ECLI:CZ:US:2019:2.US.2710.19.1
sp. zn. II. ÚS 2710/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. D., t. č. Vazební věznice Pankrác, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, č. j. 4 Tdo 1441/2018-192, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 12 To 84/2017, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 26. 10. 2017, č. j. 9 T 13/2017-1627, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále byla napadenými rozhodnutími soudů porušena rovnost účastníků řízení zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává následující. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tohoto jednání se dopustil tím (zkráceně), že jako osoba samostatně výdělečně činná a poskytovatel zdravotních služeb v úmyslu sám sebe obohatit a získat tak majetkový prospěch, zneužil svého postavení lékaře a za péči vyúčtoval Všeobecné zdravotní pojišťovně k proplacení nákup léčivých přípravků v množství, které nakoupeno nebylo, účtovanou částku neoprávněně navýšil oproti smluvně určené maximální ceně a k proplacení vykázal i aplikaci tohoto nenakoupeného léčivého přípravku, přičemž Všeobecné zdravotní pojišťovně způsobil škodu v celkové výši cca 20 mil. Kč. Za toto jednání mu krajský soud uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 5 let a 6 měsíců. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb ve výši po 4 000 Kč, tedy celkem 2 mil. Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce 12 měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 12.246.822,20 Kč. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem při nezměněném výroku o vině a trestu zrušil výrok o náhradě škody a nově rozhodl tak, že se stěžovateli podle §228 odst. 1 tr. ř. ukládá poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně na náhradě škody uhradit částku ve výši 11.880.781,11 Kč. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
3. Ve vztahu ke skutkům specifikovaným v napadeném rozsudku nalézacího soudu je nutné tyto skutky rozlišit na (1) případy, kdy se stěžovatel podvodu skutečně dopustil a toto nezpochybňuje, neboť skutečně účtoval přípravky, které nenakoupil a tím pádem ani nemohl vydat a spolu s nimi provést i případnou lékařskou péči, a na (2) případy, kdy se stěžovatel dle svého tvrzení podvodu nedopustil, neboť se týkají jiného výkladu metodiky zúčtování skutečně poskytnutých léčivých přípravků. Po celý čas řízení před obecnými soudy stěžovatel zdůrazňoval, že má zájem poškozené pojišťovně uhradit vzniklou škodu.
4. Stěžovatel předně namítá, že nalézací soud neprovedl jím navržené důkazy - výslech svědka S., který se mohl vyjádřit k problematice zúčtování VZP, zejména z pohledu možného nastavení programu, prostřednictvím kterého se poškozené pojišťovně zasílala vyúčtování, jakož i toho, co mohl stěžovatel jako uživatel programu ovlivnit a co nikoliv, a ustanovení znalců z oboru účetnictví, daňové evidence a skladového hospodářství za účelem posouzení léků skutečně nakoupených proti lékům vydaným a vyúčtovaným, znalců z oboru zdravotnictví za účelem posouzení, zda účtovaná léčba odpovídala návštěvám jednotlivých pacientů a znalců z oboru výpočetní techniky a IT programů. Tyto důkazy měly doložit tvrzení stěžovatele, že on sám (resp. jeho zaměstnanci) byli pouhými uživateli programu, který byl používán k přenosu dat na VZP. Tento program nebyl v plném rozsahu validní a při přenosu dat mohlo docházet k chybám, aniž by to ti, kdo jej obsluhovali, mohli jakkoliv zjistit. Stěžovatel rozporuje výši škody, která poškozené zdravotní pojišťovně vznikla, přičemž podstatu svého jednání nepopírá. Namítá, že obecné soudy při stanovení výše škody chybně a v neprospěch stěžovatele vyložily ustanovení §1933 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), neboť pro aplikaci tohoto ustanovení nebyla splněna podmínka, že by byl stěžovatel dlužen z několika závazků. Nadto stěžovatel nikdy nepovažoval za správnou výši vyčíslené škody, kterou měl pojišťovně svým jednáním způsobit. Obecné soudy nedostatek dokazování v této rovině nekriticky nahradily uplatněním a vyčíslením nároku ze strany poškozené zdravotní pojišťovny.
5. Orgány činné v trestním řízení si od stěžovatele nevyžádaly veškeré karty pacientů, tudíž nemohly dospět ke správným závěrům o aplikaci léčivých přípravků. Nelze přitom vycházet jen z nákupu a z prodeje, tedy z faktur stěžovatelem přijatých na straně jedné a z vyúčtování VZP na straně druhé. Takto totiž došlo k opomenutí skutečnosti, že léčivé přípravky stěžovatel nenakupoval pouze od jednoho dodavatele. Stejně tak soudy nevzaly v potaz, že výkaznictví vůči poškozené zdravotní pojišťovně měli na starost manželé V., kdy pan V. pracoval pro stěžovatele jako IT specialista a paní V. měla u stěžovatele na starosti právě výkaznictví ve vztahu ke zdravotním pojišťovnám. Dále soudy nijak nezohlednily fakt, že ve své ordinaci léčebnou péči nevykonával pouze stěžovatel, ale i jeho zaměstnankyně V.
6. S ohledem na ústavní stížností namítaná pochybení v důkazním řízení proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
9. K tomu je dále možné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, kterého se stěžovatel dovolává a které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
10. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, krajský soud a následně pak i vrchní a Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění všech rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
11. Totožné námitky, jaké stěžovatel uplatnil v nyní projednávané ústavní stížnosti, přitom vznesl již v podaném dovolání a Nejvyšší soud se s nimi náležitě vypořádal. K důkazům, které obecné soudy neprovedly, byť podle mínění stěžovatele provést měly, Nejvyšší soud uvedl (viz str. 15 - 17 napadeného usnesení), že nalézací i odvolací soud důkazní návrhy stěžovatele neopomněly a reagovaly na ně, současně však zejména nalézací soud podrobně rozvedl, proč provedení dalších důkazů nepovažoval za potřebné (viz str. 19 - 20 napadeného rozsudku krajského soudu).
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti v souladu s dříve podanými opravnými prostředky trvá na námitce nesprávně vypočtené škody vzniklé poškozené zdravotní pojišťovně. Nalézací soud vzniklou škodu vypočetl rozdílem fakturovaných částek dodaných léčivých přípravků, které prokazovaly, za jakou sumu stěžovatel léčivé přípravky nakoupil, a rozdílem výstupů zdravotní pojišťovny, jež naopak prokazovaly, za jakou částku stěžovatel léčivé přípravky pojišťovně účtoval. Nalézací soud také správně vycházel z tzv. "nulového stavu", pro který byla určující exspirace skladových zásob stěžovatele (viz str. 17 napadeného rozsudku krajského soudu, str. 19 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). K tomu svědek Ing. Břehovský v řízení před soudem srozumitelně a přesvědčivě vyložil, že výpočet skutečně nakoupených léčivých prostředků vycházel z okamžiku, kdy podle dokladů již zcela jistě nemohly být u stěžovatele žádné léčivé přípravky, u nichž by ještě nebyla skončena doba exspirace (viz str. 12 napadeného rozsudku krajského soudu).
13. Jestliže pak stěžovatel při určení výše způsobené škody rozporuje aplikaci ustanovení §1933 obč. zák., i s touto námitkou se náležitě vypořádal Nejvyšší soud. Soudy správně rozlišily, že stěžovatel měl vůči pojišťovně dva druhy závazků - závazky vyplývající z provedených kontrol pojišťovny podle §42 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a dále závazky související s trestnou činností stěžovatele. Jestliže pojišťovna stěžovatelem zaslané platby započetla na úhradu provedených kontrol, je tento postup akceptovatelný a souladný s §1933 obč. zák., neboť stěžovatel jednak platbu neoznačil a neurčil, na co má být hrazeno, přičemž výše škody způsobená trestnou činností stěžovatele nebyla v daný moment ještě pravomocně určena (viz str. 18 napadeného rozsudku krajského soudu a str. 20 - 21 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
14. Ústavní soud závěrem opakovaně zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
15. Na základě výše zmíněného lze proto uzavřít, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
16. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu