 00711/94. V řízení obhajoba předložila posudek obchodní společnosti HZ Praha, spol. s r. o., znaleckého ústavu v oboru ekonomika č. S 5/2006 (účel: odpověď na otázku v souvislosti s jednáním odvolacího soudu o daňovém úniku statutárních orgánů společnosti CETRUM, a. s.) z 29. srpna 2006, č. S 7/2006 (účel: posouzení případného daňového úniku společnosti CENTRUM, a. s., v souvislosti s fakturou č. 00711/94) z 11. září 2006, č. S 8/2006 (účel: posouzení případného uplatnění neoprávněného odpočtu DPH společnosti CENTRUM, a. s., v prosinci 1994 v souvislosti s fakturou č. 00711/94) z 19. září 2006, dodatek ke znaleckým posudkům č. S 7/2006 a č. S 8/2006 z 25. září 2006, č. S 12/2006 (účel: posouzení případného uplatnění neoprávněného odpočtu DPH společnosti CENTRUM, a. s., v prosinci 1994 v souvislosti s fakturou č. 00711/94 po obdržení kompletní dokumentace) ze 17. října 2006, č. S 14/2006 (účel: posouzení případného uplatnění neoprávněného odpočtu DPH společnosti CENTRUM, a. s., v souvislosti s fakturou č. 00711/94 v daňovém přiznání za listopad nebo prosinec 1994 po obdržení účetní dokumentace za období listopad a prosinec 1994), z 25. října 2006 (čl. 321 an.), č. S 14/2006 (účel: posouzení případného uplatnění neoprávněného odpočtu DPH společnosti CENTRUM, a. s., v souvislosti s fakturou č. 00711/94 v daňovém přiznání za listopad nebo prosinec 1994 po obdržení účetní dokumentace za období listopad a prosinec 1994), z 28. listopadu 2006 (čl. 484 an.), č. S 15/2006 (účel: posouzení shodnosti resp. odchylnosti hodnocení uplatnění odpočtu DPH společností CENTRUM, a. s., z faktur č. 209 a 711/94 Ústavem kriminalistiky a forenzních disciplín Vysoké školy Karlovy Vary, o. p. s., a Znaleckým ústavem HZ Praha, spol. s r. o., a posouzení zprávy Finančního úřadu pro Prahu 3 ke stejným fakturám), z 11. prosince 2006, a elaborát P. Š. z 21. listopadu 2006, týkajícího se vytěžení dat z informační techniky, a záznamy o prohlášení I. W., Ing. D. B. a Ja. H. před obhájcem stěžovatele, a listiny s hlavičkou obchodní společnosti CENTRUM, spol. s r. o. Soud při veřejném zasedání konaném 22. září 2006 vyslechl stěžovatele, svědky W., B., Š. a R. a za znalecký ústav HZ Praha, spol. s r. o., J. Ř. K žádosti soudu zaslal Finanční úřad pro Prahu 3 svoje stanovisko ze dne 20. října 2006 a ze dne 14. prosince 2006 ke skutečnostem tvrzeným a zjištěním v řízení, a dále byl vypracován posudek ustanoveným Ústavem kriminalistiky a forenzních disciplín Vysoké školy Karlovy Vary, o. p. s. č. 3/P-2006 z 1. listopadu 2006, a to jednak v oboru kriminalistika - kriminalistická počítačová expertiza, a jednak v oboru ekonomika - účetní evidence, a následně posudek téhož ústavu č. 5/P-2006 z 10. prosince 2006. Při veřejném zasedání dne 15. listopadu 2006 byli vyslechnuti odsouzený P., stěžovatel, svědci B., za znalecký ústav HZ Praha, spol. s r. o., Ing. J. Ř. Při veřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2006 byli slyšeni svědci Š. a C., a za soudem ustanovený znalecký ústav Bc. J. H. a Ing. I. R. Při tomto veřejném zasedání byl návrh na povolení obnovy řízení soudem prvého stupně zamítnut. V odvolacím řízení obhajoba předložila znalecký posudek Ing. A. P., znalce v oboru ekonomika č. 07 - 71 (účel: přezkoumání uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty u společnosti CENTRUM, a. s., z faktury č. 00711/1994 V. R. v měsících listopadu 1994 a prosinci 1994 pro účely řízení o návrhu na povolení obnovy řízení) z února 2007, dále znalecký posudek Ing. Z. U., znalce v oboru ekonomika č. ZU -01/27 (účel: poskytnutí informace o tom, zda jednáním statutárního orgánu společnosti CENTRUM, a. s., především jeho tehdejšího člena a následně předsedy představenstva T. P., nedošlo k daňovému úniku ve výši DPH 16.560.000 Kč z faktury č. 00711/1994, vystavené dodavatelem RAR, s. s., V. R.) z 19. února 2007. Stížnost proti rozhodnutí soudu prvého stupně byla zamítnuta jako nedůvodná soudem druhého stupně v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2007.
Vrchní soud v Praze se ve svém vyjádření neztotožnil s názory stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti. Vyjádřil přesvědčení, že při rozhodování o naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení se nelze vyhnout hodnocení provedených důkazů v rámci zásady uplatněné v §2 odst. 5 trestního řádu, jak učinil soud prvého stupně. Obecné soudy správně dovodily, že není možno dospět k jiným závěrům o vině či trestu, i přes zdánlivě svým obsahem nové důkazy, prezentované v řízení stěžovatelem. Je toho názoru, že úvahy o dopadu nových skutečností zjištěných v řízení o povolení obnovy na celkové hodnocení důkazů nemohou být činěny teprve v obnoveném řízení. Názor stěžovatele, že konfrontace nových důkazů a skutečností s dalšími důkazy patří zcela jistě do následného hlavního líčení, je podle něj v rozporu s §278 odst. 1 trestního řádu, který soudu rozhodujícímu o povolení obnovy řízení svěřuje úvahu o tom, zda nové skutečnosti nebo důkazy mohou odůvodnit jiné rozhodnutí. Rozebírá konkrétní souvislosti provedených důkazů a navrhuje odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení byly (s jednou výjimkou) provedeny všechny důkazy, které stěžovatel navrhl. Vyjádřil přesvědčení, že řízení bylo vedeno v souladu s trestním řádem a s maximálním šetřením zákonných práv všech účastníků.
Obě dotčená státní zastupitelství se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a zásadně mu proto nepřísluší vstupovat do ústavně vymezené rozhodovací pravomoci obecných soudů, pokud postup či rozhodnutí obecných soudů současně nepředstavují zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. V opačném případě by se totiž zcela nepřípustně dostával do role další instance v systému všeobecného soudnictví. S ohledem na to, že převážná většina ústavních stížností se dovolává práva na spravedlivý proces a směřuje do oblasti výkladu a aplikace podústavního práva obecnými soudy, vymezil Ústavní soud typické situace, při nichž aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod. Jedná se o případy konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva (viz souhrnně sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69).
Ústavní soud v minulosti vyložil, že základní zásady trestního řízení se neuplatňují ve všech stadiích a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad (sp. zn. III.ÚS 239/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. N. 80. str. 273). S ohledem na to, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou, musely tedy být základní záruky spravedlivého trestního procesu, mezi něž nepochybně náleží i zásada in dubio pro reo, uplatněny primárně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
Na řízení, týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení, se tedy nevztahují všechny záruky spravedlivého procesu obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 18. října 1995 o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, in http://cmiskp.echr.coe.int navštíveno 15. ledna 2008), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy (viz sp. zn. I.ÚS 647/07 in http://nalus.usoud.cz navštíveno 15. ledna 2008).
Ústavní soud se ve své ustálené jurisprudenci přihlásil k výkladu, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu SSR sp. zn. 2 To 39/87 in Sb.NS 1988, 7-8: 324; R 35/1988; aj.), nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. (sp. zn. IV. ÚS 792/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 32. N. 31. str. 281). Ústavní soud také konstatoval, že obecné soudy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Neboť ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (sp. zn. III. ÚS 62/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. U. 19. str. 409).
I teorie přiznává obecným soudům v řízení o povolení obnovy právo a povinnost přezkumu podmínek obnovy řízení, tedy nejen zjištění nových skutečností či důkazů, ale i jejich způsobilosti zpochybnit správnost dosavadního pravomocného rozhodnutí a odůvodnit jiné rozhodnutí (Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní. 4. aktualizované a přepracované vydání. Linde Praha: 2006. str. 674). K tomu má docházet porovnáním dosud provedených důkazů a dosavadního skutkového zjištění s důkazním významem nově tvrzených skutečností nebo nově navrhovaných důkazů. Nestačilo by zde nekritické převzetí nově tvrzených skutečností či důkazů bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5 vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 2175. bod 6).
Logika závěru o nezbytnosti zhodnocení nově zjištěných skutečností či důkazů, a to jak samostatně, tak v souvislosti se skutečnostmi a důkazy na nichž je založeno pravomocné rozhodnutí ve věci, vyplývá jak z povahy soudního rozhodování, které je zásadně povoláno v zákonných mezích posuzovat všechny dílčí otázky řízení v rámci budování závěru konečného rozhodnutí o jeho předmětu, tak z legislativního zmocnění provádět potřebná šetření k prověření důvodnosti návrhu na povolení obnovy (§282 odst. 1 trestního řádu), a v neposlední řadě z principu hospodárnosti řízení v souvislosti s dvoufázovou povahou obnovy řízení.
Logickým závěrem pak je, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, tak jak to ostatně platí obecně (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481), protože právo na soudní ochranu nelze vykládat jako právo na procesní úspěch (sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175 - č. 132/1994 Sb.).
Ústavní soud se nehodlá odchylovat od shora uvedených ustálených právních názorů, a proto nesouhlasí s výchozím a zásadním argumentem stěžovatele, že obecné soudy nejsou oprávněny vést ohledně předložených nových skutečností či důkazů dokazování, a tyto nové skutečnosti a důkazy pak také hodnotit. Stejně tak nelze přisvědčit argumentaci stěžovatele v tom směru, že by v rámci řízení o povolení obnovy měl mít naprosto stejná procesní práva jako v původním řízení, včetně práva těžit z případných pochybností vyplývajících z nejednoznačnosti důkazů v jeho neprospěch. Zbývá se tedy zabývat otázkou, jak obecné soudy naložily s vlastní ústavně vymezenou kompetencí.
Z odůvodnění usnesení soudu prvého stupně, jemuž bylo předloženo množství znaleckých posudků předkládaných stěžovatelem na podporu jeho návrhu, je zřejmé, že si tento soud položil dvě zásadní otázky: 1) Jaká je relevance pramenů, na nichž jsou znalecké posudky založeny? a 2) Jaká je míra jistoty jejich závěrů? S ohledem na povahu věci přitom ustanovil znalecký ústav, kterému v této souvislosti položil konkrétní otázky, a jeho odpovědi pak vytěžil i v rámci veřejného zasedání za aktivity obhajoby. Znalecké posudky předkládané obhajobou se v průběhu řízení vyvíjely. Nejprve přinášely pochybnost o správnosti závěrů původního soudního rozhodnutí ohledně předmětného uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty. Na to zpočátku navazovaly i pochybnosti ohledně pramenů, ze kterých tyto závěry vyplývají. Tyto pochybnosti se postupně rozplývaly a přešly k jistotě o věrohodnosti a úplnosti pramenů a naprosté jistotě o tom, že nadměrný odpočet uplatněn nebyl. Naproti tomu zůstaly závěry ustanoveného znaleckého ústavu v zásadě pouze na konstatování pochybností o pramenech a z nich plynoucích závěrech. Svědectví navržených svědků pak obecný soud prvého stupně v řízení o obnově posoudil jednak jako zčásti nevěrohodné a jednak jako nepotvrzující jednoznačně obhajobu stěžovatele. Uzavřel tedy, že nebyly předloženy potřebné skutečnosti a důkazy, jež by opravňovaly k závěru, že společnost Centrum, a. s. neuplatnila odpočet daně z přidané hodnoty ve vztahu k faktuře č. 00711/94 od společnosti RaR V. V., což je podstatou vytýkané trestné činnosti. Své hodnocení a závěry přitom podrobně a logicky vysvětlil s tím, že neshledal podmínky pro povolení obnovy řízení. Tyto závěry pak potvrdil i soud druhého stupně, který po doplnění znaleckého dokazování k návrhu stěžovatele uvedl, že nejde jen o jakési přebíjení pravomocného výroku dalšími a dalšími znaleckými posudky příznivými pro stěžovatele (str. 10). Přihlásil se přitom k závěru, že po provedení všech důkazů nebyly zjištěny důvody pro neuplatnění faktury č. 711 v daňovém přiznání, a tento závěr s ohledem na závěry pravomocného rozhodnutí o vině dále konkretizoval. Souhlasil i se závěrem, že nelze věřit výpovědím obžalovaných a zainteresovaných svědků, že si teprve s odstupem let a po provedeném řízení vzpomněli na to, že předmětná faktura uplatněna nebyla, zejména když v původním řízení bylo jimi naopak prokazováno, že fakturované plnění bylo skutečně poskytnuto. S ohledem na to, že obecné soudy vždy reagovaly na návrhy obhajoby, jimž v důkazní fázi ve valné většině vyhověly, vypořádaly se s námitkami a argumentací stěžovatele a své závěry podrobně a v návaznosti na vyhodnocenou procesní situaci vyložily, lze jejich postup a rozhodnutí považovat za ústavně souladné.
Ústavní soud tudíž neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu