ECLI:CZ:US:2006:2.US.238.06
sp. zn. II. ÚS 238/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2006, č. j. 15 Cmo 189/2005-250 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2005, č. j. 24 Cm 49/2004-185, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných ve věci jím podané žaloby na vyloučení věcí z konkursní podstaty a žádal i odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel tvrdil, že vydáním napadených rozsudků bylo porušeno jeho vlastnické právo garantované čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i právo samosprávného celku vlastnit majetek (čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR) a výhrada veřejného zájmu a zákona při zasahování státu do samosprávy (čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR). Stěžovateli měla být v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny uložena povinnost bez opory v zákoně a neochráněním jeho práv měly soudy porušit i čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti postrádající bližší ústavněprávní argumentaci soustředil na rozbor obsahu podústavního práva, z něhož vyvodil, že k porušení výše uvedených práv mělo dojít tím, že soudy nevyloučily z konkurzní podstaty v žalobě specifikovaný nemovitý a movitý majetek, který spravovala stěžovatelem zřízená příspěvková organizace. Pro zahrnutí majetku do podstaty nebyla žádná zákonná opora. Příspěvková organizace neodpovídá za své závazky majetkem zřizovatele, který jí byl svěřen do správy. Je na kraji, aby jako zřizovatel dal pojmu správa majetku obsah vyhovující jeho právům a povinnostem. Soudy zde nerozlišily mezi pojmy správa a hospodaření s majetkem.
Soudy také nesprávně považovaly konkurs za druh exekuce, ačkoli oba tyto instituty vycházejí ze zcela odlišné definice majetku a sledují jiný účel. Proto nelze aplikovat právní názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2005, č. j. 20 Cdo 2791/2004-68, jenž se týkal exekuce. Konkurs se týká majetku, který patřil v den prohlášení konkursu dlužníkovi (§6 odst. 2 a 3 zákona o konkursu a vyrovnání). Dluhy vznikly v době, kdy stěžovatel neměl s úpadkyní nic společného. Vymezení majetku a jeho předání do správy příspěvkové organizace (§23 odst. 1 písm. b) ve spojení s §27 odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb.) nemůže mít za následek povinnost strpět tak vážné omezení vlastnického práva, jakým je jeho postižení v konkursní podstatě úpadkyně což je názor, kterým se podle stěžovatele nesprávně řídily obecné soudy. Při prohlášení konkursu neměla úpadkyně majetek v oprávněné držbě, neboť neposkytovala zdravotní péči, což byl účel, pro něž jí byl předán majetek do správy. Majetek byl účetně evidován jako aktiva stěžovatele a je třeba na něj pohlížet jako na pohledávku stěžovatele za příspěvkovou organizací. Pokud by zákonodárce zamýšlel zbavit zřizovatele některé ze složky vlastnického práva, jistě by tak učinil, např. přesným vymezením obsahu pojmu správa majetku. Správa je správou faktickou, nikoli výkonem dispoziční složky vlastnického práva. Příspěvková organizace není totéž co státní podnik, který má přesně vymezený rozsah majetkových práv, vážících se k tomuto majetku.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2005, č. j. 24 Cm 49/2004-185, Ústavní soud zjistil, že výrokem II. soud zamítl žalobu na vyloučení v tomto výroku specifikovaných nemovitých a movitých věcí (nemocniční vybavení a vybavení servisních provozů), ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně Nemocnice Planá, příspěvková organizace. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatel v žalobě argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti. Správce konkursní podstaty oponoval, že převedený majetek nemocnic byl tvořen souborem aktiv a pasiv a nelze se ztotožnit s názorem, že byla převzata pouze aktiva. Soud konstatoval, že předáním majetku do správy se oslabil obsah vlastnického práva až do té míry. že musí strpět jejich postižení v rámci konkursního řízení.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2006, č. j. 15 Cmo 189/2005-250, Ústavní soud zjistil, že vrchní soud nevyhověl odvolání stěžovatele a potvrdil výrok, jímž byla zamítnuta žaloba na vyloučení předmětného majetku z konkursní podstaty úpadkyně. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatel uplatnil v odvolání námitky obdobné námitkám obsaženým v ústavní stížnosti. Vrchní soud doplnil dokazování tak, že provedl důkaz zřizovatelskou listinou úpadkyně, v jejímž bodu VII., je vymezen majetek, který se této příspěvkové organizaci svěřuje do správy. Tento majetek podle názoru soudu podléhá konkursu, protože předáním majetku do správy se oslabuje vlastnické právo krajů. Příspěvkové organizace hospodaří se svěřeným majetkem zcela samostatně a za jejich závazky může kraj výjimečně i převzít ručení. Navenek příspěvková organizace vystupuje v soukromoprávních vztazích naprosto samostatně a rubem takové způsobilosti je možnost postihu svěřeného majetku.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, "Sb. n. u.", sv. 33, str.371 ).
Námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti se týkaly aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a přezkoumatelným způsobem uvedly důvody, které je k vydání napadených rozhodnutí vedly. Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitky již uplatněné v odvolání proti rozhodnutí krajského soudu, s nimiž se vrchní soud vypořádal.
Ústavní soud nemohl přehlédnout, že již dne 2. 11. 2005 rozhodl o stěžovatelově ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 455/05, v níž stěžovatel ve vztahu k možnosti exekučního postižení majetku, který zřizovatel svěřil příspěvkové organizaci, uplatnil argumentaci obdobnou argumentaci obsažené v nyní projednávané ústavní stížnosti. Protože usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti sp. zn. IV. ÚS 455/05 pro její zjevnou neopodstatněnost bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 15. 11. 2005 a podrobné odůvodnění je mu tudíž známo, omezil se nyní Ústavní soud na shrnutí své dřívější argumentace.
Pojmům správa a vlastní hospodářské využití je v kontextu právní úpravy příspěvkových organizací nutno rozumět tak, že pojem správa na jedné straně vyjadřuje vlastnickou nezpůsobilost příspěvkové organizace, pojem vlastní hospodářské využití však na straně druhé vyjadřuje skutečnost, že příspěvková organizace využívá do správy svěřený majetek k vlastní hospodářské činnosti, a majetková práva s touto hospodářskou činností spojená vykonává namísto vlastníka, přičemž vlastník majetku by měl vymezit rozsah těchto práv ve zřizovací listině. Příspěvková organizace jako právnická osoba je subjektem práv a povinností, má zákonem přiznánu možnost zavazovat se. Pak ale musí nést odpovědnost za nesplnění svých závazků, neboť obecně v závazkových vztazích je pohledávka subjektivním právem věřitele vyžadovat určité plnění a stane-li se pohledávka splatnou, pak se zásadně stává i nárokem, z čehož vyplývá, že nebyla-li plněna dobrovolně, lze její plnění vynutit. Na tom nic nemění ani fakt, že z pohledu zřizovatelky se svěřený majetek jeví jako pohledávka. Kraj jako vlastník majetku musí se všemi důsledky strpět to, že část jeho vlastnického práva k předmětnému majetku vykonává příspěvková organizace jako právnická osoba, která je na kraj úzce napojena. Obdobný závěr učinil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 14. 4. 2005, 20 Cdo 2791/2004-68 (srov. www.nsoud.cz/rozhod.php).
Opačný výklad by nepřípustně omezil právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, a tím by značně zasáhl do jeho práva garantovaného čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Splatná a státem pravomocně přiznaná pohledávka je majetkovou hodnotou ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu, a věřiteli je tak poskytována ochrana legitimního očekávání, že jeho pohledávka vůči dlužníkovi bude realizována v souladu s pravidly exekučního (či konkursního) řízení. Z dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a rovněž Ústavního soudu vyplývá, že pojem majetek, obsažený v první části článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, může zahrnovat jak existující majetek, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance légitime/legitimate expectation). Takové legitimní očekávání je totiž integrální součástí ochrany majetkových práv, a to jak podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. v oficiální databázi ESLP HUDOC na http://www.echr.coe.int, např. rozhodnutí Velkého senátu ze dne 5. 1. 2000, Beyeler proti Itálii, 33202/96: §100, či ze dne 22. 6. 2004, Broniowski proti Polsku, 31443/96: §129), tak podle judikatury Ústavního soudu ČR (srov. např. nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publ. pod č. 278/2004 Sb. zákonů, či in Sb. n. u., sv. 32, str. 331 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 525/02, Sb. n. u., sv. 31, str. 173).
Na tomto výkladu nemůže nic změnit ani fakt, že v nyní projednávané věci jde o konkurs, nikoli o exekuci, jíž se týkala dříve projednávaná věc. Výklad nepřipouštějící odpojení majetku od závazků, které na něm ulpěly v minulosti, je plně uplatnitelný i na konkurs. Ostatně ani stěžovatelka v ústavní stížnosti neuplatnila argumenty, které by Ústavní soud přesvědčily, že mezi exekucí a konkursem je v tomto ohledu rozdíl. Pokud úpadkyně v době postižení nevykonávala činnost, pro níž byla zřízena, opět to nemůže odůvodnit odpojení závazků od majetkového substrátu na němž váznou, resp. jehož užíváním vznikly.
Ústavní soud k tomu pouze jako obiter dictum. dodává, že na základě zákona č. 290/2002 Sb. přešly na kraje věci, s nimiž byly příslušné hospodařit organizační složky státu a státní příspěvkové organizace, u nichž funkci zřizovatele vykonávaly k 31. 12. 2002 okresní úřady. A na kraje přešly i závazky předmětných organizací, resp. závazky státu. Tento přechod závazků by mohl v budoucnu vyvolat nutnost faktické úhrady těchto závazků z rozpočtu kraje, přestože primárně je postižen majetek, jenž byl do správy svěřen příspěvkové organizaci. Nutné je však respektovat, že: "Stát by se totiž neměl - bez dalšího - zbavovat odpovědnosti za dluhy, jež vznikly v době jeho hospodaření s převáděným majetkem a které jsou důsledkem předchozí ztrátové realizace vlastnického práva (...) Již vůbec by tak činit neměl v relaci k takovým subjektům, jejichž prostřednictvím by měly být plněny i jeho úkoly spočívající v zajišťování základních práv plynoucích z čl. 31 Listiny, garantem jejichž dodržování je on sám. Takové jednání suveréna již navozuje úvahy o zneužití státní moci na úkor ÚSC" (srov. nález ze dne 9. 7. 2003, Pl. ÚS 5/03, in č. 211/2003 Sb. nebo Sb. n. u., sv. 30, str. 499) V žádném případě však nelze tyto vztahy mezi státem a samosprávnými celky a jejich případně i hrozící ústavněprávní deficity řešit na úkor třetích subjektů, v daném případě věřitelů, kteří se domáhají uspokojení svých pohledávek vůči příspěvkové organizaci.
Ústavní soud neshledal v napadených rozsudcích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohlo být vyhověno návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť ten má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. května 2006
Jiří Nykodýmpředseda senátu