ECLI:CZ:US:2011:2.US.2398.11.1
sp. zn. II. ÚS 2398/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, směřující proti usnesení Nevyššího soudu České republiky ze dne 18. 5. 2011 č. j. 30 Cdo 4888/2009-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s poukazem na zásah do svých základních práv.
Napadené usnesení bylo vydáno v rámci sporu, v němž se stěžovatel po České republice - Ministerstvu spravedlnosti neúspěšně domáhal zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy způsobené mu tím, že řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1699/99 neproběhlo a neskončilo v přiměřené lhůtě. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 6. 2008 č. j. 22 C 129/2007-32 byla žaloba zamítnuta. Toto rozhodnutí bylo následně v odvolacím řízení potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009 č. j. 39 Co 445/2008-55. Oba rozsudky stěžovatel napadl dovoláním, kterému Nejvyšší soud (v záhlaví označeným usnesením) nevyhověl; řízení o dovolání proti rozsudku obvodního soudu zastavil a dovolání proti rozsudku soudu odvolacího odmítl jako nepřípustné s odkazem na ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel vymezil rozsah přezkumu jedinou otázkou, kterou soudu předložil a která se týkala mechanismu stanovení výše odškodnění imateriální újmy v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dospěl k závěru, že tato otázka zde zásadní právní význam neměla, neboť odvolací soud na jejím řešení svůj rozsudek nezaložil. Zásadní pro posouzení stěžovatelova nároku byla otázka, zda v řízení vedeném Okresním soudem v Ostravě vůbec bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soudy na ni odpověděly záporně, přičemž leda v případě kladné odpovědi by bylo možné vést úvahy o formě přiměřeného zadostiučinění a jeho penězi vyjádřené výši. Zásadní otázku ve vztahu k výkladu procesního práva nepředstavovaly v dané věci ani namítané nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Stěžovatel s tím nesouhlasí. Že v exekučním řízení došlo k průtahům, považuje za nepochybné. Mechanismus stanovení výše odškodnění má proto zásadní právní význam. Zmiňuje pak několik rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která problematiku odškodňování průtahů v řízení řešila. Poukazuje na reálie svého případu, v němž dle jeho názoru byly dány veškeré předpoklady pro řádný a rychlý průběh řízení. Závěr obecných soudů, že příčinná souvislost mezi nemajetkovou újmou a nesprávným úředním postupem nebyla dána, považuje za chybný. Dále upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu, týkající se posuzování průtahů v řízení před obecnými soudy, jakož i požadavků na kvalitu zdůvodnění závěru dovolacího soudu stran existence, resp. neexistence otázky zásadního právního významu.
Po prostudování případu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud setrvale judikuje, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Proto také výklad práva, včetně pravidel procesních, jakož i jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů.
Jak vyplývá z petitu ústavní stížnosti, ale i její rubriky, stěžovatel výslovně napadá pouze označené usnesení Nejvyššího soudu. Petitem ústavní stížnosti je soud při přezkumu ústavní stížnosti vázán, soustředil proto svou pozornost pouze na toto usnesení. Jde o procesní rozhodnutí, které řeší otázku přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. K tomu je potřeba obecně předeslat, že Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení dovolacího soudu zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod založit nemůže. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v daném případě bez příznaků svévole, jasně a srozumitelně odůvodnil, proč rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam mít nemůže, a tedy proč je třeba dovolání stěžovatele odmítnout jako nepřípustné, a odkázal k tomu na svou konkrétní publikovanou judikaturu. Proti tomuto rozhodnutí nemá Ústavní soud žádné výhrady. Polemikou, zda v označeném vykonávacím řízení došlo k zásahu do práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě, se - jak již bylo - s ohledem na formulaci stížnostního návrhu zabývat nemohl.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedovodil zásah do základních práv stěžovatele napadeným rozhodnutím, návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu