ECLI:CZ:US:2016:2.US.2202.16.1
sp. zn. II. ÚS 2202/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Kaňkové, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Na hutích 661/9, Praha 6, proti usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha 1, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality, 5. oddělení obecné kriminality ze dne 3. 6. 2016, č. j. KRPA-144315-105/TČ-2016-000078, a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 6. 2016, č. j. 1 KZV 97/2016-75, za účasti Policie České republiky a Městského státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno její trestní stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.
2. Státní zástupce v odůvodnění v záhlaví označeného usnesení uvedl, že důkazy získané do zahájení trestního stíhání jsou postačující k důvodnému podezření ze spáchání trestné činnosti kladené jí za vinu, neboť obecně lze konstatovat, že k zahájení trestního stíhání zákon vyžaduje vyšší stupeň pravděpodobnosti, že se určitá osoba dopustila určitého skutku, který vykazuje znaky trestného činu. Zároveň dodal, že napadené usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání bylo vydáno v souladu se zákonem, když obsahuje všechny údaje potřebné k posouzení věci za předpokladu, že věc nebyla a ani nemohla být dosud v předpokládaném rozsahu prošetřena a nebyly zdaleka zjištěny a vyhodnoceny důkazy, které mají v průběhu vyšetřování teprve vyplynout a je nutno je v rámci probíhajícího vyšetřování za účelem řádného objasnění případu teprve provést. Z tohoto důvodu také dodal, že nelze požadovat, aby usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovalo zcela vyčerpávající a přesný popis skutku, neboť je nepochybné, že většinu důkazního materiálu tak, aby měl důkazní hodnotu požadovanou zákonem, lze získat teprve po zahájení trestního stíhání.
3. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelky porušila její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na lidskou důstojnost dle čl. 10 odst. 1 Listiny; dále se stěžovatelka dovolává též čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 2 Listiny. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje v prvé řadě ve skutečnosti, že se státní zastupitelství v napadeném usnesení nikterak nevypořádalo s jí předestřenými námitkami týkajícími se toho, že usnesení policejního orgánu o zahájení trestného stíhání nesplňuje zákonné náležitosti, když neobsahuje odůvodnění a nelze z něj seznat ani právní úvahy policejního orgánu (nadto prý vůbec nebyly splněny základní podmínky pro zahájení trestního stíhání). Nedostatek odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a nedostatek odůvodnění usnesení o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání přitom dle stěžovatelky zkracuje její práva stran uplatnění polemiky s takovým rozhodnutím nejen při opravném prostředku, ale promítá se též do možnosti adekvátním způsobem hájit svá práva a vyjadřovat se a navrhovat důkazy v dalším průběhu trestního řízení. Dále stěžovatelka zpochybňuje, že státní zastupitelství projednávající stížnost výslovně uvedlo, že není třeba respektovat ustanovení §134 trestního řádu, tedy není třeba uvádět ani to, jaké skutečnosti vzal policejní orgán dosud za prokázané, ani z jakých důkazů to doposud vyplývá, a rovněž není třeba, aby byly popsány právní úvahy, jež odůvodňují vyšší pravděpodobnost o spáchání trestného činu a o jeho pachateli. Takto se dle stěžovatelky jedná o svévoli rozhodujícího orgánu ústící rovněž v absenci odůvodnění napadeného rozhodnutí (jakož i předchozího usnesení policejního orgánu).
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Z hlediska nyní projednávané věci Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje za nepřípustné, případně nežádoucí, s výjimkou situací zcela mimořádných, například pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz). Kasační zásah tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému, procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)]. Navíc, jak připomněl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 3707/14 ze dne 26. 3. 2015, obecný soud je povinen v rámci předběžného projednání obžaloby mj. prověřit, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem (§181 odst. 1 trestního řádu). Je tedy primární úlohou obecného soudu, aby v rámci trestního řízení přihlédl k případně zjištěným procesním vadám proběhnuvšího trestního řízení a vyvodil z nich příslušné důsledky.
7. Podobně se Ústavní soud přidržuje této zdrženlivosti při přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání (a na ně navazujících usnesení státního zastupitelství), neboť jak zdůraznil Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 ze dne 6. 6. 2013 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655), rozhodnutí o zahájení trestního stíhání má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Tuto zdrženlivost prolomil Ústavní soud pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)]. Ústavní soud přitom musí dát za pravdu stěžovatelce, že jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. V citovaném rozhodnutí tedy Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce ve věci stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), neboť naznačený postup rozhodujícího orgánu svědčil o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
8. Současně je však třeba uvést, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání [srov. za všechny usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)]. Z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, kdy trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu řízení prokázána a ve výroku popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu například u podané obžaloby (ustanovení §176 trestního řádu). Z hlediska ústavních garancí práva na obhajobu a spravedlivý proces je podstatná identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Samotná důvodnost obvinění je totiž poté předmětem celého trestního řízení.
9. Stejně tak Ústavní soud v minulosti konstatoval, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, tj. o vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 ze dne 6. 6. 2013 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655)].
10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že policejní orgán i státní zastupitelství v odůvodněních napadených rozhodnutí náležitě popsaly skutková zjištění, dostatečně uvedly, z jakých důvodů (právních i skutkových) postačují získané poznatky k zahájení trestního stíhání, a adekvátně vymezily skutek, pro který byla stěžovatelka obviněna. Odůvodnění předmětných rozhodnutí se tedy jeví podle přesvědčení Ústavního soudu jako dostačující a ústavně souladné, kdy i státní zástupkyně se s námitkami uplatněnými ve stížnosti směřující do rozhodnutí o zahájení trestního stíhání vypořádala zákonným způsobem. Zároveň musí Ústavní soud korigovat tvrzení stěžovatelky, že státní zástupkyně odmítla odůvodnit své rozhodnutí ve smyslu ustanovení §134 trestního řádu, neboť uvedené tvrzení zjevně neodpovídá skutečnosti a způsobu, jakým státní zastupitelství o stížnosti stěžovatelky rozhodlo. Naopak i z výše uvedeného vyplývá, že pokud rozhodující státní zástupkyně uvedla, že "usnesení o zahájení trestního stíhání určuje začátek vyšetřování a má s ohledem na to určité specifické postavení oproti usnesení, kterým je rozhodováno v již probíhajícím trestním řízení, či v jeho závěrech a nelze tak striktně vycházet z ustanovení §134 trestního řádu, kterým argumentuje stěžovatelka, když požadavky na náležitosti usnesení o zahájení trestního stíhání jsou přesně formulovány v ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu," tak tím pouze reflektovala obecná specifika usnesení o zahájení trestního stíhání, jež však byla také opakovaně uvedena v judikatuře Ústavního soudu. Jestliže přitom státní zástupkyně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložila konkrétní obsah jednotlivých komponentů napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání, reflektující jeho zákonem požadované náležitosti (ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu), a to v rozsahu, v němž to podle povahy věci a fáze, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu, a jenž byl dostatečným se zřetelem k postulátům daným trestním řádem a ústavním pořádkem, nevykazuje ani jí vydané rozhodnutí protiústavní charakter. Postup orgánů činných v trestním řízení tedy nesvědčí o libovůli či o zřejmém odepření spravedlnosti, které by byly důvodem ke zcela výjimečnému zásahu Ústavního soudu do přípravné fáze trestního procesu a dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení tak ve věci stěžovatelky netrpí zjevným excesem.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly, neboť tato rozhodnutí nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění obdobných rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu