ECLI:CZ:US:2005:2.US.286.04
sp. zn. II. ÚS 286/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) H., zastoupené advokátkou JUDr. Z.S., Ph.D., 2) JUDr. J.S., zastoupené advokátkou JUDr. I.P., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2004, čj. 14 Cmo 12/2004-106, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ad 1) podala dne 10. 5. 2004 k Ústavnímu soudu návrh, kterým se domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, v důsledku jehož vydání mělo dojít k porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a stěžovatelka měla být zkrácena na právech garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Téhož dne se shodnými argumenty napadla u Ústavního soudu totéž usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatelka ad 2). Plénem Ústavního soudu proto usnesením ze dne 14. 9. 2004, čj. II. ÚS 286/04-18, rozhodlo o spojení obou stížností ke společnému projednání pod sp. zn. II. ÚS 286/04.
Skutkový rámec věci stěžovatelky nastínily takto:
Usnesením ze dne 3. 10. 2003, čj. 2 Nc 61/2003-62, nařídil Krajský soud v Hradci Králové předběžné opatření, jímž mimo jiné uložil panu P.M., aby se bez souhlasu dozorčí rady stěžovatelky ad 1) zdržel zahájení a předsedání její náhradní valné hromady svolané jmenovaným na den 12. 10. 2003 na blíže určenou adresu, a dále zveřejnit, že náhradní valná hromada se nekoná.
Prvostupňové usnesení pak k odvolání pana P.M. Vrchní soud v Praze zrušil svým rozhodnutím napadeným touto stížností. Rozhodnutí odůvodnil oprávněním jediného člena dozorčí rady ke svolání valné hromady přiměřeným použitím §184 až 190 obchodního zákoníku. P.M. (člen dozorčí rady) svolal valnou hromadu zejména z toho důvodu, že nebyly prováděny ani základní zákonem stanovené úkony v souvislosti s činností akciové společnosti. Podle mínění Vrchního soudu proto zákon (§184 odst. 3 obchodního zákoníku) P.M. valnou hromadu svolat dovoloval. Dle názoru stěžovatelek však Vrchní soud v Praze interpretoval příslušná ustanovení obchodního zákoníku nesprávně a jeho závěr odporuje platné právní úpravě. Rozhodnutí z takového závěru vycházející proto považují za nezákonné, a tudíž zásadám spravedlivého procesu se vymykající.
Vzhledem k obsahu stížnosti nepovažoval Ústavní soud za potřebné vyžadovat vyjádření účastníka řízení a přistoupil bez dalšího k rozhodnutí ve věci. Po posouzení stížnosti a připojených listin Ústavní soud konstatuje, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud musí nejprve zdůraznit, ač tak činí ve svých rozhodnutích téměř vždy, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), jehož úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů. Stejně tak není úkolem Ústavního soudu kontrola všech nezákonností v rozhodování orgánů veřejné moci, nýbrž pouze takových, které dosahují intenzity, jež ve svém důsledku narušuje ústavnost, tedy zásahy do základních práv a svobod.
Z návrhu stěžovatelek vyplývá, že si striktně vymezenou roli Ústavního soudu uvědomují, neboť se dovolávají výjimky z pravidla o nezasahování do kompetence obecných soudů, a sice případu extrémního nesouladu mezi právním závěrem soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Vytýkaný extremní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a učiněným právním názorem, jenž by intenzivně mohl narušit základní právo stěžovatelek, však v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Ústavní soud neshledal.
I kdyby byl názor Ústavního soudu na způsob, jakým mělo být napadenými usneseními rozhodnuto odlišný od názoru Vrchního soudu v Praze, není možno stěžovatelkám přisvědčit v tom, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejich práva na soudní ochranu, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny, a to především s ohledem na charakter napadeného rozhodnutí. Smyslem předběžného opatření je upravit zatímně, nikoli s konečnou platností, poměry účastníků, přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření má směřovat (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 43/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usnesení č. 41, str. 27 a násl., či usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, usnesení č. 158, str. 171 a násl.).
Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy České republiky) a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních právě proto, že se tímto rozhodnutím zasahuje nikoliv konečným způsobem do práv a povinností účastníků. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen se přesvědčit, zda obecné soudy i při rozhodování o předběžných opatřeních postupují zákonem stanoveným způsobem tak, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny, zajištující právo na soudní ochranu (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 189/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, usnesení č. 178, str. 327 a násl., usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 394/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, usnesení č. 10, str. 379 a násl.).
V tomto konkrétním případě se Ústavní soud proto pouze omezil na zkoumání, zda napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze mají zákonný základ. Rozhodl-li se Vrchní soud v Praze k přiměřené aplikaci §184 odst. 3 obchodního zákoníku ve vztahu k jedinému členu dozorčí rady, necítí se Ústavní soud být povolán k přezkumu provedené interpretace normy (podústavního) hmotného práva. Obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl důvody, pro které zaujal interpretaci, k níž se přiklonil, a jeho závěr je srozumitelný. Obecný soud interpretoval právní úpravu, kterou použil přiměřeně. Přiměřené použití právní úpravy z hlediska legislativně-technického vyjadřuje volnější vazbu mezi právními předpisy, na jejichž použití je odkazováno (tak viz výklad termínu "přiměřeně", jak jej podává čl. 41 odst. 2 Legislativních pravidel vlády). Za této situace má proto soud větší míru úvahy při aplikaci dotčených ustanovení. Výsledek přiměřeného použití nějakého ustanovení je výrazem autonomního postavení obecných soudů. V tomto případě se obecný soud v rámci své pravomoci uchýlil k interpretačnímu stanovisku, které je odlišné od závěrů stěžovatelky. To samo však nemůže odůvodnit oprávněnost ústavní stížnosti. Tvrzení stěžovatelek, že napadené rozhodnutí nemá oporu v zákoně, nelze proto jednoznačně podpořit, a to ani v případě, kdyby Ústavní soud nepovažoval tento výklad za správný. Ústavní soud by byl povolán ke kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, pokud by tato nesprávnost vedla k zásahu do ústavně zaručených práv. Tento závěr však Ústavní soud s ohledem na shora uvedené premisy učinit nemohl.
Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že pokud jde o otázku řádného zmocnění dr. S. stěžovatelkou ad 1), musel Ústavní soud vycházet ze stavu zápisů v obchodním rejstříku. Ústavní soud není soudem nalézacím a nepřísluší mu přezkoumávat, zda členství v orgánech obchodní společnosti usnesením valné hromady zaniklo či je takové usnesení neplatné.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor Vrchního soudu v Praze nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Okolnost, že se stěžovatelky se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které Vrchní soud v Praze v napadených rozhodnutích učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 11. 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu