ECLI:CZ:US:2009:2.US.2686.09.1
sp. zn. II. ÚS 2686/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RHINOCEROS, akciová společnost se sídlem Moskevská 1/14, Most, zastoupeného JUDr. Dušanem Rendlem, advokátem se sídlem SNP 1872, Most, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2006 č. j. 12 Co 901/2005-42 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009 č. j. 33 Cdo 1254/2007-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí pro tvrzené porušení svého základního práva na spravedlivý proces.
Z vyžádaného spisu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 12. září 2005, č. j. 10 C 198/2005-20, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému (stěžovateli) zaplacení částky 68.000,- Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. října 2006, č. j. 12 Co 901/2005-42, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci částku 68.000,- Kč s 0,5 % úrokem z prodlení od 16. 6. 2004 do zaplacení; zároveň potvrdil zamítavý výrok o požadavku na zaplacení 0,5 % úroku z prodlení ze žalované částky za dobu od 29. 7. 2003 do 15. 6. 2004. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, neztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Jestliže je smlouva o půjčce včetně ujednání o možnosti od ní odstoupit (§48 odst. 1 obč. zák.) platným právním úkonem, neplatí totéž o smlouvě o zajišťovacím převodu práva.
Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatele zamítl. Uvedl, že otázkou zajišťovacího převodu vlastnického práva a platností smluv, na jejichž základě k převodu má dojít, se zabýval velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006. Poukázal na názor o neplatnosti smlouvy, obsahuje-li pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky. Z pohledu těchto přijatých zásad je správný závěr odvolacího soudu, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k cenným papírům je neplatná. Smluvní ujednání čl. IV. smlouvy o zajišťovacím převodu práva, podle něhož v případě prodlení žalovaného (stěžovatele) se splněním závazku vyplývajícího ze smlouvy o půjčce "... je nabyvatel oprávněn s cennými papíry nakládat podle svého uvážení s tím, že pohledávky nabyvatele včetně příslušenství plynoucí z půjčky je převodem vlastnického práva k 2 ks cenných papírů na nabyvatele zcela uspokojena", je oním případem nepřípustného ujednání ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva, s nímž je spojována neplatnost takové smlouvy (jde o obdobu tzv. propadné zástavy).
Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především vyslovuje nesouhlas s právním názorem vysloveným velkým senátem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006, který byl rovněž aplikován v nyní posuzované věci. Stěžovatel nepředkládá žádnou konkrétní argumentaci, která by byla polemikou s tímto právním názorem. Stěžovatel se omezuje jen na deklaraci (až) závěru, že tímto právním názorem byla nepřípustně dotvořena právní norma, a tím porušena dělba moci.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že dle čl. 83 Ústavy je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není proto povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správnosti, znovu hodnotil provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Jeho úkolem je naopak ochrana ústavnosti, kdy na základně podané ústavní stížnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], zkoumá, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména pak práva na spravedlivý proces, jehož složkou je také právo na řádné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí.
Stěžovatel v podstatě nesouhlasí s Nejvyšším soudem provedenou interpretací a aplikací předpisů podústavního práva.
Jak Ústavní soud uvedl, není povolán k výkladu podústavního práva, může zasáhnout pouze v případě, pokud výklad a aplikace právních norem vybočí z mezí ústavnosti. K tomu dochází zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
O výše naznačený výkladový exces se však v této věci nejedná. Ústavní soud po přezkumu právního názoru vysloveného velkým senátem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006 dospěl k závěru, že Nejvyšší soud právní názor dostatečně a srozumitelně rozvedl a odůvodnil. Ústavní soud v jeho rozhodnutí neshledal nahodilost, vnitřní rozpornost či iracionální úvahy a závěry; není přitom povolán k přezkumu pouhé správnosti. Stěžovatel důsledně vzato usiluje Ústavní soud posouvat do roviny podústavního práva za účelem dalšího instančního přezkumu; taková pravomoc však Ústavnímu soudu dána není. Právě Nejvyššímu soudu náleží provádět výklad podústavního práva v rámci obecného soudnictví a sjednocovat judikaturu obecných soudů.
Stěžovatel v souvislosti s aplikací právního názoru vysloveného velkým senátem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006 v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu rovněž namítá překvapivost tohoto právního názoru pro něj, neboť předmětný právní názor byl vysloven až po té, co došlo k uzavření smluv (to se stalo dne 29. 7. 2003). Stěžovatel namítá porušení své právní jistoty.
Stěžovateli se však nezdařilo prokázat překvapivost takového právního názoru. Stěžovatel neuvádí, z jakého rozhodnutí obecného soudu (které by vyslovovalo opačný právní názor než přijatý posléze velkým senátem) vycházel při tvorbě smluv. Až z toho by bylo možné snad (in eventum) usuzovat na to, že pokud při tvorbě smluv vycházel z důvěry v soudní praxi vyslovené interpretace jednoduchého práva, posléze přijatá změna této soudní praxe by tak mohla být pro něj překvapivou. Nehledě na to, že samotný citovaný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu pouze uvádí, že se odchyluje od právního názoru vysloveného v rozsudku "Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy číslo 9, ročníku 2007, str. 336-339) a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 1276/2005 a ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 294/2005." Všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu však byla přijata až po dni 29. 7. 2003, kdy došlo k uzavření předmětných smluv mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem; tedy stěžovatel (při tvorbě smluv) z nich z povahy věci nemohl vycházet.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelovu tvrzení, že soudy nereagovaly na jeho námitku, že vedlejší účastník si nezaložil účet u obchodníka s cennými papíry, jehož jméno a sídlo mu bylo sděleno, a toto číslo stěžovateli nesdělil, tedy stěžovateli neumožnil, aby na vedlejšího účastníka cenné papíry převedl. Nejvyšší soud na str. 5 napadeného rozsudku uvedl: "Je-li neplatná smlouva o zajišťovacím převodu práva, nelze se domáhat splnění dohodnutých povinností, na které byl převod práva na žalobce vázán (poskytnout potřebnou součinnost ke splnění závazku dovolatelky). Tato okolnost se bezprostředně dotýká smlouvy o půjčce ze dne 29. 7. 2003, neboť zákaz od ní odstoupit vztažený k porušení povinnosti žalobce řádně a včas splnit své závazky ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva se v důsledku neplatnosti posledně citované smlouvy stává obsolentním."
Vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je toliko polemikou se závěry obecných soudů a dle obsahu napadených rozhodnutí soudů a obsahu stěžovatelových námitek nedošlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2009
Stanislav Balík
předseda senátu