ECLI:CZ:US:2000:2.US.253.98
sp. zn. II. ÚS 253/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti pana P.B., zastoupeného JUDr. M.P., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. Nt 298/98, a proti nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí obecného soudu a proti postupu orgánů činných v trestním řízení, stěžovatel namítá, že v trestním řízení, vedeném proti němu a dalším osobám, vznikly neopodstatněné průtahy způsobené nečinností vyšetřovatele, státního zástupce i soudu. Dále stěžovatel uvádí, že napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 je v rozporu s ust. §71 odst. 2 věta druhá trestního řádu, neboť dle jeho názoru nejsou dány důvody pro obavu, že dosažení účelu trestního stíhání by mohlo být propuštěním stěžovatele na svobodu zmařeno, nebo ztíženo. Rovněž se domnívá, že jeho svoboda byla od 31. 5. 1998 do 19. 10. 1998 omezena v rozporu se zákonem i čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť rozhodnutí soudu o prodloužení vazby vymezilo tuto lhůtu trvání vazby pouze do 31. 5. 1998.
Vzhledem k tomu, že další soudní rozhodnutí, které by opodstatňovalo omezení osobní svobody stěžovatele, vydáno nebylo, měl být P.B. propuštěn na svobodu, a to bez ohledu na skutečnost, že před uplynutím takto prodloužené vazební lhůty byla státní zástupkyní podána na stěžovatele obžaloba.
Z těchto důvodů navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud konstatoval, že byly porušeny práva a svobody stěžovateli zaručené čl. 8 odst. 1, odst. 5, čl. 10 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Navrhuje také, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 4. 1998 sp. zn. Nt 298/98 a aby nařídil Obvodnímu státnímu zástupci ukončit přípravné řízení vedené proti stěžovateli pod sp. zn. ČVV: MVV-95/12-97 a podat k soudu v dané věci obžalobu do 30 dnů od veřejného vyhlášení nálezu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl vyšetřovatelem ÚV stíhán pro závažnou majetkovou trestnou činnost, a to společně s dalšími 12-ti osobami, z nichž některé jsou stíhány i pro trestnou činnost násilnou. Postupně byla stěžovateli sdělena obvinění pro podezření ze spáchání trestného činu krádeže podle ust. §247 odst. 1, 2 a 3 trestního zákona, podílnictví podle ust. §251 odst. 1 trestního zákona a poškozování cizí věci podle ust. §257 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatel byl vzat do vazby dne 14. 2. 1997 na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. Nt 50/97. Lhůta trvání vazby stěžovatele byla postupně prodlužována až do 30.4.1998. Na žádost státní zástupkyně byla vzhledem ke složitosti případu i tato vazební lhůta prodloužena do 31. 5. 1998, a to za účelem podání obžaloby. O tomto prodloužení vazby rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 napadeným usnesením, když Městský soud v Praze stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu zamítl jako nedůvodnou. Dne 22. 5. 1998 byla na stěžovatele podána u Obvodního soudu pro Prahu 7 obžaloba a stěžovatel byl následně dne 19. 10. 1998 propuštěn z vazby na svobodu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 11. 1998 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže dle ust. §247 odst.1 písm. b, 3 písm. b) trestního zákona a rovněž trestného činu poškozování cizí věci dle ust. §257 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku nepodmíněně. Výrok o vině i trestu byl dne 2. 4. 1999 potvrzen usnesením Městského soudu v Praze.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud přezkoumal stěžovatelem napadené rozhodnutí obecného soudu i postup orgánů činných v trestním řízení z pohledu práv a svobod stěžovateli zaručených Ústavou, Listinou, i mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy, a neshledal porušení ani jednoho z uváděných ustanovení Listiny.
Jak již Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutích judikoval, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi za předpokladu, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Do meritorního rozhodování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud může zasáhnout pouze v případě, že by "právní závěry orgánu, který rozhodnutí vydal, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly" (III. ÚS 84/94).
První námitka stěžovatele směřuje proti neodůvodněnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. Nt 298/98, kterým byla vazba stěžovatele prodloužena do 31. 5. 1998. Dle názoru stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky požadované ust. §71 odst. 2 věta druhá trestního řádu, tedy, že vedle existence vazebních důvodů podle ust. §67 trestního řádu musí být dána obava, že " propuštěním obviněného na svobodu by mohlo být zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení ". Stěžovatel argumentuje zejména tím, že i když přípravné řízení již skončilo, proběhlo seznámení se spisem a všechny osoby mající vztah k osobě stěžovatele byly rovněž vyslechnuty, rozhodl soud o prodloužení vazby, aniž by obavu ze ztížení či zmaření dosažení účelu trestního řízení jakkoli odůvodnil.
Účelem trestního řízení je podle ust. §1 odst.1 trestního řádu odhalit pachatele trestného činu, a po vyšetření skutku jej postavit před soud, který v případě, že jej shledá vinným, mu uloží trest či ochranné opatření. V daném případě je však zřejmé, že skutečnosti potvrzující existenci vazebních důvodů, a to zejména důvodu dle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, podrobně popsané soudem v odůvodnění napadeného usnesení, se do značné míry kryjí se skutečnostmi odůvodňujícími obavu ze ztížení nebo zmaření dosažení účelu trestního řízení tak, jak požaduje pro prodloužení vazby ust. §71 odst. 2 trestního řádu. Z odůvodnění ke koluznímu vazebnímu důvodu, kde se v souladu s názorem odvolacího soudu uvádí, že existují rozpory ve výpovědích obviněných, a že i P.B. v průběhu řízení měnil svou výpověď, vyplývá, že vzájemnou domluvou nebo jiným působením na spoluobviněné, případné svědky a poškozené, by mohlo dojít ke značnému ztížení vymezení trestní odpovědnosti jednotlivých obviněných, a tím i ke ztížení odsouzení a potrestání skutečných pachatelů. Ústavní soud také nemůže souhlasit s námitkou stěžovatele, že všechny osoby, které měly nějaký vztah ke stěžovateli, již byly vyslechnuty a výpovědi poškozených mají vliv jen na stanovení výše vzniklé škody. Ústavní soud se naopak domnívá, že vztah k obviněnému a jeho skutkům lze zjistit až na základě výpovědí všech osob spojených nějakým způsobem s danou trestní věcí, a to bez ohledu na fakt, že zákonná formulace koluzního vazebního důvodu počítá se svědky a spoluobviněnými dosud nevyslechnutými soudem.
Stěžovatel upozorňuje v této souvislosti na názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. 1 Tvno 27/96. V něm dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nelze ztotožňovat důvody vazby předstižné podle ust. §67 odst. 1 písm. c), se skutečnostmi odůvodňujícími obavu ze ztížení či zmaření dosažení účelu trestního řízení. Tento názor Nejvyššího soudu se však týká pouze vazby předstižné ve smyslu ust. §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu, a nikoli vazby koluzní ve smyslu ust. §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, která byla patrně hlavním důvodem pro prodloužení vazby stěžovatele. I když Ústavní soud nevylučuje, že uvedený závěr Nejvyššího soudu by za určitých okolností bylo možno aplikovat analogicky i u koluzního vazebního důvodu, považuje jej v daném případě za irelevantní, neboť je zřejmé, že důvod pro obavu ze ztížení či zmaření účelu trestního stíhání byl u stěžovatele dán mimo jiné i intenzitou naplnění podmínek koluzního vazebního důvodu.
Ač si je Ústavní soud vědom toho, že na prodloužení vazby je nutno vztáhnout vyšší požadavky než na běžné rozhodování o vazbě (III. ÚS 337/97), nemohl konstatovat, že by nebyly splněny zákonné podmínky pro prodloužení lhůty trvání vazby podle ust. §71 odst. 2 věta druhá trestního řádu, a tak nemohlo ani napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. Nt 298/98, být porušeno právo stěžovatele zakotvené v ust. čl. 8 odst. 5 Listiny, které říká, že do vazby lze vzít pouze z důvodů stanovených zákonem. Ústavní soud tak ani nemohl vyhovět návrhu stěžovatele a zrušit napadené usnesení.
Další námitkou stěžovatele jsou neodůvodněné průtahy v řízení, a to jak na straně vyšetřovatele, tak i státního zástupce a soudu. Ze strany vyšetřovatele se mělo jednat o průtahy spočívající v neprovádění vyšetřovacích úkonů v době letních dovolených a především pak v liknavosti vyšetřovatele v přibližně tříměsíčním období koncem roku 1997, v němž dle tvrzení stěžovatele nebyl proveden ani jeden důkaz ve vztahu k jeho obviněním, ale pouze ve vztahu ke skutkům nových spoluobviněných, a vůči nedostavivším se svědkům nebyly uplatňovány zákonné donucovací prostředky jako např. pořádkové pokuty, čímž se vyšetřování neúnosně protahovalo.
Jak již bylo výše konstatováno, Ústavní soud se domnívá, že u tak rozsáhlé skupiny, která měla páchat dle obžaloby nejrůznější trestnou činnost, není možno dopředu vyloučit, že výslechy svědků ke skutkům ostatních spoluobviněných neprokáží souvislost s osobou stěžovatele. Ani ostatní skutečnosti však neukazují na průtahy v práci vyšetřovatele, zejména když ze spisového materiálu bylo zjištěno, že přípravné řízení dané v trestní věci, v níž figuruje 13 osob, obviněných dohromady ze spáchání cca 120 útoků na zájem chráněný zákonem, bylo skončeno během cca 16 měsíců, a to včetně změny v osobě vyšetřovatele. Nad rámec pak je třeba uvést, že k odstranění vad v postupu vyšetřovatele poskytuje trestní řád obviněnému účinnou obranu v podobě ust. §167. Stěžovatel však neuvádí, zda této procesní obrany využil.
Pokud jde o nečinnost státního zástupce, pak z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel brojí proti průtahům při zpracování obžaloby, neboť navrhuje, aby Ústavní soud nařídil Obvodnímu státnímu zástupci ukončit přípravné řízení a podat obžalobu do 30 dnů od veřejného vyhlášení nálezu. Ani tomuto návrhu nelze vyhovět, neboť obžaloba byla obvodním státním zástupcem v dané věci podána u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 22. 5. 1998. Ústavní soud se domnívá, že s ohledem na rozsáhlost předmětného spisového materiálu a značnou komplikovanost případu nelze považovat zpracování obžaloby v průběhu cca 7 týdnů od ukončení vyšetřování a seznámení obviněných se spisem za neodůvodněně zdlouhavé.
V případě soudů považuje stěžovatel za nečinnost a průtahy v řízení tu skutečnost, že soud rozhodl patrně o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu až po více než 6 týdnech. Tím mělo být porušeno ust. §71 odst. 1 trestního řádu, které říká, že vazební věci je nutno vyřizovat přednostně a s největším urychlením. I když si je Ústavní soud vědom, že pracovní přetíženost soudů nemůže jít k tíži těch, kteří očekávají v přiměřené lhůtě spravedlivé rozhodnutí ve věci, nedospěl v dané záležitosti k závěru (a to i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), že by výše uvedené časové období při rozhodování o žádosti o propuštění bylo nepřiměřeně dlouhé.
Výše popsané průtahy v řízení způsobené údajnou nečinností orgánů činných v trestním řízení, měly ve svém souhrnu dle tvrzení stěžovatele porušit jeho právo na veřejné projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, zakotvené v ust. čl. 38 odst. 2 věta první Listiny. Tento názor stěžovatele nelze s ohledem na výše uvedené akceptovat. Povinností orgánů činných v trestním řízení je v přípravném řízení provést důkazy, které umožňují co nejpřesnější a nejobjektivnější posouzení věci (I. ÚS 19/97). Mapování činnosti celé skupiny obviněných v takto rozsáhlé a komplikované věci nelze považovat za zbytečný průtah v řízení. Ústavní soud proto také neshledal ani porušení čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny, jak navrhoval stěžovatel.
Čl. 10 odst. 1 Listiny je ustanovením, jehož smyslem je ochrana jiných práv (jména, dobré pověsti, osobní cti a lidské důstojnosti), než která mohla být případnou nečinností orgánů činných v trestním řízení porušena.
Poslední námitkou stěžovatele je údajné nezákonné omezení osobní svobody stěžovatele v období od 1. 6. do 19. 10. 1998. K tomuto zásahu do práva zaručeného čl. 8 odst. 5 Listiny mělo dojít tím, že orgány vězeňské služby odmítly propustit na svobodu stěžovatele i přesto, že lhůta trvání vazby byla prodloužena stěžovateli pravomocným usnesením soudu pouze do 31. 5. 1998. Jiné rozhodnutí soudu, na jehož základě by v souladu s ust. čl. 8 odst. 5 Listiny mohl být stěžovatel držen ve vazbě, vydáno nebylo, a podání obžaloby dne 22. 5. 1998 na uvedené skutečnosti nemůže mít dle názoru stěžovatele vliv. Poslední usnesení soudu, kterým byla v přípravném řízení prodloužena vazba stěžovatele, skutečně vazbu prodloužilo jen do 31. 5. 1998. Vzhledem k tomu, že dne 22. 5. 1998 byla na stěžovatele v předmětné věci podána obžaloba, považuje se v souladu s ust. §180 odst. 1 trestního řádu tento den podání obžaloby za počátek řízení před soudem ve smyslu ust. §180 a násl. trestního řádu. Interpretací ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu za použití argumentu a contrario dospěl Ústavní soud k závěru, že běžná praxe obecných soudů, které po podání obžaloby nerozhodují o prodloužení vazby až do 2 let jejího trvání, je v souladu se zákonem. V ust. §71 odst. 3 věta první se totiž na rozdíl od ust. §71 odst. 2, ale i od ust. §71 odst. 3 věta druhá o návrhu na prodloužení vazby, ani o rozhodnutí o takovém prodloužení nehovoří. Nezmiňuje-li se tedy zákonodárce o prodlužování vazby v řízení před soudem ve lhůtě trvání do dvou let, a přitom v předcházejícím odstavci upravujícím trvání vazby pouze v přípravném řízení, ale i v následující větě druhé odstavce třetího upravujícího trvání vazby nad dva roky v řízení před soudem, výslovně podmínky prodloužení vazby stanoví, je zřejmé, jaký postup pro danou fázi řízení zákonodárce zamýšlel. Ústavní soud se proto domnívá, že osobní svoboda stěžovatele nezákonně omezena nebyla, protože po podání obžaloby nebylo až do dvou let trvání vazby, dalšího soudního rozhodnutí k držení obžalovaného ve vazbě zapotřebí.
Vzhledem k tomu, že ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel byl ve lhůtě dvou let trvání vazby propuštěn na svobodu (19. 10. 1998), nemohlo být porušeno jeho právo zakotvené ust. čl. 8 odst. 5 Listiny spočívající v tom, že "nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu".
Vzhledem k tomu, že z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 10 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, ani žádného jiného stěžovatelova základního práva či svobody, nezbylo mu, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu