ECLI:CZ:US:2010:2.US.2771.09.1
sp. zn. II. ÚS 2771/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Štupartská 599/4, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009 sp. zn. 28 Cdo 804/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl rozsudkem ze dne 8. 11. 2007, č. j. 60 C 49/2007, návrh žalobce (stěžovatele), aby uložil žalovaným 1) a 2) povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu konkrétně specifikovaných pozemků, čímž měla být splněna povinnost žalovaných převést na žalobce náhradní pozemky podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Tento nárok žalobce získal převodem od oprávněné osoby podle §33a uvedeného zákona. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu I. stupně a konstatoval, že žalobce jako postupník nabyl od postupitele na základě smlouvy o postoupení pohledávky nárok na vydání náhradních pozemků za pozemky, které podle §11 odst. 1 zákona o půdě, nebylo možno vydat. Protože právo na vydání náhradních pozemků je v daném případě podle §13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona 253/2003 Sb., omezeno dnem 31.12.2005 a zmíněná lhůta je ve vztahu k žalobci lhůtou propadnou (tzv. restituční tečka), veškeré nároky žalobce, který není původní oprávněnou osobou ve smyslu uvedeného zákona, zanikly.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele podané dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné. Konstatoval, že právo na vydání náhradního pozemku omezeno dnem 31. 12. 2005 (tzv. restituční tečka). Smyslem a účelem právní konstrukce, dle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník, a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, bylo rozšířit spektrum alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takové cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem. Proto na jejich straně při posuzování ústavnosti §13 odst. 6, 7 zákona 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona 253/2003 Sb., nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo. Předmětný nárok žalobce není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu §11 odst.2 zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl ÚS 6/05).
Stěžovatel namítá absenci a rovněž Nejvyššímu soudu vytýká řádného odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, že se nezabýval v dovolání předestřenými vadami procesu.
Ústavní soud kupříkladu v nálezu sp. zn. I. ÚS 1452/09 vyslovil, "lze tomuto usnesení vytknout též nesprávný a protiústavní závěr, že dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. apriori vylučuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud tak nerespektoval ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 182/05, IV. ÚS 128/05, II. ÚS 650/06, I. ÚS 2030/07, II. ÚS 2837/07, II. ÚS 3005/07) dle níž "[p]ouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mj. ke sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu." Je nepochybné, že i procesní postup soudu může představovat otázku, na kterou mohou existovat v soudní praxi rozdílné názory, vyžadující si jejich sjednocení rozhodnutím Nejvyššího soudu."
Na podstatě citovaného právního názoru nic nemění skutečnost, že zákonem č. 7/2009 Sb. došlo k novelizaci §237 odst. 3 o.s.ř., v němž se slova "odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem" nahradily slovy "soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží". Neboť i nadále platí shora citovaný názor Ústavního soudu, že konkrétní procesní vada může mít judikatorní přesah, a jako taková je - z povahy věci - způsobilým dovolacím důvodem pro posuzování otázky zásadního právního významu. Čili založí-li soud své rozhodnutí na výkladu procesního práva a dovolatel proti takovému výkladu bude brojit, nelze vyloučit tuto otázku z posuzování existence otázky zásadního právního významu. Rozdíl oproti předchozí nálezové judikatuře (v konkurenci se kterou proto "pouhá" usnesení neobstojí) bude jen ve formě, čili podřazení pod konkrétní dovolací důvod. Do budoucna tudíž bude možné zařadit takovou námitku pod §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tomu svědčí nejen ústavně konformní interpretace, nýbrž i výklad na úrovni metodologie interpretace podústavního práva. A to již s ohledem na důvodovou zprávu k relevantní části zákona č. 7/2009 Sb., dle které: "Vyloučení dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu, kdy lze předpokládat, že konkrétní procesní vada nebude mít judikatorní přesah, založí-li soud své rozhodnutí na výkladu procesního práva a dovolatel proti takovému výkladu brojí, jde
o argumentaci uplatnitelnou podle §241a odst. 2 písm. b)."
Dovolací soud je vázán obsahovým vymezením dovolacího důvodu, nikoli vymezením formálním. Proto pokud by odvolatel nesprávně podřadil určitou námitku např. pod §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., namísto §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., byl by dovolací soud povinen zkoumat v ní přítomnost otázky zásadního právního významu. Tato okolnost však v dané věci nenastala. V implicitním závěru Nejvyššího soudu, že povaha stěžovatelem předložených dovolacích důvodů v podobě konkrétních tvrzených procesních vad není vůbec způsobilá judikatorního přesahu [pročež je nelze podřadit pod §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nelze shledávat svévoli, extrémní neracionalitu apod. Závěr Nejvyššího soudu shledává Ústavní soud ústavně konformním. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem odvolacího soudu byl porušen §229 odst. 3 o.s.ř., avšak neuvádí, proč nepodal žalobu pro zmatečnost.
Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se řádně nevypořádal s dovolacími důvody, které podřadil pod §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tedy ve smyslu nesprávného právního posouzení). Ani této námitce však nemůže Ústavní soud přisvědčit.
Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz v. Španělsko, stížnost č. 30544/96, odst. 26, konstatoval, že podle ustálené judikatury soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné míře. Z rozsudků ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk v. Nizozemsko, stížnost č. 16034/90, odst. 61, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, odst. 29, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Hiro Balani v. Španělsko, stížnost č. 18064/91, odst. 27, a ze dne 19. 2. 1998 ve věci Higginsová a další v. Francie, 1998, stížnost č. 20124/92, odst. 42, se pak podává, že se rozsah této povinnosti může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu, a závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle rozsudku ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (podle názoru Ústavního soudu totéž - tím spíše - platí při rozhodovací činnosti dovolacího soudu).
Jinak řečeno, reakce Nejvyššího soudu na dovolací námitky stěžovatele je adekvátně obsažena též v příklonu k právnímu stanovisku, vyjádřenému v předchozích rozhodnutích vydaných v projednávané věci, navíc vyslovenému již v judikatuře Ústavního soudu.
Již z uvedeného se podává, že ve vztahu k námitkám stěžovatelky dovolací soud přiměřeně (a v souladu se svojí ustálenou praxí) zdůvodnil, proč nelze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za zásadně právně významné (uplatněné námitky v dovolání z hlediska tvrzeného nesprávného právního posouzení - především pro stručnost - zgeneralizoval), a jeho závěr proto nelze nikterak hodnotit jako výraz ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci, již představuje; ostatně nad tento rámec se i vyjádřil k věci, přičemž uplatněným názorům (z ústavněprávního hlediska) nelze ničeho vytknout.
Konečně, pokud stěžovatel namítá, že mu Nejvyšším soudem nebyla zaslána vyjádření žalovaných k jeho dovolání, neshledává v tom Ústavní soud pochybení ústavně právní dimenze především proto, že jak plyne již z napadeného usnesení, Nejvyšší soud neopíral své rozhodnutí o obsah vyjádření žalovaných. Ostatně, tato vyjádření neobsahovala žádnou argumentaci způsobilou ovlivnit výsledné rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Lze tudíž shrnout, že Nejvyšší soud napadeným usnesením do ústavně zaručených základních práv nebo svobod nezasáhl. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu