ECLI:CZ:US:2003:2.US.236.03
sp. zn. II. ÚS 236/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., právně zastoupeného JUDr. T. V., proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 31. 10. 2002, č. j. 4 C 24/2002-31, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 23. 1. 2003, č. j. 15 Co 638/2002-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 25. 4. 2003 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 31. 10. 2002, č. j. 4 C 24/2002-31, a dále rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 23. 1. 2003, č. j. 15 Co 638/2002-51, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Rozsudkem ze dne 23. 1. 2003, č. j. 15 Co 638/2002-51, Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 31. 10. 2002, č. j. 4 C 24/2002-31, ve výroku, kterým byl zamítnut návrh, aby žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, byla uložena povinnost zaplatit žalobci 12 000,- Kč jako náhrada škody, když na základě obvinění bylo zahájeno trestní stíhání. Přestože se nejednalo o případ nutné obhajoby, zvolil si obviněný (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) pro svou obhajobu obhájce, který pak následně vyúčtoval své náklady v celkové výši 12 000,- Kč. Trestní řízení potom skončilo zprošťujícím rozsudkem, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na své odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, v němž namítal, že zák. č. 82/1998 Sb., vychází z principu objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím státu občanovi. Poukázal na absurdnost požadavku na prokázání konkrétního porušení, neboť takovýto výklad by v podstatě znamenal, že občan by se vůči státu domohl náhrady škody pouze v případě naplnění skutkové podstaty trestného činu příslušného státního úředníka, či obdobného jednání. Takto ovšem zákonodárce podle mínění stěžovatele nepostupoval a zmíněný výklad je v zásadním rozporu s obsahem citovaného zákona.
Podle názoru stěžovatele nelze výkladem zák. č. 82/1998 Sb., dospět k naprosto opačnému závěru pokud jde o podmínky odpovědnosti státu jak nesprávně učinily obecné soudy. Pokud totiž trestní řízení skončí zprošťujícím rozsudkem a v souvislosti s obhajobou v tomto řízení občan vynaloží náklady na svou obhajobu, pak mu stát při současném znění citovaného zákona je povinen škodu, tj. vynaložené náklady uhradit. Jakýkoliv jiný výklad popírá podle stěžovatele princip objektivní odpovědnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že uvedenou ústavní stížnost podává s vědomím existence odlišné judikatury Ústavního soudu v obdobných případech, avšak i s vědomím toho, že rozhodnutí Ústavního soudu v této věci je nutným předpokladem proto, aby se mohl se svým návrhem obrátit na příslušnou evropskou instituci.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavnímu soudu v projednávané věci nezbývá, než shodně s obecnými soudy odkázat na již konstantní judikaturu Ústavního soudu týkající se uvedené problematiky (rozhodnutí II. ÚS 429/01, II. ÚS 136/02) s tím, že v souladu s uvedenými rozhodnutími ne každé vznesení obvinění, které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, je možno považovat paušálně za nezákonné. Jen v případě, že by bylo prokázáno konkrétní porušení postupu předepsaného právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, by se jednalo o nesprávný úřední postup. Vznesení obvinění nelze považovat za nesprávný úřední postup jen proto, že jím zahájené trestní stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem. Uvedené se týká i nyní projednávané věci. Napadená rozhodnutí shledal Ústavní soud věcně správnými, a proto v podrobnostech odkazuje na jejich odůvodnění.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud nezjistil, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 13. května 2003