ECLI:CZ:US:2017:3.US.2384.17.1
sp. zn. III. ÚS 2384/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Hozáka, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2017 č. j. 16 Co 46/2017-191, kterou byl potvrzen II. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. října 2016 č. j. 15 C 187/2015-116, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. listopadu 2016 č. j. 15 C 187/2015-124, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Luboše Urbana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na náhradu nákladů se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 3. 2017 č. j. 16 Co 46/2017-191, kdy tímto výrokem byl potvrzen II. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 10. 2016 č. j. 15 C 187/2015-116, ve znění usnesení ze dne 21. 11. 2016 č. j. 15 C 187/2015-124. Stěžovatel má za to, že tímto rozhodnutím (respektive jeho vymezenou částí) bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a soud (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jím bylo podle jeho názoru porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhuje, aby mu byla podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vůči účastníku řízení nebo vůči vedlejšímu účastníku řízení přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že obvodní soud svým rozsudkem ze dne 20. 10. 2016 č. j. 15 C 187/2015-116 ve znění usnesení ze dne 21. 11. 2016 č. j. 15 C 187/2015-124 zrušil rozhodčí nález (výrok I.) a uložil vedlejšímu účastníkovi (v řízení před obvodním soudem žalovanému) povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 4 650 Kč (výrok II.) a dále vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit na účet jmenovaného soudu soudní poplatek (výrok III.). Shora citovaným usnesením pak obvodní soud doplnil rozsudek o výrok IV., kterým uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit České republice na účet obvodního soudu náklady řízení určené samostatným usnesením. Takto rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodčího nálezu, kterým mu byla v rozhodčím řízení uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi částku 524 544 Kč s příslušenstvím.
3. K odvolání vedlejšího účastníka i stěžovatele (v jeho případě jen proti výroku II. obvodního soudu o náhradě nákladů nalézacího řízení) městský soud prvostupňový rozsudek potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 0 Kč, neboť o odměně a dalších nárocích stěžovateli ustanovenému advokátovi náleží rozhodnout soudu prvního stupně. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku pak městský soud uvedl, že obvodní soud podle jeho názoru správně přiznal úspěšnému stěžovateli náhradu nákladů řízení, když rovněž správně určil tarifní hodnotu podle §9 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Předmětem řízení o zrušení rozhodčího nálezu totiž nebylo ani peněžité plnění ani penězi ocenitelné právo (§8 odst. 1 advokátního tarifu), ale přezkum existence zákonem předepsaných podmínek pro zrušení rozhodčího nálezu, tedy penězi nevyjádřitelná hodnota (v této souvislosti městský soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. III. ÚS 89/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na tom, že pro určení náhrady nákladů řízení (tedy pro určení tarifní hodnoty) se nevychází z peněžité částky, jíž se týkalo rozhodčí řízení, nic podle městského soudu nemění ani skutečnost, že soudní poplatek se podle této peněžité částky po jisté časové období odvozoval. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a jeho sazebník poplatků, ve znění zákona č. 19/2012 Sb. (tedy ve znění od 1. 4. 2012) totiž stanovil (srov. položka 17a sazebníku), že za návrh na zrušení rozhodčího nálezu, je-li jeho předmětem peněžité plnění a navrhuje-li se zrušení z důvodu, že rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy, vybere se poplatek podle výše peněžitého plnění (v ostatních případech ve výši 3 000 Kč). Podmínky položky 17a sazebníku poplatků tak byly podle městského soudu v právě projednávané věci splněny a obvodní soud tuto položku ve věci aplikoval správně.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel mimo jiné namítal, že Ústavní soud svým zdrženlivým postojem k ústavněprávnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení nahrává lichvářům a nezohledňuje složitost a časovou náročnost přípravy zastoupení a sepsání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Ústavní soud by si měl být vědom, že pro stěžovatele jako otce pěti dětí s příjmem okolo 12 000 Kč měsíčně je zásadní rozdíl, dostane-li na náhradě nákladů řízení částku 26 950 Kč (to tedy odvozovala-li by se od částky 524 544 Kč) anebo dostane-li na náhradě nákladů řízení pouze částku 4 650 Kč. Ostatně i soudní poplatek v dané věci byl vypočten z původně po stěžovateli vymáhané částky; stěžovatel tedy nevidí důvod, proč by stejným způsobem neměla být stanovena jeho náhrada nákladů řízení. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel rovněž navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal vůči účastníku řízení, respektive vůči vedlejšímu účastníku řízení, náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Opakovaně Ústavní soud také judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Právě uvedené - jak konstatuje i sám stěžovatel - platí o to více pro rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
9. Oba soudy však pro věc relevantní právní předpis - tedy advokátní tarif - aplikovaly zcela správně a v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. odkaz městského soudu rekapitulovaný výše). To, že Ústavní soud nenahrává lichvářům, jak tvrdí stěžovatel, plyne už jen z toho, že rozhodčí nález, podle něhož měl stěžovatel plnit více než 500 000 Kč, byl obvodním soudem zrušen, a to zejména na základě odkazu na nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Rozhodl-li se zákonodárce odměnu za právní pomoc stanovit v určitých případech jinak, než z eventuální peněžité hodnoty sporu, pak je to kromě zcela excesívní úpravy - kterou ale stěžovatel věcně argumentačně netvrdí - na jeho uvážení bez možnosti zásahu Ústavního soudu.
10. Stěžovatel bez v podstatě jakékoliv ústavněprávní argumentace toliko odkazuje na svoji nelehkou finanční situaci; to ale pro zásah Ústavního soudu nestačí, byť ve stejné situaci, jako je stěžovatel, se jistě ocitlo mnoho lidí. Zde Ústavní soud ale opět odkazuje na samotné odůvodnění rozsudku městského soudu, jež vychází z judikatury zdejšího soudu, a která dlouhodobě reaguje a reagovala na excesívní praktiky některých nebankovních komerčních subjektů [srov. k tomu přiměřeně za všechny např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.) a na něj navazující nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 376/11 (N 12/68 SbNU 177)]. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti vůbec neupřesňuje, za jakých podmínek si se svým právním zástupcem (advokátem) dohodl podmínky jeho odměny před tím, než mu byl ustanoven na náklady státu.
11. Výklad, podle něhož se v řízení o zrušení rozhodčího nálezu postupuje podle §9 advokátního tarifu, je přitom poměrně ustálen. Odkazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), pak přehlíží, že se vztahuje k jinému znění advokátního tarifu a po změně právní úpravy ztratil tento nález svou relevanci (srov. k tomu například usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 493/17). Proto ani z pohledu judikatury Ústavního soudu nebylo pravděpodobné, že by obecné soudy ve věci stěžovatele podle §9 advokátního tarifu nepostupovaly. Dohodl-li si i za takové situace stěžovatel s právním zástupcem odměnu zjištěnou na základě jiných kritérií, je takový postup samozřejmě možný, ovšem nelze z něho dovozovat jakékoliv ústavněprávní konsekvence k napadenému rozhodnutí.
12. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím (jeho vymezenou částí) byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, neshledal Ústavní soud splnění podmínek ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tudíž stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu