ECLI:CZ:US:2008:2.US.2752.07.1
sp. zn. II. ÚS 2752/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti LETASOL, spol. s r.o., se sídlem Kunovice, Letecká 1110, zastoupené JUDr. Jaroslavem Rezkem, advokátem Advokátní kanceláře v Uherském Brodě, Masarykovo nám. 72, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2007 sp. zn. 8 Afs 22/2006, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2005 čj. 30 Ca 370/2003- 35, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 17. 9. 2003 čj. 5299/03/FŘ/150 a rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 2. 4. 2003 čj. 64660/03/336940/8804, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí finančního ředitelství, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti výzvě finančního úřadu, kterou byla správcem daně vyzvána dle ust. §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák.č. 337/1992 Sb.) k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě. Stěžovatelka rovněž požaduje zrušení shora uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byla s odkazem na ust. §46 odst. 1 s.ř.s. odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí finančního ředitelství, neboť se nejedná o rozhodnutí, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti a zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá nesplnění podmínek pro existenci splatného daňového nedoplatku, neboť platební výměr správce daně ze dne 4. 12. 2000 k dani z převodu nemovitostí, k jejíž úhradě byla posléze vyzvána jakožto ručitelka, nebyl řádně doručen původnímu poplatníkovi daně, společnosti LET, a.s., Kunovice. Tato společnost se totiž nacházela v konkursu, a platební výměr měl být tudíž doručen správci konkursní podstaty. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, je uvedený platební výměr podle stěžovatelky od počátku neplatný, neboť mu chybí náležitost doručení správnému subjektu. Nemohlo proto dojít ke splatnosti daňového nedoplatku, a nebyly tak splněny ani podmínky pro vydání výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem.
Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem správních orgánů a soudů došlo k porušení zásad spravedlivého správního řízení, k porušení zásady rovnosti účastníků řízení a zásady právní jistoty věřitele s rozhodnutím správce daně, a to v procesní povaze, neboť ručení je jako sekundární povinnost k úhradě daňové povinnosti závislá na existenci hlavního závazku daňového subjektu, přičemž ten byl v daném případě založen na neplatném platebním výměru.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s názorem obecných soudů, týkajícím se možnosti přezkoumání exekuční výzvy správce daně dle ust. §73 odst. 1 zák.č. 337/1992 Sb. Ústavní soud se proto zaměřil na zjištění, zda se soudy při přezkumu věci návrhem stěžovatelky řádně zabývaly.
Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy (s odkazem na svou ustálenou judikaturu - např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 43/2003 - 38, publikovaný pod č. 524/2005 Sb. NSS, rozsudek ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS, rozsudek ze dne 5. 1. 2006, čj. 2 As 45/2005 - 65, www.nssoud.cz a rovněž judikaturu Ústavního soudu - sp. zn. IV. ÚS 198/99) shodně dospěly k závěru, že výzva správce daně dle ust. §73 odst. 1 zák.č. 337/1992 Sb. a tudíž ani rozhodnutí žalovaného o odvolání proti této výzvě nejsou po materiální stránce rozhodnutími ve smyslu ust. §65 odst. 1 s.ř.s., tedy nejsou rozhodnutími, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobce. Nebyla tedy splněna základní podmínka soudního přezkumu, a proto krajský soud žalobu dle ust. §46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. odmítl.
Ústavní soud zjistil, že krajský soud v odůvodnění rozhodnutí rovněž srozumitelně objasnil, že v daňovém řízení je nutno rozlišovat dva druhy výzev, a to výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem podle ust. §57 odst. 5 zák.č. 337/1992 Sb., v tehdy platném znění, a dále výzvu k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě. Zatímco první výzvou je stanovena hmotněprávní povinnost daňového ručitele uhradit daňový nedoplatek za daňového dlužníka, a je tedy rozhodnutím ve smyslu ust. §65 s.ř.s., proti němuž je možno po vyčerpání opravných prostředků brojit žalobou ve správním soudnictví, druhá výzva je pouhým procesním úkonem v rámci daňové exekuce, k němuž správce daně přistupuje až po té, co byla daňová povinnost přesně stanovena. Doručením této výzvy se práva a povinnosti jejího adresáta nemění, pouze se mu poskytuje náhradní lhůta ke splnění již dříve uložené daňové povinnosti
Krajský soud se dále jako obiter dictum vyslovil k žalobní námitce, podle níž původní platební výměr k dani z převodu nemovitostí, pro níž je ručitelem stěžovatelka, nebyl řádně doručen původnímu poplatníkovi daně. Jak nepochybně vyplývá ze správního spisu, platební výměr byl správně doručen na základě plné moci ze dne 1. 11. 2000 udělené konkursní správkyní úpadce (tj. daňového dlužníka LET, a.s., Kunovice) jí zplnomocněnému zástupci. Tato námitka stěžovatelky by tak ani v případě meritorního přezkumu nemohla být shledána důvodnou.
Dle Nejvyššího správního soudu z argumentace stěžovatelky je zřejmé, že neustále zaměňuje význam výzvy správce daně ručiteli dle ust. §57 odst. 5 zák.č. 337/1992 Sb. (nyní ust. §57) a následnou exekuční výzvu dle ust. §73 odst. 1 zák.č. 337/1992 Sb. Exekuční výzvě však právě předcházela výzva správce daně, jíž byla stěžovatelka, jakožto ručitelka, vyzvána k úhradě daňového nedoplatku na dani z převodu nemovitostí za daňový subjekt, přičemž odvolání bylo rozhodnutím finančního ředitelství zamítnuto. Žaloba proti těmto rozhodnutím byla rozsudkem krajského soudu, stejně jako kasační stížnost, zamítnuta. Následná exekuční výzva správce daně, ani rozhodnutí žalovaného o odvolání proti této výzvě proto nemohou být, jak již bylo řečeno, předmětem soudního přezkumu. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, uplatnila-li stěžovatelka v žalobě proti exekuční výzvě materiální důvody proti dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí v daňové věci samotné, neboť stěžovatelka se nemohla žalobou proti exekuční výzvě domáhat opětovného přezkumu předcházející výzvy k úhradě daňového nedoplatku ručitelem, tím méně pak přezkumu původního platebního výměru vůči daňovému subjektu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem správních a soudních orgánů nedošlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Obecné soudy se věcí i námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry patřičně a srozumitelně odůvodnily.
Pokud se jedná o zásadní námitku, že v dané věci mělo být rozhodnutí o odvolání proti výzvě k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě přezkoumáno ve správním soudnictví, neboť výzva k uhrazení daňového nedoplatku nevycházela z řádně uložené daňové povinnosti daňového dlužníka, jak předpokládá ustanovení §73 odst. 1 zák.č. 337/1992 Sb., Ústavní soud připomíná právní závěry vyslovené k otázce charakteru výzvy dle §73 odst.1 daňového řádu již v rozhodnutích ve věci sp. zn. I. ÚS 445/2000 publik. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 25, nález č. 33 str. 265, nálezu sp. zn. I. ÚS 446/2000 publik. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 23, nález č. 138 str. 313, nálezu sp. zn. I. ÚS 447/2000 publik. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 23, nález č. 139 str. 319, a nálezu sp. zn. I. ÚS 448/2000 publik. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 25, nález č. 34 str. 269 a další. Konkrétně pokud se jedná o daňová rozhodnutí např. v rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 279/06, sp. zn. IV. ÚS 198/99 (dostupná na www. judikatura.cz), pro úplnost Ústavní soud dodává, že nelze aplikovat nález sp. zn. I. ÚS 78/05, neboť v nyní projednávané věci bylo o hmotněprávní povinnosti stěžovatelky, jakožto ručitelky, uhradit daň za dlužníka, již rozhodnuto předešlou výzvou správce daně dle ust. §57 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb.
Jak tedy vyplývá z předchozího, výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle ustanovení §73 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. má již jen povahu procesního úkonu a při jejím zasílání se vychází z toho, že její adresát již je v pozici daňového dlužníka s přesně stanovenou daňovou povinností, jeho práva se nijak nemění, tím méně lze tvrdit, že by byla zakládána. Ústavní soud neshledává důvod se od svých předchozích právních závěrů, na něž konečně odkazují i rozhodnutí obecných soudů, odchylovat. Vzhledem k tomu, právní závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, dle nichž výzva správce daně dle ust. §73 odst. 1 zák.č. 337/1992 Sb. není rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 s.ř.s. a je tudíž ze soudního přezkoumání vyloučena, jsou ústavně konformní, nepovažuje Ústavní soud za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat a v podrobnostech na ně, stejně jako na svou dosavadní judikaturu, odkazuje.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatelka ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu, neboť započetím činnosti Nejvyššího správního soudu zásadně skončila možnost provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela Nejvyššímu správnímu soudu.
Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž "ex constitutione" k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Jinými slovy, Nejvyšší správní soud, ani jakýkoliv jiný soud není nijak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud (stejně jako soud krajský), podle názoru Ústavního soudu, v této věci plně dostál. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně výstižně, racionálně, přesvědčivě, logicky a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněna, a jsou tak plně přijatelná i z hlediska ústavněprávního.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu