ECLI:CZ:US:2009:2.US.2662.07.1
sp. zn. II. ÚS 2662/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti manželů MUDr. K. F. a MUDr. E. F., oba zastoupeni JUDr. Natálií Slavíkovou, advokátkou se sídlem náměstí Krále Jiřího 6, Cheb, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2005, č.j. 13 Co 16/2005-58 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2007, č.j. 33 Odo 720/2005-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Chebu sp. zn. 12 C 65/2002, z něhož zjistil následující skutečnosti:
V řízení zahájeném dne 18. 9. 2002 u jmenovaného soudu se žalobce město Cheb (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastník") domáhal po stěžovatelích v roli žalovaných zaplacení částky 702.586,- Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku kupní ceny. Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") ve věci rozhodl dne 10. 11. 2004 tak, že žalobu zamítl, neboť shledal důvodnou námitku promlčení uplatněnou stěžovateli. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení byla platně uzavřena kupní smlouva o převodu ideálního spoluvlastnického podílu k nemovitosti, nestátnímu zdravotnickému zařízení, přičemž lhůta splatnosti kupní ceny byla stanovena do 23. 11. 1997. Od 24. 11. 1997 běžela tříletá promlčecí doba, která uplynula dne 24. 11. 2000. Dodatek ke kupní smlouvě uzavřený účastníky řízení dne 6. 5. 1998, kterým byla sjednána nová lhůta splatnosti pohledávek z kupních smluv do 23. 11. 1999, považoval za absolutně neplatný právní úkon pro jeho neurčitost. K prodloužení lhůty podle jeho názoru došlo na základě předchozího usnesení zastupitelstva vedlejšího účastníka a tímto jednostranným prodloužením doby splatnosti nedošlo ke změně kupní smlouvy. Předmětný dodatek hodnotil pouze jako poskytnutí dodatečné lhůty k plnění vedlejším účastníkem, se kterým stěžovatelé vyslovili souhlas.
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 2. 2005 č.j. 13 Co 16/2005-58, poté, co zaujal odlišný právní názor, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že uzavřeným dodatkem ke kupní smlouvě došlo platně k ujednání nového termínu splatnosti vymáhané pohledávky, a to do 23. 11. 1999. Stěžovateli vznesenou námitku promlčení proto shledal nedůvodnou, neboť vedlejší účastník podal žalobu před uplynutím tříleté promlčecí doby.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jež však Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26. 7. 2007 č.j. 33 Odo 720/2005-77 zamítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti úvodem podrobně zrekapitulovali vývoj případu, obsah jednotlivých vydaných rozhodnutí, jakož i podstatu své argumentace, s níž se v řízení bránili. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřovali pak ve skutečnosti, že je odvolací soud neseznámil se svým "odlišným právním názorem na hodnocení důkazů", čímž porušil zásadu předvídatelnosti výsledku soudního rozhodování. Tento postup soudu vedl k tomu, že nenavrhli důkazy, které mohly ovlivnit výklad obsahu dodatku ke kupní smlouvě v jejich prospěch. Dále stěžovatelé považovali odůvodnění obou napadených rozhodnutí za nesrozumitelná, úvahy, kterými se oba soudy řídily, zůstaly údajně nevysvětleny. Šlo zejména o to, zda usnesení zastupitelstva vedlejšího účastníka lze považovat za návrh smlouvy, jak podle nich dovodil krajský soud, či ne. Nejvyšší soud České republiky se uvedenou otázkou nezabýval s odůvodněním, že odvolací soud své závěry na tomto nezaložil. Stěžovatelé však měli zato, že úkolem dovolacího soudu bylo vyložit postup krajského soudu "tak, aby to bylo pro stěžovatele srozumitelné". Rovněž byli přesvědčeni, že v rozhodování soudů došlo k porušení zásady rovnosti strany, když soudy jednostranně hodnotily jednotlivé důkazy v jejich neprospěch. Stěžovatelé vyslovili dokonce domněnku, že obecné soudy nejprve zaujaly stanovisko k výsledku sporu a teprve následně tomu přizpůsobovaly výklad jednotlivých důkazů, aniž by tak činily předvídatelným způsobem a umožnily jim se bránit. Obecné soudy tímto způsobem přisuzovaly usnesení zastupitelstva vedlejšího účastníka jiný obsah než ve skutečnosti mělo, když jej bez dalších důkazů vztáhly i na stěžovatele. Další "nespravedlnosti" se oba soudy údajně dopustily při výkladu vůle účastníků řízení obsažené v dodatku ke kupní smlouvě a "podsunuly" stěžovatelům vůli, kterou tito nikdy neměli. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Jádro stížnostní argumentace stěžovatelů tvoří nesouhlas s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým právním závěrům (v otázce platnosti dodatku ke kupní smlouvě) z provedených důkazů dospěly. Jsou přesvědčeni, že vykonaná skutková zjištění soudů nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a důsledkem toho je i nesprávné právní posouzení věci. Touto námitkou ovšem staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud v otázce hodnocení důkazů obecnými soudy zastává v zásadě neměnné stanovisko, konstatující, že princip volného hodnocení důkazů, který je vyjádřen v ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a odůvodňuje postup soudu předvídaný v ustanovení §120 odst. 1 občanského soudního řádu, vychází z ústavního principu nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 Ústavy České republiky (shodně nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2000 sp. zn. III. ÚS 52/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 20, nález č. 199). Soud je tedy povinen (a také oprávněn) v každé fázi řízení zvažovat, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy pak hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. V případě, že obecné soudy v řízení dodržují tyto ústavní postuláty, nemá Ústavní soud důvod jejich již jednou provedené hodnocení důkazů znovu "hodnotit". Tak je tomu i v projednávané věci. Z připojeného soudního spisu nevyplývá, že by Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, stejně tak soud odvolací, svým postupem při hodnocení důkazů překročily meze ústavnosti z pohledu tvrzeného porušení v úvodu citovaných článků Listiny. Stěžovatelé v projednávané ústavní stížnosti v zásadě jen pokračují v polemice se skutkovými a následně přijatými právními závěry, k nimž dospěl odvolací soud po provedeném dokazování, a to prostřednictvím argumentů, jež užili převážně již v dovolacím řízení a s nimiž se dovolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu. Ústavní soud na jeho rozhodnutí proto ve stručnosti odkazuje.
Ústavní soud dále posoudil, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Uvedeným požadavkům dostálo nejen rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, jak se již shora vyjádřil Ústavní soud, ale i soudu odvolacího. Z předložených listinných důkazů vyplývá, že oba soudy se návrhy stěžovatelů velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem i s jejich tvrzeními a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily. Nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny ve skutečnosti, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelé rovněž dovozovali zásah do svých ústavně zaručených práv pro tzv. překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu. Danou námitku stěžovatelé nevznesli v dovolacím řízení, ačkoli tak učinit mohli. Je tedy zjevné, že je konstruována a uplatněna ex post až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jí stěžovatelé bránili již v předchozím opravném (dovolacím) řízení. Takovýto postup je však dle konstantní judikatury Ústavního soudu nepřípustný.
Nad rámec odůvodnění ovšem Ústavní soud konstatuje, že ani tuto námitku neshledal důvodnou. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 65, sp. zn. IV. ÚS 218/95, tamtéž, sv. 9, str. 381, sp. zn. III. ÚS 139/98, tamtéž, sv. 12, str. 93, a další). Skutková a právní situace však byla v dané věci odlišná. Ze spisu Okresního soudu v Chebu vyplynulo, že podstata sporu mezi účastníky řízení spočívala v jejich odlišných názorech na termín splatnosti dohodnuté kupní ceny, respektive zda dodatkem ke kupní smlouvě došlo k prodloužení splatnosti kupní ceny o dva roky. Stěžovatelé tvrdili neplatnost tohoto dodatku a svoje námitky opakovaně uplatnili (ve vyjádření k žalobě - ve spisu č. l. 8, v závěrečném návrhu před rozhodnutím okresního soudu - č. l. 26, ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka - č. l. 34, v doplnění tohoto vyjádření - č. l. 49, v závěrečném návrhu před rozhodnutím odvolacího soudu - č. l. 56). Soud prvního stupně přisvědčil stěžovatelům a v meritu věci rozhodl v jejich prospěch, soud druhého stupně však zaujal zcela opačný názor a přisvědčil vedlejšímu účastníkovi. Takový postup odvolacího soudu však nelze označit za neposkytnutí soudní ochrany, respektive za porušení kautel spravedlivého procesu, neboť jde o postup předvídaný příslušným procesním předpisem. Též i z judikatury obecných soudů vyplývá, že byla-li platnost smlouvy, ze které je vymáháno plnění (v tomto případě dodatek ke smlouvě), zkoumána soudem prvního stupně, nemohou být práva účastníka řízení dotčena tím, že témuž zkoumání, byť s opačným závěrem, byla smlouva podrobena v odvolacím řízení. Ne každou odchylku právního názoru soudu druhého stupně od právního názoru soudu nižšího stupně lze tedy automaticky a ve všech případech považovat za porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny.
Protože obecné soudy vycházely při posouzení případu ze shodného základu skutkových zjištění, bylo v řízení oběma stranám sporu zcela jasné, které skutečnosti byly předmětem dokazování a jaké důkazy byly provedeny. V tomto ohledu proto nelze souhlasit ani s námitkou stěžovatelů, že v důsledku nesprávného postupu odvolacího soudu nenavrhli důkazy, jež by mohly zvrátit výsledek sporu v jejich prospěch. V ustanovení §120 odst. 1 občanského soudního řádu je zakotvena jedna ze základních zásad sporného řízení, zásada projednací. V souladu s ní tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Vedlejší účastník prokázal svá tvrzení o odložení termínu splatnosti kupní ceny. Svou povinnost tvrzení a důkazní tedy splnil. Pokud stěžovatelé měli v úmyslu jeho tvrzení zpochybnit, měli jako protistrana ve sporném řízení možnost své hypotézy doložit příslušnými důkazy již v řízení před obecnými soudy, v tomto případě v řízení odvolacím, a prokázat je v jeho rámci. Rozumnou oporu rovněž postrádá námitka stěžovatelů týkající se zanedbání poučovací povinnosti odvolacího soudu ve vztahu ke změněnému právnímu názoru na danou věc. Uvedenou povinnost nelze totiž vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení.
S ohledem na výše naznačené Ústavní soud uzavírá, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Stanislav Balík
předseda senátu