ECLI:CZ:US:2017:2.US.1917.17.1
sp. zn. II. ÚS 1917/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Maxmiliána Šimka, zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Sokolská 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017 č. j. 28 Cdo 452/2017-284 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2016 č. j. 57 Co 663/2015-255, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti podle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že vedla k porušení jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") domáhal vydání bezdůvodného obohacení. Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "žalovaný") totiž podle něj v době od 30. 1. 2005 do 29. 1. 2006 bez právního důvodu užívalo jeho pozemek v katastrálním území Moravská Ostrava (dále jen "pozemek"). Stěžovatel daný pozemek koupil dne 11. 7. 2003 s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 14. 7. 2003. V té době již na něm byla (údajně bez souhlasu stěžovatelova předchůdce) vybudována silnice, kterou žalovaný využíval, a měl se tím podle stěžovatele bezdůvodně obohacovat. Vlastníkem pozemku byl stěžovatel do 27. 4. 2007, kdy uzavřel se Statutárním městem Ostrava směnnou smlouvu s právními účinky vkladu ke dni 15. 5. 2007. Od toho dne předmětná silnice patří státu, přičemž právo hospodaření s tímto majetkem náleží žalovanému. Okresní soud stěžovatelův nárok potvrdil. Výši náhrady škody stanovil podle částky určené soudem ustanoveným znalcem na 2 500,- Kč/m2/rok (celkově tedy 1 800 000 Kč).
3. Žalovaný se proti tomuto rozsudku odvolal. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem, který stěžovatel napadá touto ústavní stížností, změnil rozsudek okresního soudu a žalobu stěžovatele potvrdil co do částky 14 260 Kč. Co do částky 1 785 740 Kč žalobu zamítl. Krajský soud měl na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že pokud žalovaný neužíval v uvedeném období pozemek k podnikatelským účelům, má být výše náhrady škody za bezdůvodné obohacení určena podle výměrů Ministerstva financí č. 01/2005 a č. 01/2006, kterými se vydává seznam zboží s regulovanými cenami (dále jen "cenové výměry"). Krajský soud výši náhrady škody stanovil podle těchto cenových výměru na 14 260 Kč (tj. 20 Kč/m2/rok).
4. Stěžovatel následně podal dovolání. Nejvyšší soud toto dovolání odmítl, protože dospěl k názoru, že dovolání není přípustné. Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé odpovídal ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008 sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2777/2009 a ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2063/2009). Od těchto závěrů neměl Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v dané věci. Ve svém usnesení se ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá výši náhrady škody, kterou stanovil krajský soud. Stěžovatel namítá, že na pozemku byla bez souhlasu právního předchůdce stěžovatele postavena silnice. Tvrdí, že pokud by silnice postavena nebyla, pak by tento pozemek mohl být užíván k účelům, v jejichž rámci by obvyklé nájemné nepodléhalo regulaci. Náhradu za bezdůvodné obohacení by pak nemusely určovat cenové výměry. Soud by mohl vycházet z částky, kterou stanovil výše uvedený znalec. Stěžovatel proto namítá, že jeho situaci lze přirovnat k nezákonnému omezení vlastnického práva. Tento zásah označil za "faktické vyvlastnění".
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která soudy vydaly v občanskoprávním řízení. Jejich předmětem byla žaloba na vydání bezdůvodného obohacení. Obecné soudy sice uznaly stěžovatelův nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ale neurčily jeho výši tak, jak to stěžovatel požadoval. Měly tím porušit právo stěžovatele na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. Námitky stěžovatele však reálně směřují zejména proti výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která reagují na námitky a tvrzení stěžovatele. Nelze v nich spatřovat porušení stěžovatelem uváděného základního práva. V tomto ohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout.
9. Ostatně stěžovatel daný pozemek z vlastní vůle nabyl včetně silnice, s jejíž předchozí výstavbou (a následnou cenovou regulací) nyní nesouhlasí. V době, kdy se stal stěžovatel vlastníkem pozemku, platily cenové výměry Ministerstva financí ČR 01/2003, kterými se vydává seznam zboží s regulovanými cenami. Tyto cenové výměry stanovily stejnou regulovanou cenu jako výměry č. 01/2005 a 01/2006, tedy 20,- Kč/m2/rok. V momentu nabytí pozemku tedy stěžovatel sám na sebe převzal veškeré právní důsledky (včetně cenové regulace) plynoucí z toho, že na pozemku již byla veřejná komunikace. Pokud už v době nabytí pozemku existovaly výměry, které stanovily regulovanou cenu, nemohl mít stěžovatel legitimní očekávání, že se jeho majetek rozšíří o bezdůvodné obohacení žalované v požadované výši (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 2. 2008 ve věci Glaser proti České republice, stížnost č. 55179/00, §50-52). Jeho námitky proto nemohou být z pohledu ústavního práva důvodné.
10. Ústavní soud již dříve zdůraznil, že ochrana vlastnických práv nevylučuje regulaci nájemného jako ústavní formu realizace politiky státu v případě, že se pohybuje v rámci vymezeném ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2229/08 ze dne 29. 12. 2009 aj.). Vlastnictví již z Listiny není neomezitelným právem. Limity plynou z Listiny (čl. 11 odst. 4), která stanoví, že omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Ústavní soud shledal, že regulaci výše nájemného za užívání pozemku žalovaným veřejný zájem odůvodňuje (na rozdíl od výše citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2229/08). Stěžovatel to ostatně ani nezpochybňuje. Regulace má zákonný základ v zákoně č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, který obsahuje zmocnění pro Ministerstva financí, aby cenovými výměry vydalo seznam zboží s regulovanými cenami. Ministerstvo tak v případě nájemného z pozemků nesloužících k podnikání nájemce učinilo a spolu se stanovením regulované ceny určilo i náhradu ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Ústavní soud proto ani z tohoto pohledu neshledává v projednávané věci porušení čl. 11 Listiny.
11. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu