ECLI:CZ:US:2017:2.US.2394.17.1
sp. zn. II. ÚS 2394/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Rostislava Pukla, advokáta, se sídlem Svatoplukova 519, 698 01 Veselí nad Moravou, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2017, č. j. 16 Co 47/2017-196, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu, v němž stěžovatel vystupoval jako právní zástupce ustanovený soudem žalobci, Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. března 2017, č. j. 16 Co 47/2017-196, změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým byla stěžovateli podle §140 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") přiznána náhrada za zastupování žalobce ve výši 9 123,09 Kč, jen tak, že její výši stanovil částkou 9 212 Kč; jinak jej potvrdil. Odvolací soud se prvé řadě vypořádal s námitkou stěžovatele, že výše odměny v řízení o zrušení rozhodčího nálezu se měla počítat z peněžité částky (tarifní hodnoty), o kterou šlo v rozhodčím řízení, a nikoliv, jak učinil soud prvního stupně, z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč stanovené podle §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za předmět řízení, který není penězi vyjádřitelný. V této souvislosti uvedl, že předmětem řízení není ani peněžité plnění, ani penězi ocenitelné právo, ale přezkum zákonem předepsaných podmínek pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). Ztotožnil se přitom s odkazem soudu prvního stupně na přiléhavé usnesení Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. III. ÚS 89/12. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k námitce stěžovatele ohledně odlišného posouzení předmětu řízení pro účely poplatkové povinnosti [podle položky 17a písm. a) sazebníku soudních poplatků, jež tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 30. listopadu 2016] a pro účely vyčíslení nákladů řízení, a to tak, že jde o dva zcela samostatné a na sobě nezávislé právní předpisy upravující rozdílnou oblast práv a povinností. V souvislosti se stanovením poplatku uvedl, že zákon o soudních poplatcích v rozhodném znění [položka 17a písm. a) sazebníku soudních poplatků] skutečně stanovoval, že za návrh na zrušení rozhodčího nálezu, je-li jeho předmětem peněžité plnění a navrhuje-li se zrušení z důvodu, že rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy, vybere se poplatek podle výše peněžitého plnění (šlo tedy o výjimku z obecného pravidla, dle něhož byla výše poplatku za projednání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu stanovena paušální částkou 3 000 Kč). Podmínky položky 17a sazebníku poplatků tak byly v projednávané věci splněny.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Je si přitom vědom zdrženlivého postoje Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení, který ovšem podle něj nahrává lichvářům a nezohledňuje složitost a časovou náročnost přípravy zastoupení a sepsání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Obdobně jako v odvolacím řízení namítá, že soudní poplatek v dané věci byl vypočten z v rozhodčím řízení původně vymáhané částky, a proto není důvod, proč by stejným způsobem neměla být stanovena náhrada nákladů řízení. Dále se obšírně zamýšlí nad smyslem právní úpravy ve vztahu k náhradě nákladů řízení ve věcech týkajících se zejména nebankovních poskytovatelů úvěrů a půjček. Rovněž poukazuje na skutečnost, že byl jako právní zástupce účastníkovi řízení ustanoven soudem. V této souvislosti se domnívá, že §12a advokátního tarifu, podle něhož se sazba mimosmluvní odměny za úkony právních služeb ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení snižuje o 20%, nemůže být aplikován, neboť jej jako ustanoveného advokáta diskriminuje. Opakovaně zdůrazňuje, že náhrada nákladů řízení měla být vypočtena z tarifní hodnoty odpovídající peněžnímu plnění, o které šlo v rozhodčím řízení a která byla obecným soudům známa.
III.
4. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
5. Ústavní soud nejprve uvádí, že shodnou problematikou (náhradou nákladů v řízení o zrušení rozhodčího nálezu) a argumentačně velmi obdobnou ústavní stížností vycházející ze stejného řízení vedeného před soudem prvního stupně (věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 187/2015), se zabýval ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2384/17, která byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta (usnesení ze dne 23. srpna 2017). Není důvod, aby Ústavní soudu nyní projednávanou věc posuzoval jinak, a proto pouze ve stručnosti shrnuje nosné důvody tohoto usnesení.
6. Ústavní soud ve zmiňované věci konstatoval, že obecné soudy pro věc relevantní právní předpis - tedy advokátní tarif - aplikovaly zcela správně a v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. odkaz odvolacího soudu na usnesení sp. zn. III. ÚS 89/12). To, že Ústavní soud nenahrává lichvářům, jak tvrdí stěžovatel, plyne už jen z toho, že rozhodčí nález, podle něhož měl stěžovatel plnit více než 500 000 Kč, byl soudem prvního stupně zrušen, a to zejména na základě odkazu na nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Rozhodl-li se zákonodárce odměnu za právní pomoc stanovit v určitých případech jinak, než z eventuální peněžité hodnoty sporu, pak je to kromě zcela excesívní úpravy - kterou ale stěžovatel věcně argumentačně netvrdí - na jeho uvážení bez možnosti zásahu Ústavního soudu.
7. Výklad, podle něhož se v řízení o zrušení rozhodčího nálezu postupuje podle §9 advokátního tarifu, je přitom poměrně ustálen. Odkazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 4. července 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), pak přehlíží, že se vztahuje k jinému znění advokátního tarifu a po změně právní úpravy ztratil tento nález svou relevanci (srov. k tomu například usnesení Ústavního soudu ze dne 14. března 2017 sp. zn. III. ÚS 493/17). Proto ani z pohledu judikatury Ústavního soudu nebylo pravděpodobné, že by obecné soudy ve věci stěžovatele podle §9 advokátního tarifu nepostupovaly.
8. Co se týče aplikace §12a odst. 1 advokátního tarifu, stěžovatel sice uvedené ustanovení považuje za protiústavní z důvodu jeho diskriminačního charakteru, jeho zrušení se ovšem nedomáhá (§74 zákona o Ústavním soudu). Na tomto místě se lze omezit na konstatování, že odměna ustanovenému obhájci byla snížena v souladu s právní úpravou, přičemž odvolací soud své rozhodnutí přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a vypořádal se i s návrhem stěžovatele na předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
9. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu