ECLI:CZ:US:2019:2.US.2587.19.1
sp. zn. II. ÚS 2587/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělského družstva Radiměř, se sídlem Radiměř 183, zastoupeného Mgr. Evou Decroix, advokátkou se sídlem Jiráskova 2159/25, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019 č. j. 33 Cdo 2579/2018-202, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Má totiž za to, že jím bylo porušeno jeho právo spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") svým rozsudkem ze dne 10. 7. 2017 č. j. 5 C 276/2015-155 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného a žalované k uzavření kupních smluv, které se žalovaný zavázal ve smlouvách o budoucích smlouvách kupních se stěžovatelem uzavřít. Předmětem těchto smluv měl být převod vlastnických práv k tam blíže specifikovaným nemovitostem. K odvolání stěžovatele pak Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud měl totiž shodně jako soud okresní za to, že splnění závazků z budoucích smluv kupních spadajících do společného jmění manželů, sjednaných pouze žalovaným, se stěžovatel nemůže domáhat po žalované, která není ve sporu pasivně věcně legitimována. Vzhledem k tomu, že žalovaný nemůže bez souhlasu žalované, která jej odmítla dát, nakládat s předmětnými nemovitostmi, nelze žalobě vyhovět ani vůči němu.
3. Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž namítal, že závazky žalovaného ze smluv o budoucích smlouvách kupních, jejichž předmětem byl převod vlastnictví k věcem spadajícím do společného jmění manželů, zavazují i žalovanou, byť nebyla stranou uvedených smluv. Dovolání však Nejvyšší soud svým ústavní stížností napadeným usnesením v souladu s §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl jako nepřípustné. Právní otázku, kterou stěžovatel v dovolání vznesl, již totiž ve své judikatuře zodpověděl. Konkrétně v rozsudku ze dne 12. 9. 2007 sp. zn. 31 Odo 677/2005 (a v na něj navazující judikatuře) uvedl, že splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů. Závazkový právní vztah se totiž může dotýkat pouze právní sféry těch, kdo jsou jeho účastníky, a v podobě vyplývající ze smlouvy, kterou byl založen. K námitce stěžovatele, že případ je také nutné nahlédnout optikou §6 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "NOZ"), Nejvyšší soud s odkazem na svou prejudikaturu podotkl, že z přechodných ustanovení NOZ neplyne pravá zpětná účinnost předmětných ustanovení. Vyloučení korektivu dobrých mravů je v tomto případě dáno tím, že na základě aplikace §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nelze právo založit, nýbrž pouze odepřít ochranu jeho výkonu.
4. Právě proti usnesení Nejvyššího soudu nyní stěžovatel brojí ústavní stížností, neboť má za to, že Nejvyšší soud svým formalistickým přístupem porušil jeho základní právo na spravedlivý proces. Stěžovatel především tvrdí, že obecné soudy měly jeho žalobě vyhovět a nahradit projevy vůle žalovaných autoritativním rozhodnutím. Nemožnost plnění předmětných smluv totiž způsobili svým úmyslným a účelovým jednáním žalovaní. Žalovaný totiž za souhlasu žalované učinil z nemovitostí v jeho výlučném vlastnictví, jejichž převod byl předmětem budoucích smluv kupních, součást společného jmění manželů. Tím úmyslně a v rozporu se smluvními ujednáními znemožnil své plnění z těchto smluv. Takovému jednání však podle stěžovatele nelze poskytnout soudní ochranu. Jestliže žalovaný v předmětných smlouvách o budoucích smlouvách kupních prohlásil, že nemovitosti jsou v jeho výlučném vlastnictví, pak tuto skutečnost není možné s odstupem času změnit a učinit z nich součást společného jmění manželů. Stěžovatel dále rozporuje též postup žalované, která byla od okamžiku, kdy žalovaný nabyl předmětné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, s tímto právním stavem srozuměna a nijak jej nerozporovala, ba naopak s ním souhlasila. Pokud přitom v řízení před obecnými soudy žalovaná namítala, že ji smlouvy o smlouvách budoucích kupních nezavazují, měla vůči jednání žalovaného vznést námitku relativní neplatnosti.
5. Stěžovatel dále namítá, že pokud Nejvyšší soud dospěl (v rozporu s názorem stěžovatele) k závěru, že předmětné nemovitosti tvoří součást společného jmění manželů, měl pak uzavření smluv o smlouvách budoucích kupních posoudit jako správu majetku a závazky z těchto smluv plynoucí jako solidární závazky obou žalovaných. Opačný závěr by pak posvětil jednání žalovaného, který se převodem svého majetku snažil vyhnout splnění svých závazků. Stěžovatel byl tudíž nucen domáhat se ochrany svých práv před soudy. Obecné soudy mu však tuto ochranu odepřely a Nejvyšší soud tak podle názoru stěžovatele pochybil, když jejich selhání nenapravil. Zprostředkovaně tak porušil také zásady pacta sunt servanda a nemo turpitudinem suam allegare potest. Stěžovatel konečně také rozporuje odkaz Nejvyššího soudu na výše citovaný rozsudek sp. zn. 31 Odo 677/2005, který nepovažuje za přiléhavý.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
8. Předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v civilním soudním řízení. Stěžovatel v něm neuspěl se svou žalobou, kterou se domáhal nahrazení projevu vůle žalovaných uzavřít kupní smlouvy, kterými by na něj v souladu se smlouvami o smlouvách budoucích převedli vlastnictví tam blíže specifikovaných nemovitostí. Jeho námitky však směřují pouze proti výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která více než přesvědčivě reagují na námitky a tvrzení stěžovatele. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ostatně ani nevznesl žádný ústavněprávně relevantní argument. Pohybuje se tedy jen v rovině podústavního práva. Jeho argumentace proto nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
9. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu