ECLI:CZ:US:2017:2.US.2339.17.1
sp. zn. II. ÚS 2339/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Markétou Brunovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, se sídlem Filipova 2019/12, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2017, č. j. 39 Co 66/2017-163, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 11. 2016, č. j. 25 P 44/2015-127, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 32 odst. 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, které určily otci výši výživného na nezletilého v částce 14 000 Kč měsíčně, z toho 8 000 Kč k rukám stěžovatelky a 6 000 Kč na účet nezletilého. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku zahrnutí náhrady zvýšených životních nákladů do příjmů otce nezletilého. Náhrady zvýšených životních nákladů, které otec pobírá od 1. 7. 2015 od Ministerstva zahraničí České republiky v souvislosti se svým dlouhodobým pobytem v Minsku v Bělorusku, v roce 2016 činily měsíčně průměrně 4.010 EUR a v lednu 2017 měsíčně 4.217 EUR, a tvoří většinovou část příjmů otce. Obvodní soud pro Prahu 10 se dle stěžovatelky k otázce náhrad zvýšených životních nákladů srozumitelně nevyjádřil, Městský soud v Praze sice uznal tyto náhrady jako faktický příjem otce, ale není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl k názoru, že je nutné tuto složku příjmů krátit o dvě třetiny. Stěžovatelka dále tvrdí, že stanovená výše výživného nemá oporu v provedeném dokazování, neboť nerozlišuje náklady na uspokojování individuálních potřeb nezletilého a náklady na provoz společné domácnosti matky a nezletilého, a zcela opomíjí výrazná zdravotní omezení matky. Soudy dle stěžovatelky také dostatečně nezkoumaly, v jaké míře se otec nezletilého vzdal majetkového prospěchu a jaká rizika toto jednání otce přináší nezletilému do budoucna.
3. Z obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 25 P 44/2015 vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. 25 P 44/2015-127 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 o zvýšení výživného tak, že otci nezletilého změnil výši měsíčního výživného z částky 5 500 Kč na 8 000 Kč (výrok I.). Proti tomuto rozsudku podali oba rodiče nezletilého odvolání. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že výživné otce pro nezletilého J. se zvýšilo na částku 14 000 Kč měsíčně, z toho 8 000 Kč měsíčně je otec povinen platit k rukám matky a 6 000 Kč měsíčně na účet nezletilého.
4. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 10 nedošlo.
6. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že v rodinně-právních záležitostech upravených zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že v těchto věcech je třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, před ochranou práv jednotlivce. Plnění vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilým dětem je základní povinností plynoucí z rodičovství (čl. 32 odst. 4 věta prvá Listiny; viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1916/10 ze dne 23. 11. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 3535/13 ze dne 10. 12. 2013). Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v řečených případech poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje jen na posouzení toho, zda se v napadeném rozhodnutí nejedná o extrémní vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Pochybení takového rázu Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
7. Soud prvního stupně provedl dokazování zprávou Městské části Praha 10 ohledně poměrů na straně stěžovatelky a nezletilého, potvrzením o zdanitelných příjmech otce a potvrzením zaměstnavatele otce o výdělku, rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení a oznámením České správy sociálního zabezpečení ohledně invalidního důchodu stěžovatelky, oddacím listem otce, výslechem obou rodičů, sdělením Ministerstva zahraničních věcí, kupní smlouvou na pozemek se stavbou, smlouvou o poskytnutí hypotečního úvěru, výpisem z katastru nemovitostí, smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem, smlouvou o převodu vlastnictví bytové jednotky, potvrzením Úřadu práce o evidenci stěžovatelky a smlouvou o nájmu rodinného domu. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že návrh stěžovatelky na zvýšení výživného je důvodný pouze z části, neboť od poslední úpravy výživného uplynula doba 4 let, během které nezletilé děti podstatně vyspívají, a tím se zvyšují i náklady na uspokojování jejich oprávněných potřeb. V osobních poměrech stěžovatelky došlo ke změně k lepšímu, neboť ji podporuje již zletilá dcera a přítel, osobní poměry otce se nijak nezměnily. Soud prvního stupně se vyjádřil v tom smyslu, že náhrady zvýšených životních nákladů, které otec pobírá, nelze považovat za plat nebo jeho složku, ale došlo u něj ke zlepšení jeho majetkových poměrů doté míry, že si mohl s manželkou zakoupit rodinný dům za částku 5 150 000 Kč, na koupi domu si vzít úvěr ve výši 6 502 000 Kč a zavázat se k úhradě splátek ve výši 28 132 Kč měsíčně, z čehož soud usoudil, že otec používá část náhrady zvýšených životních nákladů i na úhradu svých potřeb v České republice. Proto otci bylo zvýšeno výživné na nezletilého syna na 8 000 Kč měsíčně.
8. Odvolací soud doplnil dokazování o sdělení Ministerstva zahraničních věcí (přehled příjmů otce nezletilého), a poté vyjádřil zásadní nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o příjmy otce, posuzované pouze jeho účetně vykazovanými příjmy. Odvolací soud vzal v úvahu, že v případě náhrad zvýšených životních nákladů ve smyslu §3 nařízení č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí, ve znění pozdějších předpisů, s nimi nelze nakládat jako s běžným příjmem, neboť otec je prokazatelně využívá k uspokojování svých potřeb na území České republiky, a proto je nelze zcela opomenout při určování výše výživného. Odvolací soud ovšem přihlédl i k tomu, že otec nezletilého tyto náklady také využívá na uspokojování svých potřeb v zahraničí, a proto je nutné celkový příjem otce zohlednit minimálně 1/3, čemuž odpovídá měsíční příjem pohybující se okolo 60 000 - 70 000 Kč. Z těchto důvodů odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že otci stanovil povinnost platit měsíčně výživné ve výši 8 000 Kč k rukám matky a 6 000 Kč na účet nezletilého.
9. Ústavní soud konstatuje, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané algoritmy pro výsledný kalkul částky. Obecně se ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení §120 občanského soudního řádu). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud stojí na stanovisku, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejm. §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům rodičů či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016).
10. V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že shora předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného otci nezletilého, přičemž Ústavní soud považuje i odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. To platí i pro tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy při svém rozhodování o výši výživného nerozlišovaly mezi náklady na uspokojování individuálních potřeb nezletilého a náklady na provoz společné domácnosti matky a nezletilého. Ústavní soud připomíná, že posuzování otázky výše výživného v konkrétním případě, resp. jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených zejména v §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku, a v tomto rámci zhodnocení zjištěných skutečností je plně věcí obecné justice; není přitom povinností soudu, a ani není v řízení o stanovení výživného obvyklé, aby soud souhrnně vyčíslil zvlášť výši nákladů na uspokojování potřeb nezletilého a výši nákladů na provoz společné domácnosti, jak se toho domáhá stěžovatelka. To platí i pro požadavek uvést, proč byly náhrady zvýšených životních nákladů otce zahrnuty do jeho příjmů posuzovaných pro výši výživného právě jednou třetinou. Soudy při stanovení výše výživného autonomně postupují způsobem popsaným v bodě 9 tohoto usnesení, přičemž Ústavní soud, jak bylo řečeno výše, v řízení o ústavní stížnosti zasahuje svým kasačním nálezem pouze v případě extrémního vybočení z mezí ústavnosti. Oproti tvrzení stěžovatelky, která spatřuje v napadených rozhodnutích zřejmou libovůli, má Ústavní soud za to, že výživné v celkové výši 14 000 Kč nijak nevybočuje z rámce daného §915 občanského zákoníku. Vycházel-li odvolací soud z měsíčního příjmu otce ve výši 60 000 - 70 000 Kč, jedná se o výživné v částce 14 000 Kč spíše na horní hranici, odpovídající zpravidla příjmu vyššímu. Je tedy zjevné, že odvolací soud vzal v úvahu všechny zjištěné skutečnosti ve vzájemných souvislostech a rozhodl ústavně souladným způsobem.
11. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že soudy důsledně nerespektovaly zásadu shodné životní úrovně dítěte s životní úrovní rodičů. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svůj nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015, ve kterém uvedl, že "podstatou shodné životní úrovně je to, aby se na všechny členy rodiny nahlíželo stejně a aby jejich postavení při využívání rodinných zdrojů bylo, když ne shodné, tak alespoň obdobné. Stejná životní úroveň neznamená, že děti musí mít k dispozici kupříkladu stejné množství finančních prostředků jako rodiče. Zde je nutno si uvědomit, že vyšší příjem rodičů je zpravidla spojen s náročností jejich práce a s tím, jakou odpovědnost nesou. Naproti tomu pro dítě by se jednalo o bezpracný příjem, který si zasluhuje jen tím, že je dítětem svých rodičů. Shodu v životní úrovni mezi rodiči a dětmi je proto třeba hledat především v samotném způsobu života, využívání kulturních, sportovních a společenských možností. Stejná životní úroveň musí dítěti umožňovat žít takovým stylem života, který by je ve srovnání s ostatními členy rodiny nevylučoval z jejího celku, nebo který by nevytvářel neodůvodněné rozdíly mezi rodiči a dětmi". Nahlíženo optikou výše uvedeného nelze mít za to, že by závěry napadeného rozsudku nerespektovaly ustanovení §915 odst. 1 občanského zákoníku.
12. Jako nedůvodnou posoudil Ústavní soud také námitku stěžovatelky, že obecné soudy dostatečně nevzaly v úvahu její zdravotní stav a skutečnost, že se otec nezletilého vzdal majetkového prospěchu. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud výslovně uvedl, že se otec darováním částí svého podílu na nemovitosti v Ú. vzdal majetkového prospěchu ve smyslu §913 odst. 2 občanského zákoníku. Soud prvního stupně i odvolací soud také dostatečně zkoumaly i osobní poměry stěžovatelky, která je sice osobou pobírající invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, ale je jí poskytována pomoc od nezletilé dcery a přítele, tudíž je i ona schopna podílet se na platbách ve prospěch nezletilého, byť v míře s otcem nesrovnatelné.
13. Ústavní soud uzavírá, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše výživného, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu