ECLI:CZ:US:2009:2.US.1951.09.1
sp. zn. II. ÚS 1951/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky Bimoset, a. s., se sídlem v Praze 2, Pod Kotlářkou 151/3, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábř. 7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007 č. j. 19 Co 187/2007-130 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009 č. j. 32 Cdo 1141/2008-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2009 a doplněnou podáním ze dne 14. 8. 2009, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedený rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o určení vlastnického práva, v němž vystupovala na straně žalované. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy všech stupňů bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 1 odst. 1 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a dále její právo dle čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že vedlejší účastník (Česká republika - Ministerstvo financí, v řízení před obecnými soudy vystupující na straně žalobkyně) je vlastníkem nemovitostí specifikovaných v rozhodnutích tak, že žalobě vyhověl. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že kupní smlouva uzavřená mezi likvidátorem Fondu dětí a mládeže, jehož právním nástupcem se stala Česká republika, a stěžovatelkou je neplatná, protože k úplatnému převodu nemovitostí došlo před usnesením Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech, a tedy v rozporu s článkem I. bodem 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o zrušení FDM"). Dle odvolacího soudu likvidátorovi nepříslušelo hodnotit, zda Poslanecká sněmovna může, či nemůže schválit bezúplatný převod určitých nemovitostí, naopak měl rozhodnutí sněmovny vyčkat a teprve poté veřejnou soutěž za účelem prodeje věcí vyhlásit. Teprve po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech bylo zřejmé, které věci patří do tzv. zbývající části majetku, a které je tak možno úplatně převádět dle článku I. bodem 5 písm. c) zákona o zrušení FDM a likvidátor nebyl oprávněn do procesu končícího až sněmovním rozhodnutím jakkoli zasahovat. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem ve věci samé jako nedůvodné zamítnuto a v části, v níž dovolání směřovalo proti výroku o nákladech řízení, odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka napadla shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Uvedla, že nesouhlasí s doslovným výkladem článku I. bodem 5 písm. f) zákona o zrušení FDM a poukázala na stabilní judikaturu Ústavního soudu vytýkající obecným soudům přepjatý formalismus a zdůrazňující, že obecné soudy nejsou vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se smí a musí od něj odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona a princip spravedlnosti. Za situace, kdy právní předpis umožňuje vícero výkladů, je nutné upřednostnit ten, který je nejvíce v souladu s ústavním pořádkem. Význam předmětného ustanovení je dle stěžovatelky třeba chápat s přihlédnutím k dalším ustanovením zákona o zrušení FDM. Dle přílohy č. 1 usnesení vlády č. 98 ze dne 28. 1. 2004 majetek, o který nikdo v rámci bezúplatných převodů neprojevil zájem, automaticky přešel do skupiny majetku, který se úplatně převede dle článku I. bodu 5 písm. c) zákona o zrušení FDM. Není důvodu, proč by se mělo ohledně majetku, který byl výběrovou komisí vyřazen z možnosti bezúplatného převodu, a nikdo tudíž tento majetek nemohl bezúplatně získat, vyčkávat rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech. Povinnost likvidátora vyčkat takového rozhodnutí se logicky týká pouze majetku, který byl k bezúplatnému převodu schválen vládou a o němž Poslanecká sněmovna následně rozhodla. Účelu zákona o zrušení FDM, jakož i právní jistotě nabyvatelů, kteří získali nemovitosti v dobré víře v řádné veřejné soutěži, by se příčil výklad, dle kterého byl likvidátor povinen vyčkat s prováděním úplatných převodů až do rozhodnutí Poslanecké sněmovny bez ohledu na skutečnost, že vláda dané nemovitosti k bezúplatnému převodu nenavrhla a Poslanecká sněmovna o nich proto nerozhodovala. Na podporu svého právního názoru stěžovatelka uvádí, že ohledně předmětného třetího kola bezúplatných převodů zákon nestanovil žádné "blokační ustanovení", které přikazovalo dosud neskončené výběrové řízení zrušit.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Provedenou lustrací a následnou komparací návrhů podaných u Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka uplatnila zcela totožné námitky v dalších dvou svých ústavních stížnostech, které podala jako žalovaná proti rozsudkům, jimiž bylo určeno, že Česká republika - Ministerstvo financí je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí z majetku bývalého Socialistického svazu mládeže (v mezidobí spravovaného Fondem dětí a mládeže). Ústavní soud o uvedených ústavních stížnostech stěžovatelky rozhodl usnesením ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 2734/08 a usnesením ze dne 14. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2864/08 tak, že je odmítl pro zjevnou neopodstatněnost poté, co shledal právní závěry obecných soudů ústavně konformní.
Ústavní soud konstatuje, že ani v nyní projednávané věci neměl důvodu se od závěrů učiněných ve shora citovaných rozhodnutích odchylovat. Stěžovatelka, ač je nepochybně s názorem Ústavního soudu seznámena, nevznesla žádná nová tvrzení, kterými by důvody odmítnutí jejích předchozích ústavních stížností mínila zvrátit. Ústavní soud proto pro stručnost odkazuje na odůvodnění shora uvedených rozhodnutí Ústavního soudu a shodně uzavírá, že ani v nyní projednávané věci neshledal stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích zaručených práv.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu