ECLI:CZ:US:2008:2.US.2389.07.1
sp. zn. II. ÚS 2389/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. Š., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Hlavničkou, advokátem se sídlem Plzeňská 1700/9, Děčín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 21. 5. 2007 sp. zn. 35 Co 280/2007 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 12. 2006 sp. zn. 21 P 32/2006, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §27 odst. 2 občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jelikož je přesvědčen, že mu nesprávnou aplikací ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. bylo upřeno jak právo na právní pomoc v řízení před soudy ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak i právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož má stěžovatel za to, že sama část ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. je v rozporu s Listinou, navrhl s odkazem na §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rovněž její zrušení.
Okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že se nepřipouští zastoupení stěžovatele obecným zmocněncem L. P. s odůvodněním, že jmenovaný vystupuje jako obecný zmocněnec v různých věcech opětovně (§27 odst. 2 o.s.ř.). K odvolání stěžovatele krajský soud usnesení soudu I. stupně potvrdil s odůvodněním, že u obecného zmocněnce stanoví zákon mimo jiné podmínku, aby nevystupoval jako zástupce v různých věcech opětovně. Uvedená podmínka má dle soudu zabránit zneužití tohoto institutu k soustavné výdělečné činnosti v oblasti poskytování právní pomoci, která je vyhrazena advokátům.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že v případě jeho obecného zmocněnce L. P. se nejedná o výdělečnou činnost, natož soustavnou. Podle názoru stěžovatele je právě on vzhledem ke svým osobním zkušenostem a své angažovanosti ve skutečném prosazování práv dětí tou nejvhodnější osobou pro jeho zastupování v opatrovnickém sporu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena práva nebo svobody jeho účastníka chráněná předpisy ústavního pořádku.
Námitkou porušení čl. 37 odst. 2 Listiny ve vztahu k ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. a jeho aplikací v konkrétním případě se Ústavní soud již dříve zabýval (srov. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 12/01, I. ÚS 698/04) a dospěl k závěru, že namítaný článek Listiny (podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení) "na ústavněprávní úrovni nezaručuje právo na jakékoliv zastoupení účastníka řízení, ale zajišťuje právo na volbu kvalifikované, tj. právní pomoci". Nevyužije-li účastník řízení tohoto práva a projevil-li vůli k zastupování tzv. obecným zmocněncem, pak "tento vztah již nepožívá ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů", a soudy jej "správně posuzují" (jen) podle §27 o. s. ř. "Jestliže soudy shledaly, že zvolený obecný zmocněnec vystupuje v různých věcech opětovně (přitom pro posouzení opětovnosti je rozhodné objektivní hledisko, nikoliv subjektivní vztah účastníka řízení a zmocněnce), důvodně rozhodly, že zastoupení se nepřipouští, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat důvody pro takové rozhodnutí" (viz usnesení ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 698/04). Účastník má vždy možnost zvolit si zástupcem advokáta nebo obecného zmocněnce (§27 o. s. ř.), který před soudem nevystupuje opětovně.
Jelikož Ústavní soud neshledal důvod se v daném případě od těchto vyslovených názorů odchýlit a námitka stěžovatele vycházející z čl. 37 odst. 2 Listiny je tím vypořádána, soustřeďuje se pozornost k druhé námitce, obsažené v ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel dovolával čl. 36 odst. 1 Listiny; zda tedy užitým výkladem ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zde jmenovitě do práva na spravedlivý proces.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 269/99).
V posuzované věci - vzhledem k výše prezentovaným názorům - se nejedná již o nic jiného, než zda se obecné soudy nedopustily výkladové "svévole" (vybočení z konsensuálně, doktrinálně i judikatorně ustaveného rámce výkladu a užití procesního ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř.), jestliže za základ svého rozhodnutí pojaly závěr, že zmocněnec stěžovatele "vystupuje v různých věcech opětovně". Výklad rozhodného pojmu "vystupování v různých věcech opětovně" je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, k jehož účinnému napadení je nezbytný závěr, že objektivně nemůže - vůbec - obstát, resp. že je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu).
Tak tomu v dané věci zjevně není; stěžovatel v sledovaném směru ostatně neuplatňuje ani námitky interpretační, ani skutkové.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však soud užité právní názory náležitě (úplně a srozumitelně) odůvodnil a zakotvil ve zjištěních, která nebyla zpochybněna. Ani potud není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo na spravedlivý proces, nemůže dojít jen tím, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů.
Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je tudíž zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.
Na základě shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu