ECLI:CZ:US:2023:2.US.2767.23.1
sp. zn. II. ÚS 2767/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., t. č. ve Věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Ivou Baronovou, advokátkou, sídlem Dělnická 753/76, Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. září 2023 č. j. 5 To 227/2023-621 a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, ze dne 7. srpna 2023 č. j. 103 T 7/2023-601, spojené s návrhem na přednostní projednání ústavní stížnosti, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočky v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení stěžovatelových práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod c(dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud"), zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby, nepřijal záruku a písemný slib jako náhradu za vazbu a zároveň rozhodl, že stěžovatel se ponechává ve vazbě z důvodů podle §67 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel byl v dané trestní věci obžalován pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1 a 2 písm. f) trestního zákoníku. Těch se měl dopustit tak, že se po předchozí telefonické domluvě sešel s poškozenou za účelem poskytnutí placených sexuálních služeb, během jejich provádění nečekaně poškozenou fyzicky napadl a údery a výhružkami jí přinutil k vykonání orálního sexu proti její vůli a následně po ní za užití fyzického násilí požadoval peníze, které mu ze strachu vydala. Při odchodu jí vyhrožoval zabitím, pokud jeho čin komukoliv oznámí.
3. Okresní soud dospěl k závěru, že u stěžovatele přetrvávají důvody tzv. předstižné vazby. Nadále trvá důvodné podezření, že se stěžovatel uvedeného jednání dopustil. Důkazně je toto podezření podloženo zejména výpovědí poškozené a trestními spisy o předchozích stěžovatelových odsouzeních (obdobný modus operandi některých skutků). K návštěvě poškozené a zájmu o sexuální služby (dva dny po své svatbě) se stěžovatel doznal, odmítl však užití násilí, výhružek a oloupení poškozené. Teprve nedávno byl stěžovatel propuštěn z ústavního sexuologického léčení. Ambulantní léčení probíhalo pomocí medikamentů. V minulosti byl opakovaně odsouzen za sexuální delikty. Z těchto skutečností vyplývá dostatečně pravděpodobné riziko, že stěžovatel by mohl na svobodě trestnou činnost opakovat. Písemný slib a nabídnutá záruka je v tomto směru nedostatečnou náhradou, neboť rodinné zázemí mohlo na stěžovatele působit i v minulosti a selhalo.
4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se přitom se závěry okresního soudu, k nimž doplnil, že stěžovatelova verze obhajoby se jeví jako nelogická a důvodnost podezření tudíž nikterak nesnižuje. Důležitou okolností je podobnost s předchozím trestným činem. Stěžovatelova diagnosticky určená sexuální preference (mladších dívek) dává v dané věci rovněž smysl, neboť poškozená vypadala podle stěžovatele na fotografiích v inzerátu jinak, pročež si jí vybral. Trestní řízení probíhá s maximálním možným urychlením bez zbytečných průtahů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí je povšechné a nepřezkoumatelné. Soudy tvrzené riziko pokračování trestné činnosti není nikterak důkazně podloženo. Odkaz na stěžovatelovu trestní minulost v tomto směru nemůže obstát, neboť stěžovatel nebyl nikdy odsouzen za obdobnou trestnou činnost, pro jejíž spáchání je nyní stíhán. Stěžovatel odmítá, že by sexuální aktivity na poškozené vynucoval. Pouze (při nesplnění jeho požadavků) chtěl vrátit peníze. Z inzerátu poškozené byl navíc zřejmý i její věk. Provedenými důkazy bylo potvrzeno, že stěžovatel má stálé bydliště, zaměstnání i rodinné zázemí. Navíc dodržoval i stanovený léčebný program. Řízení je účelově prodlužováno vypracováváním dalších znaleckých posudků, které mají odpovědět na tytéž otázky.
6. Dále stěžovatel namítá, že policie zmařila opatření důležitého důkazu, který se pak soudu nepodařilo opatřit. Jediná svědkyně je navíc pro soud nekontaktní. To vše vyvolává důvodné pochybnosti o věrohodnosti poškozené, která prvotním oznámením navíc neuvedla, že byla znásilněna. Podle stěžovatele soudy nepostupovaly v souladu se zásadou přiměřenosti a bez náležitého odůvodnění ponechaly stěžovatele ve vazbě. Nezohlednily ani okolnosti, které nutnost předstižné vazby oslabují. Tou je v první řadě skutečnost, že stěžovatel není na páchání trestné činnosti existenčně závislý. Dále není stěžovatel osobou, která by v minulosti běžně páchala daný druh trestné činnosti. Soudy rovněž opomněly aplikovat tzv. doktrínu zesílených důvodů.
7. Návrh na přednostní projednání ústavní stížnosti odůvodnil stěžovatel povahou dané věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Obsahem institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů zbavení osobní svobody obviněného podle čl. 8 odst. 1 a odst. 2 Listiny s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení [srov. např. nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.)]. Vždy musí jít o opatření nezbytné k tomu, aby mohly orgány činné v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, a to při respektování principu presumpce neviny [srov. např. nález ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153)].
11. Těžištěm stěžovatelovy argumentace jsou námitky ohledně nedostatků odůvodnění napadených rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z vazebního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a to při respektování skutečnosti, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně důsledků, které mohou nastat [srov. např. nález ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 103/99 (N 17/17 SbNU 121), nebo nález ze dne 19. 12. 2001 sp. zn. II. ÚS 413/01 (N 201/24 SbNU 513)]. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění ve světle výše uvedené judikatury obstojí.
12. Konkrétní okolnosti odůvodňující trvání stěžovatelově vazby dostatečně vyplývají z celkového kontextu napadených rozhodnutí. V dané věci soudy trestnou činnost nejen dostatečně popsaly, ale vyhodnotily i rizika jejího opakování. V souladu s judikaturou Ústavního soudu tak zohlednily zejména stěžovatelovu trestní minulost (s obdobnou trestnou činností), která podstatně zvyšuje riziko jejího případného opakování (viz např. usnesení ze dne 12. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 1846/18), aniž by tím byla presumována stěžovatelova vina. Toto riziko je o to vyšší, že na stěžovatelovo chování neměl v minulosti vliv ani výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody (obdobně např. usnesení ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 32/19), z čehož rovněž vyplývá nynější praktická nemožnost zaručit stěžovatelovo chování mírnějšími prostředky. V souvislosti s tím soudy řádně přihlédly rovněž k povaze stíhaného jednání (tedy zejména násilí a výhružky tvrdším násilím) a časovým okolnostem jeho spáchání (dva dny po stěžovatelově svatbě a pět měsíců po propuštění ze sexuologického ústavního léčení). Závěr o nutnosti trvání předstižné vazby se tak Ústavnímu soudu nejeví vůbec problematický.
13. Závěry soudů jsou rovněž dostatečně konkrétní a stěžovatelovy námitky nejsou takové povahy, aby je dokázaly kvalifikovaně zpochybnit. Rozdílem ve věku poškozené oproti mladším obětem předchozí trestné činnosti se soudy náležitě zabývaly, přičemž nejde o skutečnost, která by mohla zpochybnit rizika vyplývající z výše uvedených okolností. Stejně tak se soudy zabývaly stěžovatelovou obhajobou a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jí označily za nelogickou. Srozumitelně a logicky soudy vyvrátily i stěžovatelovu námitku o zbytečných průtazích daného řízení. Skutečnost, že stěžovatel není na dané trestné činnosti majetkově závislý, může hrát roli nanejvýš při posuzování rizika opakování trestného činu loupeže, zatímco u sexuální a násilné trestné činnosti je zcela irelevantní.
14. Velká část zbývajících námitek představuje polemiku v oblasti hodnocení konkrétních důkazů, k jejímuž hodnocení není Ústavní soud v této fázi trestního řízení příslušný. Navíc jde často o námitky, které nemají žádnou souvislost s předmětem vazebního řízení (např. námitka o opomenutém důkazu údajů o telekomunikačním provozu), jiné pak s trestním řízením jako takovým (není např. zřejmé, jaký vliv má na důvodnost stěžovatelova obvinění vliv povolání poškozené).
15. Konečně nelze přisvědčit ani námitce o postupu soudů v rozporu s tzv. doktrínou zesílených důvodů. Ta ve své podstatě znamená, že konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu [srov. např. nález ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517)]. Současně je však třeba zaznamenat, že jsou-li přítomny stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, přičemž byla zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval (srov. usnesení ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 3214/19, a v něm uvedenou obsáhlou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva). Právě tak je tomu v dané věci. Mimořádně závažné okolnosti zvyšující riziko opakování závažné a násilné trestné činnosti považuje Ústavní soud za dostatečnou oporu pro trvání stěžovatelovy vazby. Trvání na "posilování" těchto důvodů by bylo v rozporu s ochrannou funkcí trestního práva jako takového, nedochází-li současně ke zbytečným průtahům v dané trestní věci. To však stěžovatel neprokázal, neboť soudy vývoj daného trestního řízení řádně odůvodnily.
16. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu