ECLI:CZ:US:2016:2.US.2532.16.1
sp. zn. II. ÚS 2532/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Šimáka, zastoupeného JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem Dřevařská 12, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 35/2016 ze dne 17. května 2016 a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 5/2015 ze dne 15. března 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo podle §30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") rozhodnuto, že předseda senátu Mgr. Aleš Novotný není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015 ve věci stěžovatele, obžalovaného ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák.") ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zák., a zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zák., vždy ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zák.
Dalším napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost stěžovatele, podaná proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně. Stížnostní soud neshledal, že by z předloženého spisového materiálu vyplývala nějaká skutečnost, která by byla důvodem k pochybnostem o nepodjatosti předsedy senátu, spočívající zejména ve vztahu k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkony trestního řízení v předmětné věci dotýkají, tedy skutečnost, která by jmenovanému bránila ve věci nestranně a spravedlivě postupovat a rozhodnout. Námitky stěžovatele vyhodnotil z pohledu ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. jako nedůvodné.
Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že předseda senátu Mgr. Aleš Novotný není vůči jeho osobě nestranný. Odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, v níž je definována nestrannost z hlediska subjektivního i objektivního aspektu, a k jehož pojetí se přiklonil i Ústavní soud např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 371/04 a sp. zn. II. ÚS 105/01. O uvedené judikatuře se však stížnostní soud v napadeném usnesení nezmínil. Stěžovatel spatřuje podjatost uvedeného předsedy senátu v jeho reakci na žádost o pomoc, s níž se stěžovatel obrátil na soud, nemaje důvěru v policejní orgány, a kterou předseda senátu bagatelizoval. Stěžovatel chtěl, aby krajský soud učinil opatření k zamezení protiprávního nátlaku ze strany policejních orgánů na jeho osobu a rodinné příslušníky, byť si byl vědom toho, že soud nemá přímé nástroje pro zamezení nátlaku. Avšak pasivní jednání předsedy senátu považuje za neakceptovatelné, podrývající důvěru v nestrannost soudu a vyvolávající podezření z předem rozhodnutého trestního řízení. Nad uvedený rámec stěžovatel uvádí, že předseda senátu porušil při výslechu stěžovatele trestní řád, když se pokusil stěžovatele donucovat k výpovědi.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci (viz čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).
Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, U 23/38 SbNU 587).
Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, že otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nebude už moci být v dalším průběhu řízení znovu posouzena a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé (např. v případě přezkumu rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby).
Stěžovatel ústavní stížností brojí proti procesnímu usnesení, jímž bylo rozhodnuto o tom, že předseda senátu není vyloučen z úkonů předmětného trestního řízení. Toto rozhodnutí již nepochybně nelze formálně napadnout dalším procesním prostředkem. Neznamená to však, že by otázka vyloučení předsedy senátu byla materiálně jednou provždy vyřešena a nemohla by být v dalších fázích řízení znovu nastolena.
V posuzované věci je patrné, že předmětné trestní řízení dosud neskončilo. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou soudy napravit v průběhu řízení; teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti ani zamítnutím stížnosti proti tomuto rozhodnutí řízení ve věci stěžovatele nekončí a jsou mu nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost soudce rozhodujícího ve věci tedy stěžovateli zůstává zachována i nadále, a to jak v odvolacím řízení, tak i v rámci dovolání podle příslušných ustanovení trestního řádu [§265b odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Ústavní soud zdůrazňuje, že teprve po vyčerpání všech procesních prostředků způsobilých napravit tvrzená pochybení by se stěžovateli otevřela možnost k eventuálnímu zásahu Ústavního soudu.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podána předčasně a je nepřípustná (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3309/13 ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2284/14 ze dne 15. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3477/14 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 843/16 ze dne 5. 4. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj