ECLI:CZ:US:2015:2.US.2816.14.1
sp. zn. II. ÚS 2816/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Christova, zastoupeného Mgr. Robertem Šupem, advokátem se sídlem Klíčová 199, Mariánské Lázně, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 16 C 76/2009-424, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2013, č. j. 18 Co 182/2013-442, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2014, č. j. 33 Cdo 594/2014-497, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 21. 8. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností výslovně domáhá zrušení (jen) v záhlaví citovaných rozsudků okresního a krajského soudu. Z odůvodnění ústavní stížnosti je však patrné, že svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení též počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti a které k návrhu připojil. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
2. Stěžovatel namítá, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip demokratického právního státu a ochrany základních práv a svobod ve smyslu čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy.
3. K porušení práva na zákonného soudce stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se žalobou podanou dne 13. 11. 2008 u Okresního soudu v Chebu po žalovaných domáhal zaplacení částky 170.000 Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání sdružení vzniklého podle ustanovení §829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), jehož cílem bylo společně uspořádat koncert kapely Chinaski a podílet se na případném zisku či ztrátě. Věc byla přidělena k rozhodnutí samosoudkyni Mgr. Kateřině Edlové. Tato soudkyně však nastoupila na mateřskou dovolenou a věc byla přidělena k vyřízení soudci Mgr. Milanu Homolkovi. Tento nový samosoudce přitom v průběhu jednání před soudem prvního stupně neuvedl, že stěžovatel jako žalobce by mohl být v důkazní nouzi, a to přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne od 1. 6. 2011, sp. zn. 16 C 76/2009, byla stěžovatelova žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (krajský soud okresnímu soudu zejména vytkl, že jeho závěr o neexistenci sdružení byl pro stěžovatele a jeho právního zástupce překvapivý a proto okresnímu soudu uložil, aby své závěry zpřístupnil účastníkům a stěžovatele příslušným způsobem před rozhodnutím ve věci samé poučil). V mezidobí se však údajně Mgr. Kateřina Edlová vrátila z mateřské dovolené a proto se stěžovatel domáhal toho, aby věc rozhodla jako zákonný soudce. Tomuto jeho požadavku však nebylo vyhověno.
4. Stěžovatel dále namítá nesoulad mezi skutkovými zjištěními a skutkovými a právními závěry, jež obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích učinily. Soudy prvního a druhého stupně prý totiž v ústavní stížností napadených rozhodnutích dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že mezi účastníky (tzn. mezi stěžovatelem a žalovanými) nebyla uzavřena smlouva o sdružení. Nejvyšší soud pak stěžovatelovo dovolání odmítl s odůvodněním, že uplatněný dovolací důvod, tzn. zda byla uzavřena smlouva o sdružení, je otázkou skutkovou a nikoliv právní; stěžovatel tedy řádně neuplatnil důvod nesprávného právního posouzení věci. Stěžovatel ani toto rozhodnutí Nejvyššího soudu nepovažuje za správné.
5. K samotné smlouvě o sdružení stěžovatel uvádí, že může jít o neformální právní úkon, jenž lze uzavřít nejen ústně, nýbrž i konkludentně, jako se to stalo právě v nyní projednávané věci. Výkladem právního úkonu učiněného ústně nebo konkludentně se přitom zabýval Nejvyšší soud [viz např. rozsudek ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku údajně zdůraznil nutnost zkoumání smluvního ujednání mezi stranami, a to mimo jiné hledisky následného chování účastníků takového smluvního vztahu. Skutečnost, že stěžovatel a žalovaní skutečně uzavřeli smlouvu o sdružení, přitom mimo jiné vyplývá i z pozvánky na koncert pro sponzory, pod níž je podepsán nejen stěžovatel, ale i oba žalovaní. V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout, že to byli právě žalovaní, kdo jednali o podmínkách uspořádání zmíněného koncertu se zástupkyní kapely Chinaski. Žalovaný Ing. Landman také např. prohlásil, že se rozhodl neproplatit raut. Již z těchto příkladmo uvedených skutečností podle stěžovatele jednoznačně vyplývá vůle stěžovatele a žalovaných uzavřít smlouvu o sdružení. Naopak jsou zjevně účelová tvrzení žalovaných, že smlouvu uzavřít nechtěli; usilují totiž podle stěžovatele o zproštění své povinnosti vypořádat ukončené sdružení.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal a k jednotlivým stížnostním námitkám konstatuje následující.
8. Uplatňuje-li stěžovatel námitku porušení práva na zákonného soudce, pak z vyžádaného spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 16 C 76/2009 se podává, že stěžovatel po shora uvedeném zrušujícím usnesení Krajského soudu v Plzni ve svém vyjádření k okresním soudem předestřenému právnímu názoru - jak ho k tomu zavázal právě krajský soud (srov. k tomu shora) - pouze uvedl, že se podle jeho informací soudkyně Mgr. Edlová vrátila z mateřské dovolené, a proto navrhuje, aby jí jako zákonnému soudci byla věc opět přidělena (č. l. 383). Při následném jednání před okresním soudem dne 28. 11. 2012 (č. l. 397) nicméně soud k této námitce konstatoval, že Mgr. Edlová je stále na rodičovské dovolené. Z následné protokolace - proti níž stěžovatel v ústavní stížnosti ničeho nenamítá - pak neplyne, že by se stěžovatel (respektive jeho právní zástupce) k této námitce vracel; nadto tuto námitku stěžovatel nevznesl ani v odvolání (č. l. 428) a ze spisu rovněž neplyne (a stěžovatel to ani netvrdí), že by se proti této jím tvrzené vadě bránil žalobou pro zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů s tím, že soud rozhodující v jeho věci byl nesprávně obsazen. Ústavní soud se proto touto námitkou stěžovatele s ohledem na princip subsidiarity v dalším již nezabýval. Možnost zásahů Ústavního soudu je totiž omezena zásadně toliko na situaci, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci (již) není možná. Stěžovatel přitom měl evidentně možnost, jak jím tvrzené porušení práva na zákonného soudce před okresním soudem napravit; tuto možnost však nevyužil [srovnej k tomu například usnesení Ústavního soudu z 8. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3191/12 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)].
9. Pokud se stěžovatel snaží zpochybnit závěr obecných soudů o tom, že mezi ním a žalovanými nedošlo k uzavření smlouvy o sdružení ve smyslu ustanovení §829 a násl. občanského zákoníku (čímž by byla překonána námitka žalovaných o promlčení práva stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení; pokud by se totiž stěžovateli podařilo existenci smlouvy o sdružení prokázat, promlčecí doba by byla tříletá a žaloba stěžovatele by tak byla včasná), činí tak v rozsahu argumentace uplatněné již před obecnými soudy. Ty se však s tvrzeními stěžovatele řádně a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Jejich závěr o tom, že žalovaní pracovali pro společnost stěžovatele toliko na základě zmocnění (byť se na organizaci koncertu podíleli nejen prací, ale i půjčením finančních prostředků), nebyli tedy členové sdružení a proto je ani nestíhala povinnost podílet se na případné ztrátě či zisku daného kulturního projektu, nevykazuje žádný logický rozpor, který by měl ústavněprávní intenzitu. Ústavní soud totiž s přihlédnutím ke svému ústavněprávnímu vymezení nemá důvod zpochybňovat závěr obecných soudů, které dovodily, že vykazovalo-li jednání žalovaných některé momenty "spolurozhodování", které jinak není typické pro vztah mezi zmocněncem a zmocnitelem, pak je to dáno přátelským vztahem, který stěžovatel a žalovaní měli. Ostatně existenci sdružení nepotvrdili ani stěžovatelem navrhovaní a před soudem slyšení svědci, jež existenci sdružení vyvozovali pouze z toho, že jim takovéto uspořádání prezentoval sám stěžovatel (srov. např. č. l. 129).
10. Lze tak souhrnně konstatovat, že ve věci stěžovatele - alespoň v rozsahu námitek, jimiž se Ústavní soud mohl zabývat - nebyla porušena jeho tvrzená základní práva (svobody), jelikož nebyl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, což by v daném případě jedině mohlo vést k zásahu Ústavního soudu.
11. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu