ECLI:CZ:US:2008:2.US.2770.07.1
sp. zn. II. ÚS 2770/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. O. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Starým, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti postupu Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 14 Co 36/2007, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. října 2007 se stěžovatel domáhá vyslovení, že postupem předsedkyně senátu 14 Co a předsedy Městského soudu v Praze je porušováno jeho základní právo podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby bylo Městskému soudu v Praze zakázáno toto porušování práva, a aby obnovil stav před porušením.
V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně uvádí, že podal žalobu podle části páté občanského soudního řádu proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu s tím, že věc napadla dne 12. prosince 2006. S ohledem na tehdy platný rozvrh práce měla být přidělena senátu 24 Co, avšak byla přidělena nesprávně senátu 39 Co, po dílčí změně rozvrhu práce pro rok 2006 senátu 17 Co, a nakonec po zjištění chyby (23. ledna 2007) senátu 14 Co. Nato stěžovatel reagoval podáním námitky podjatosti obsahující i upozornění na přidělení nesprávnému senátu. Vrchní soud v Praze přípisem ze dne 14. března 2007, č. j. Nco 48/2007-106, Městskému soudu v Praze sdělil, že k námitce odejmutí zákonného soudce musí posledně uvedený soud zaujmout stanovisko sám. Stěžovatel se obrátil v této věci na předsedu městského soudu, aby zjednal nápravu. Ten stěžovatele informoval o historii přidělení jeho věci s tím, že administrativní chybu nešlo vyřešit zapsáním věci senátu 24 Co, který byl příslušný pro vyřizovaní dané agendy v roce 2006, neboť rejstřík pro rok 2006 byl v té době již uzavřen, a proto došlo k přidělení věci v souladu s rozvrhem práce pro rok 2007.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že nemůže nést následky chyb, průtahů a přetížení obecného soudu, a odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 93/99 (N 183/38 SbNU 463) a sp. zn. IV. ÚS 307/03 (N 76/33 SbNU 243). Má zato, že musí existovat způsob chybu opravit a věc zpětně přidělit příslušnému senátu.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval obsah sdělení předsedy soudu stěžovateli v této věci, ve kterém se zdůrazňuje, že přidělení věci senátu 14 Co nebylo aktem libovůle, ale vyplynulo z rozvrhu práce pro rok 2007. Doplnil, že před zápisem do rejstříku 14 Co nebyl učiněn soudem žádný procesní úkon. S ohledem na to zaujal stanovisko, že senát 14 Co není nezákonným soudem.
Stěžovatel v replice uvedl, že senát 14 Co nepřevzal agendu senátu 24 Co, ale pouze věci napadlé v roce 2007, týkající se přezkumu správních rozhodnutí. Dále uvádí, že zákonný soudce je určován rozvrhem práce a nikoliv rozhodnutím předsedy či místopředsedkyně soudu. Konečně uvádí, že nemá k dispozici žádné opravné prostředky proti postupu obecného soudu. Požaduje přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem s ohledem na to, že se obecný soud odchýlil od publikované judikatury Ústavního soudu. Současně připojil přípis Ministerstva spravedlnosti, ohledně jeho podnětu ke kárnému stíhání předsedkyně senátu 14 Co. V něm je obsažen nesouhlas s názorem předsedy soudu a jeho postupem v této věci s tím, že rozhodný je okamžik nápadu věci a v té době platný rozvrh práce.
Z vyžádaných částí rozvrhu práce pro roky 2006 Ústavní soud zjistil, že předsedou senátu 24 Co byl JUDr. Ladislav Muzikář, a tento senát byl příslušný mimo jiné k "rozhodování o opravných prostředcích ve věcech agendy C proti rozhodnutím dle části V. o. s. ř. z celého obvodu MS v Praze". Senáty 14 Co, 17 Co a 39 Co tuto agendu na starosti neměly. Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2007, publikovaného na webových stránkách tohoto soudu, Ústavní soud zjistil, že senát 14 Co, jemuž předsedá JUDr. Milada Veselá, je příslušný mimo jiné k "rozhodnutí o opravných prostředcích ve věcech C proti rozhodnutím vydaným podle části V o. s. ř. s výjimkou věcí rozhodovaných Pozemkovým úřadem". Naproti tomu senát 24 Co je příslušný k "rozhodování o opravných prostředcích ve věcech agendy C proti rozhodnutím dle části V. o. s. ř. z celého obvodu MS v Praze ..., pokud jde o odvoláním proti rozhodnutím soudu I. stupně ve věcech rozhodovaných Pozemkovým úřadem."
Stěžovatel navrhl provedení důkazu spisem obecného soudu sp. zn. 14 Co 36/2007. Tento návrh byl však Ústavním soudem odmítnut pro nadbytečnost, protože skutkový děj je dostatečně patrný už z předložených anebo vyžádaných listin a údajů uváděných účastníky řízení.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jeho pravomoc je tedy založena výlučně na přezkumu dodržení ústavněprávních principů, tj. zda nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Konečně lze připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (sp. zn. IV. ÚS 583/99, sp. zn. IV. ÚS 259/2000, sp. zn. III. ÚS 639/02, sp. zn. III. ÚS 474/04, sp. zn. IV. ÚS 679/05, vše in http://nalus.usoud.cz/).
Podle článku 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (sp. zn. III. ÚS 232/95 in N 15/5 SbNU 101, aj.) dospěl k závěru, že součástí základního práva na zákonného soudce je též - jako garance proti možné svévoli - zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Respektování určitého, předem daného rozvrhu práce, z něhož lze určit, který senát bude příslušný v dané věci, je Ústavní soudem chápáno jako jedna ze základních záruk realizace základního práva na zákonného soudce.
Je nesporné, že v době nápadu věci stěžovatele Městskému soudu v Praze, byl k jejímu rozhodování platným rozvrhem práce pro rok 2006 povolán senát 24 Co. Je rovněž nesporné, že v té době nebyla věc tomuto senátu přidělena (je lhostejné z jakého důvodu), přičemž chybu v zápisu do rejstříku obecný soud zjistil až v roce 2007.
Lze souhlasit s tezí stěžovatele, podporovanou i sdělením Ministerstva spravedlnosti, že v případě chybného zápisu věci je třeba respektovat rozvrh práce platný v okamžiku nápadu věci. Obecně tedy nelze souhlasit s údajem předsedy obecného soudu, že se rejstřík koncem roku uzavírá, a nelze do něj tudíž zpětně nic zapsat, protože takový závěr odporuje znění §159 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org. kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy. Podle tohoto ustanovení totiž k uzávěrce rejstříku dochází po odškrtnutí poslední skončené věci.
Ústavní soud přesto nemá důvodu pochybovat o informaci obsažené ve vyjádření obecného soudu, že věc nemohla být zapsána do rejstříku senátu 24 Co pro rok 2006 zpětně. Ústavní soud totiž sleduje vývoj informační techniky, resp. informačních technologií, masivně prosazovaný Ministerstvem spravedlnosti. Ten se v konkrétním případě projevuje v existenci elektronického rejstříku ISAS, který obecné soudy využívají. V této souvislosti lze uvěřit tomu, že obecná zásada, proklamovaná i ve výše uvedeném sdělení Ministerstva spravedlnosti, byla pro obecný soud technicky neproveditelná. Za těchto okolností je tedy nutno se zabývat otázkou, zda postup obecného soudu poté, co zjistil chybný zápis věci stěžovatele do rejstříku (na rozdíl od věci posuzované v nálezu sp. zn. I. ÚS 93/99) vykazuje prvky svévole (což bylo důvodem vydání nálezu sp. zn. IV. ÚS 307/03).
Z toho, že obecný soud podrobně vyložil stěžovateli historii problému a způsob řešení založený na v té době platném rozvrhu práce je zjevné, že ústavněprávní institut zákonného soudce (jeho vyložený smysl a účel) dotčen nebyl. Jinými slovy pochybení v postupu obecného soudu nedosahuje ústavněprávní relevance, která by byla způsobilá odůvodnit zásah Ústavního soudu.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, je tento procesní neúspěch stěžovatele nutně důvodem odmítnutí požadavku stěžovatele na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu