ECLI:CZ:US:2017:2.US.2448.17.1
sp. zn. II. ÚS 2448/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, se sídlem Na hutích 661/9, Praha 6, proti usnesení Okresního soudu v Kladně sp. zn. 27 T 76/2015 ze dne 10. března 2017 a usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 186/2017 ze dne 17. května 2017, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Kladně č. j. 27 T 76/2015-480 ze dne 18. 2. 2016 uznána vinnou jako spolupachatelka ve smyslu §23 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") v jednočinném souběhu přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Skutek spočíval v tom, že v přesně nezjištěné době od 22. 5. 2013 do 13. 7. 2014 spoluobžalovaný D. D. jako odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Vinařice bez povolení užíval ke komunikaci se svými známými mobilní telefon, jehož prostřednictvím organizoval dodávky drog do věznice a takto opakovaně požádal stěžovatelku, aby opatřila sušené konopí, které bylo uvedeno v seznamu omamných látek. Stěžovatelka tuto látku opatřila a podle telefonického návodu ji zabalila a dne 15. 6. 2013 ji odnesla na pracoviště firmy ZKP ve Vinařicích, kde jsou zařazeni k výkonu práce i odsouzení z Věznice Vinařice, předala ji obžalovanému D., který drogu poté předal obžalovanému G., který si ji vložil do konečníku a takto ji pronesl do věznice, a stejným způsobem tak stěžovatelka učinila v dalších deseti případech.
3. O návrhu stěžovatelky na povolení obnovy uvedeného trestního řízení, který opřela o výsledek jiného trestního řízení, v němž byl stíhán a odsouzen její přítel L. K., rozhodl Okresní soud v Kladně napadeným usnesením, kterým podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), tento návrh zamítl. O stížnosti stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost zamítl. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že skutečnost, že v jiném řízení týkajícím se jiného odsouzeného dospěl soud k jiným závěrům, než ve věci stěžovatelky, není důvodem pro povolení obnovy řízení, když v každé věci hodnotí důkazy pouze ten soud, který je prováděl. Nadto zdůraznil, že skutek, pro který byl stíhán L. K., není totožný jako ten, pro který byla odsouzena stěžovatelka.
4. Stěžovatelka má za to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť soudy nerespektovaly ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu. Rekapituluje průběh řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž se domnívá, že Okresní soud v Kladně rozhodl o jednom skutkově souvisejícím ději předávání balíčků mezi ní a odsouzeným K. prostřednictvím odsouzeného D. D. dvojím způsobem. V trestní věci L. K. uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se jednalo o marihuanu, zatímco v její věci dospěl k závěru, že o marihuanu šlo. Podle jejího názoru se tak jedná o novou skutečnost, z níž je možné dovodit, že výpověď spoluobžalovaného D. D. v řízení, v němž byla odsouzena, která byla pro závěr o její vině stěžejní, je nevěrohodná. Má za to, že kdyby v jejím případě vypověděl to, co uvedl v kauze L. K., že krabičku, kterou stěžovatelka posílala L. K., neotvíral, a proto neví, co v ní bylo, mělo by to vliv na její usvědčení. D. D. měl být proto předvolán k opakovanému výslechu. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že navrhla výslech svědka Marka Balogha, který měl být prostředníkem mezi stěžovatelkou a Romanem Baloghem, neboť nově zjistila, že je schopen vypovídat k tomu, zda měl Roman Balogh opatřit pro stěžovatelku zmiňované prášky na cvičení určené pro L. K. Uvádí, že tento důkaz nenavrhovala k provedení v původním řízení, neboť jí nebyly známy nyní zjištěné souvislosti.
5. Ústavní soud vzal v úvahu argumenty stěžovatelky, přezkoumal obsah napadených rozhodnutí i listin připojených k ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Obnova řízení ve smyslu §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15, usnesení ze dne 5. listopadu 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
7. V řízení o povolení obnovy řízení není úkolem ústavního soudnictví hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč odsouzeným předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Za nové důkazy přitom nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní. Proto bez dalšího nelze spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. května 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.
9. Jak vyplývá z návrhu na povolení obnovy řízení, připojeného k ústavní stížnosti, stěžovatelka jeho důvodnost opřela o výsledek trestního řízení jejího přítele L. K. Ten byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 1 T 191/2015 ze dne 8. 9. 2016 na jedné straně uznán vinným tím, že ve výkonu trestu bez povolení užíval ke komunikaci se stěžovatelkou mobilní telefon, z něhož se s ní opakovaně domlouval, aby pro něj opatřila od Romana Baloga peníze a anabolické preparáty, čímž spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, na straně druhé ho soud neuznal vinným ze spáchání návodu k přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se neprokázalo, že by požadoval po stěžovatelce, aby mu opatřila od Romana Baloga sušené konopí. Právě tato skutečnost dle stěžovatelky může vést k jinému výsledku řízení v její věci.
10. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je však zřejmé, že se oba soudy těmito argumenty stěžovatelky řádně zabývaly. Soud prvního stupně přezkoumal její návrh, seznámil se s nově navrženými důkazy, provedl důkaz spisem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 1 T 191/2016 týkajícím se kauzy L. K. a dospěl k závěru, že návrh na povolení obnovy řízení důvodný není. V odůvodnění svého rozhodnutí pak rozebral argumenty stěžovatelky a vysvětlil, z jakého důvodu je nepovažoval za relevantní v tom smyslu, aby na jejich základě mohl povolit obnovu původního trestního řízení. Pokud uzavřel, že okolnost, že v jiném řízení týkajícím se jiného odsouzeného, dospěl soud k jiným závěrům, než v její věci, není důvodem pro povolení obnovy řízení ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, z ústavního hlediska mu nelze nic vytknout, neboť každé soudní rozhodnutí je výsledkem nezávislého a nestranného hodnocení provedených důkazů, jinými slovy, v každé trestní věci hodnotí důkazy pouze ten soud, který je prováděl. Jestliže se stěžovatelka s hodnocením důkazů a se závěry, které na jejich podkladě soud v původním řízení učinil, neztotožňuje a v tomto směru činí vlastní úvahy, tato okolnost nemůže být důvodem pro povolení obnovy řízení, zvláště za situace, kdy stěžovatelka, která se cítí být nevinnou, ani nevyužila řádného opravného prostředku, neboť proti odsuzujícímu rozsudku nepodala odvolání.
11. Pro posouzení dané věci jsou také relevantní závěry stížnostního soudu, kterými doplnil argumentaci soudu prvního stupně. Stížnostní soud porovnal skutek, z jehož spáchání byla stěžovatelka společně s D. D. uznána trestně odpovědnou, s jednáním, pro které byl stíhán její přítel L. K. a konstatoval, že nejde o totožné jednání, přičemž vysvětlil s poukazem na konkrétní zjištění, proč tomu tak není. Ve věci odsouzeného L. K. totiž šlo o situaci, kdy on sám si u stěžovatelky zásilky objednával, zatímco v její věci se jednalo o objednávky, které činil D. D., takže odlišné závěry ve věci odsouzeného L. K. ještě nemusí znamenat, že v její věci jednání probíhalo stejně. Ústavní soud považuje odůvodnění usnesení stížnostního soudu za ústavně konformní a srozumitelné, přičemž nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost považovat za důvodnou.
12. Pokud soud prvního stupně nevyhověl návrhu stěžovatelky na provedení výslechu D. D., L. K. a Marka Balogha, z odůvodnění jeho rozhodnutí se zřetelně podává, proč tyto důkazní návrhy zamítl. Jestliže neshledal důvod opakovat důkazy, které již byly v původním řízení provedeny (výpovědi D. D. a L. K.) či opatřeny (vytěžení Marka Balogha, který k věci nesdělil nic relevantního), a stížnostní soud se s jeho názorem ztotožnil, je třeba jejich řádně odůvodněné závěry akceptovat s ohledem na to, že nejde o důkazy dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatelky ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu.
13. Lze uzavřít, že zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolává, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, když rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Žádného excesu se přitom nedopustily.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu