ECLI:CZ:US:2014:2.US.23.14.1
sp. zn. II. ÚS 23/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Bedřicha Slejšky, zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Na Hřebenech II, 1718/8, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Nd 370/2013-348 ze dne 11. 12. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší soud nevyhověl stěžovatelem vznesené námitce podjatosti směřující proti soudcům Nejvyššího soudu majícím rozhodovat o dovolání stěžovatele ve věci vedené u něj pod sp. zn. 26 Cdo 3931/2013. V odůvodnění poukázal Nejvyšší soud zejména na to, že dovozuje-li stěžovatel podjatost soudců ze způsobu jejich rozhodování v jiných typově obdobných věcech, přehlíží přitom, že podle ustanovení §14 odst. 4 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") důvodem k vyloučení soudce či přísedícího nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, a proto nebylo lze shledat námitku podjatosti soudců vrchního soudu opodstatněnou.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud měl rozhodnout v souladu se svým dříve přijatým závěrem vysloveným v rozhodnutí sp. zn. 4 Nd 309/2008 ze dne 18. 12. 2008 a neschovávat se před jejím věcným řešením sofistikovaným odůvodněním za použití ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. Skutečnost, že toto rozhodnutí je svého druhu ojedinělé, není dle stěžovatele důvodem pro jeho ignorování. Pokud měl námitkový senát Nejvyššího soudu za to, že toto ojedinělé usnesení Nejvyššího soudu je (resp. má být) překonáno, měl podle názoru stěžovatele postupovat podle ustanovení §20 odst. 1 a 2 zákona č. 6/2002 Sb. a vznesenou námitku profesní podjatosti soudců senátu 26 Cdo Nejvyššího soudu postoupit k rozhodnutí velkému senátu kolegia. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále pojednal o problematice profesní podjatosti a tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti, jakož i v jejím doplnění, podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nejvyšší soud aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či extrémně rozporné s obecnými principy spravedlnosti.
Dále je třeba poznamenat, že otázkou tzv. profesní podjatosti, jakož konečně i stěžovatelem vytýkaným nepřihlížením Nejvyššího soudu k jeho vskutku ojedinělému rozhodnutí sp. zn. 4 Nd 309/2008 ze dne 18. 12. 2008, se Ústavní soud již ve své judikatuře vyjádřil. V usnesení sp. zn. II. ÚS 4478/12 ze dne 19. 9. 2013 (dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz) vyzdvihl, že "na rozdíl od stěžovatel[e] nepokládá rozhodnutí Nejvyššího soudu za formalistický alibismus či snahu uchýlit se k liteře zákona bez věcného posouzení vznesené námitky podjatosti. Vlastní vyloučení soudce nebo přísedícího pro podjatost dle §14 o. s. ř. sleduje zejména jejich nestrannost, tedy nezaujatost (ať už ve prospěch či v neprospěch) vůči stranám sporu, popř. dalším subjektům civilního procesu, přirozeně včetně osoby soudce, o jehož podjatosti mají členové soudního senátu nadřízeného soudu rozhodovat."
V dalším pak Ústavní soud poznamenal, že "[t]u je třeba poznamenat, že nesouhlas s právním názorem soudců, ač konstantně a shodně zastávaným týmiž soudci v obdobných případech, nelze řešit cestou vznesení námitky podjatosti, neboť tu jde o střet právních názorů, který se odehrává zásadně na jiném poli, a to zejména na poli opravných prostředků, popř. jiných procesních prostředků, které proti takovým rozhodnutím právní řád země oponentům takových právních názorů poskytuje. Sama o sobě "tvrdošíjnost", resp. "neochota" soudce přistoupit na změnu právního názoru nemůže per se činit námitku podjatosti důvodnou. To se přitom týká jak rozhodnutí soudce vydaných ve vztahu k stejným (identickým) účastníkům, tak i (tím spíše) rozhodnutí učiněných ve vztahu k jiným účastníkům. Ostatně taková je i dlouhodobá judikatura Ústavního soudu ve věcech námitek podjatosti vznesených vůči jednotlivým soudcům Ústavního soudu či jejich senátům (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 715/13 ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3140/12 ze dne 13. 9. 2012 aj.)." Ústavní soud nemá důvod se odchylovat od těchto svých závěrů ani v nyní projednávané věci.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhu na přednostní projednání věci stěžovatele bylo vyhověno via facti, aniž by k tomu Ústavní soud přijímal zvláštní usnesení. Návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu však Ústavní soud pro zřejmou nedůvodnost ústavní stížnosti nevyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu