ECLI:CZ:US:2020:2.US.2633.19.1
sp. zn. II. ÚS 2633/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., právně zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem Petržílkova 2707/38, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2019 č. j. 10 To 218/2019-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 8. 2019, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedené rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 6. 2019 č. j. 0 Nt 605/2018-59 bylo stěžovateli na základě návrhu státní zástupkyně uloženo ochranné psychiatrické léčení ústavní formou. Usnesení bylo vyhlášeno dne 7. 6. 2019 za účasti stěžovatele i jeho obhájce. Písemné vyhotovení tohoto usnesení bylo doručeno stěžovateli dne 1. 7. 2019, jeho obhájci o den později. Proti usnesení podal stěžovatel prostřednictvím obhájce stížnost, jež byla odeslána dne 3. 7. 2019.
3. Krajský soud v Praze napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu jako opožděnou. Dovodil, že pokud bylo usnesení vyhlášeno dne 7. 6. 2019, bylo tímto oznámeno a třídenní lhůta pro podání stížnosti tak uplynula již dnem 10. 6. 2019.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud nesprávně interpretoval ustanovení §137 odst. 1 trestního řádu a lhůta měla být počítána až ode dne doručení písemného vyhotovení usnesení.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Ve vztahu k projednávanému případu Ústavní soud nejdříve připomíná, že podle ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení. Podle ustanovení §137 odst. l trestního řádu se oznámení děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Z ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu pak vyplývá, že usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se vždy v opise doručí státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět.
8. Vzhledem k tomu, že usnesením Okresního soudu v Berouně bylo rozhodnuto, že se stěžovateli ukládá ochranné ústavní psychiatrické léčení, ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu na případ stěžovatele nedopadá. U veřejného zasedání, kde bylo usnesení vyhlášeno, byl dne 7. 6. 2019 osobně přítomen on i jeho obhájce. K oznámení usnesení stěžovateli a obhájci tak došlo jeho vyhlášením a od tohoto okamžiku běžela zákonem stanovená třídenní lhůta pro podání stížnosti. Právě osobní přítomnost stěžovatele při vyhlášení usnesení s náležitým poučením o opravných prostředcích založila právní účinky oznámení předmětného usnesení jeho vyhlášením ve veřejném zasedání a nikoliv až po doručení jeho písemného vyhotovení. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v případě obdobných ústavních stížností (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1420/09, I. ÚS 463/10 či I. ÚS 3965/14, III. ÚS 1249/17 či I. ÚS 338/19 či II. ÚS 3037/2018).
9. Jestliže stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, je třeba zdůraznit, že se vztahuje k případům, kdy šlo o lhůtu k podání stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. Takovým usnesením totiž soud rozhoduje o podaném opravném prostředku, a proto se na tyto případy vztahuje ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu, tzn. že tato usnesení je třeba v opise vždy doručit a až od okamžiku tohoto doručení počíná běžet lhůta k podání stížnosti.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že postup krajského soudu v dané věci je ústavně konformní a odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu.
11. Zárukou proti oslabení práva obhajoby na dostatečnou možnost odůvodnění své stížnosti je omezení, které stížnostnímu soudu brání v rozhodnutí o podané stížnosti dříve, než má obviněná osoba možnost se zcela seznámit s odůvodněním napadeného rozhodnutí (srov. nálezy ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 426/09 a ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09). Přesto však od ní lze spravedlivě požadovat, aby vůli podat stížnost projevila již v krátké době po seznámení se s podstatou (tedy zejména výrokem a tzv. nosnými důvody) usnesení. V dané věci je třeba ještě poukázat na to, že odůvodnění usnesení Okresního soudu v Berouně obsahuje pouze jednu stránku textu, přičemž jde pouze o rekapitulaci předneseného návrhu státní zástupkyní a odkaz na dva znalecké posudky. Lze tedy předpokládat, že obhájce stěžovatele mohl mít povědomost o důvodech tohoto rozhodnutí již při jeho vyhlášení a nebylo třeba čekat na písemné vyhotovení.
12. Ústavnímu soudu nezbylo než s odkazem na shora uvedené závěry ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud doplňuje, že k postupu podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neshledal relevantní důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu