ECLI:CZ:US:2019:3.US.3214.19.1
sp. zn. III. ÚS 3214/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Josefem Žďárským, advokátem, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2019 sp. zn. 7 To 336/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. července 2019 sp. zn. 4 T 93/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel je obžalován pro skutek, v němž Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 spatřuje jednak zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 a 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jednak zločin znásilnění podle §185 odst. 1 a 2 písm. a) tr. zákoníku.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 5. 1. 2019 sp. zn. 0 Nt 15002/2019 rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. 44 To 183/2019 stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení městského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
5. Obvodní soud v záhlaví označeným usnesením rozhodl tak, že podle §72 odst. 3 tr. řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu, podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario se záruka za další chování stěžovatele ze strany J. Š. nepřijímá a podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario se záruka za další chování stěžovatele ze strany M. Š. nepřijímá.
6. Městský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení obvodního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vymezuje proti závěru soudů, že z jeho jednání a dalších dílčích konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost. Z rozhodnutí soudů není zřejmé, jaké trestné činnosti by se v případě svého propuštění z vazby na svobodu měl dopouštět. Navíc označení "trestná činnost" je zavádějící, neboť soudy se nevyjádřily k jakémukoli sklonu stěžovatele k opakování trestného činu znásilnění. Stěžovatel polemizuje s konstatováním soudů, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že se stal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Podle stěžovatele neobstojí ani tvrzení soudů, že jsou zřejmé důvody pro podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel.
8. Stěžovatel posléze zpochybňuje konstatování soudů, že s ohledem na jeho osobu, jakož i povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením předběžného opatření. Stěžovatel má za to, že není zřejmé, z jakého důvodu nelze vazbu nahradit předběžným opatřením zakazujícím mu styk s poškozenou, případně též elektronickou kontrolou. Městský soud v napadeném usnesení doslova uvedl, že "skutečnost, že nechápe, proč je ve vazbě, postrádá jeho sebereflexi". Podle stěžovatele lze pominout, že taková věta není ani česky napsána, nikoli však skutečnost, že jde o výraz arogance moci, neboť požadavek na spravedlivé řízení označuje jako nedostatek sebereflexe. Napadená usnesení nepřináší odpověď, z jakého konkrétního důvodu je třeba ponechat ho ve vazbě, usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné, sestává z přepsaných pasáží usnesení obvodního soudu, přičemž tento přepis místy nedává smysl či obsahuje zcela nesmyslnou větnou skladbu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a)
Obecná východiska
10. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení (čl. 7).
11. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se přitom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že nedojde ke zneužití státní moci (srov. odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
12. Vazbě, jako ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
13. Princip presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratickém státě založeném na svrchovanosti zákona. Tento princip má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
14. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzký výklad slučitelný s cílem čl. 5 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
15. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné zjistit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad zákonných norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práv účastníka řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).
IV. b)
Použití obecných východisek na posuzovanou věc
16. Ústavní soud na podkladě těchto východisek a po uvážení stěžovatelem vznesených argumentů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), nález ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235) či nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) aj.].
18. Proces dokazování ve vazebních věcech se přitom také řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) či nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Podstatou zásady volného hodnocení důkazů z ústavněprávního hlediska je, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.
19. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že v souvislosti s trestním řízením, probíhajícím po určitý čas, zdůrazňuje Ústavní soud doktrínu tzv. zesílených důvodů. Při prvním rozhodování o vazbě se však tato doktrína [podrobněji zejména nálezy ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545), ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247) nebo ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82 SbNU 727)] zpravidla neuplatní. V duchu této doktríny je však úkolem orgánů činných v trestním řízení postupně objasňovat všechny vazebně relevantní skutečnosti.
20. Soudy v nyní posuzovanou ústavní stížností napadených usneseních ústavněprávně souladným způsobem určily, že existují relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které ospravedlňují toto pokračující odnětí svobody [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina v. Rusko, stížnost č. 54071/00, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. V posuzovaném případě proto, ani s ohledem na délku vazebního řízení, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Argumentace obecných soudů tedy z ústavněprávních hledisek obstojí.
21. V dané věci soudy dále dospěly k závěru, že u stěžovatele je dán vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu (předstižná vazba), který předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude (mimo jiné) opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude jednat způsobem předvídaným v §67 písm. c) tr. řádu. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá konstelace objektivní [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 (N 74/6 SbNU 27)], kterou soudy zjevně spatřovaly především právě v charakteru obviněním dovozované trestné činnosti, v celém jejím kontextu a jí předcházejícím vývoji a její pohnutce.
22. Soudy vycházely z podezření, že se stěžovatel měl dopouštět trestné činnosti nikoli ojediněle, ale opakovaně a dlouhodobě, přičemž v minulosti byl již jednou odsouzen [a to rozsudkem obvodního soudu ze dne 14. 8. 2017 pod sp. zn. 3 T 17/2017, jímž byl uznán vinným zločinem týraní osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem znásilnění dle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopouštěl nejméně od 5. 3. 2009 do 10. 2. 2016, kdy byl vykázán ze společné domácnosti s poškozenou a za toto jednání mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad ním], přičemž poškozená vypověděla, že i přes tyto skutečnosti se stěžovatelem soužití kvůli společným dětem obnovila a že k opětovnému násilnému jednání a psychickému týrání mělo stěžovatelem vůči poškozené dojít opět poté, co přestal užívat léky na ztlumení výbušnosti. Uvedené podle konstatování soudů odpovídá závěrům znaleckých posudků vyhotovených v trestním řízení, zejména posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie.
23. Dovodily-li soudy odtud, že je dána důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu by mohl v trestné činnosti pokračovat, jde o racionálně logickou myšlenkovou konstrukci soudů [opřenou o §67 písm. c) tr. řádu]; lze ji podřadit pod výron nezávislého soudního rozhodování podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, nevybočující z ústavních kautel. Současně je třeba připomenout, že při rozhodování o vazbě není možné požadovat naprostou jistotu, že dotyčný bude jednat dle §67 tr. řádu, nebude-li vzat do vazby (respektive v ní ponechán), nýbrž postačuje, že tato hrozba je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na určitou objektivní konstelaci faktů. Není věcí Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, že bude jednat dle §67 tr. řádu, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by uvedený důvod vazby podle §67 písm. c) tr. řádu ve výroku napadených rozhodnutí soudů a posouzení, jaké skutečnosti vedly soudy k tomuto závěru, vybočovaly z mezí ústavně zaručených základních práv a svobod.
24. Soudy tudíž nepochybily ani v souvislosti s doktrínou tzv. zesílených důvodů, podle níž je při dlouhodobější vazbě trvání podezření podmínkou nutnou, nikoliv však postačující pro prodlužování vazby. Pro prodloužení vazby je třeba předložit další důvody, které pro prodloužení vazby svědčí [srov. např. nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545)], a to v době, kdy se o takovém prodloužení rozhoduje [nález ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247)]. Obecné soudy tak nesmějí jen rekapitulovat závěry předchozího rozhodování o vazbě bez toho, aby zvážily, zda původní důvody pro vzetí do vazby neztratily časem na přesvědčivosti [nález ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 (N 170/74 SbNU 469)]. Současně je však třeba zaznamenat, že jsou-li přítomny stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, přičemž byla zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval; srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05.
25. Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce, že se soudy nevypořádaly s předloženými nabídkami převzetí záruky za další chování stěžovatele a neuvažovaly ani o předběžných opatřeních. Z odůvodnění napadených usnesení se podává, že se navrženým opatřením nahrazujícím vazbu zabývaly, s ohledem na osobu stěžovatele, rozsah a povahu zločinů, pro něž je stíhán, však shledaly, že vazební stíhání nelze v současné době nahradit jinými instituty předpokládanými trestním řádem. Uvedené představuje zároveň z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soudy shledaly vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným opatřením.
26. Podle rozsudku ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59 - 60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Městský soud (rozhodující o instanční stížnosti) nepochybil, převzal-li některé části odůvodnění obvodního soudu.
27. Stěžovateli lze přisvědčit, že věta o "sebereflexi" obsažená v usnesení městského soudu je nesrozumitelná a že mu nelze upírat možnost využívat všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Nicméně ostatní úvahy obsažené v rozhodnutích obecných soudů jsou z ústavněprávních hledisek udržitelné a z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které městský soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí (se zmíněnou výjimkou) dostatečně přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat, odkazuje. Principy řádného procesu, uplatněné ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
28. Ústavní soud k tomu uzavírá, že všechny tyto závěry jsou řádně odůvodněny, nepůsobí a priori nelogicky či jinak neobhajitelně, a tedy je lze označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v konkrétních podmínkách pravomoc zakročit.
29. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K rozsahu, v jakém stěžovatel zpochybňuje věcné důvody napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že se obvodní soud a městský soud nezpronevěřily žádné z ústavněprávních kautel, pročež je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
V.
Závěr
30. Jak bylo předznačeno, Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu