ECLI:CZ:US:2024:2.US.2880.23.1
sp. zn. II. ÚS 2880/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky KOVOSVIT MAS Machine Tools, a.s., sídlem náměstí Tomáše Bati 419, Sezimovo Ústí, zastoupené JUDr. Janem Mikulášem, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2023 sp. zn. 15 To 71/2023, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tím, že jím došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Generální ředitelství cel (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 17. 7. 2023 č. j. GŘC-1057-210/TČ-2022-835220, zajistilo jako výnos z trestné činnosti finanční prostředky ve výši 188 345 EUR na bankovním účtu stěžovatelky. V dané trestní věci policejní orgán prověřuje, zda obráběcí stroje, za jejichž export obdržela stěžovatelka uvedené finanční prostředky od turecké společnosti, nebyly tímto způsobem úmyslně exportovány do Ruské federace (v rozporu se zavedením mezinárodních sankcí). Takové podezření je podle policejního orgánu podloženo zjištěními z veřejně dostupných zdrojů, vlastního šetření policejního orgánu a Finančního a analytického útvaru.
3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, kterou vrchní soud napadeným usnesením zamítl. V dané věci je dáno důvodné podezření, že zajištěné prostředky jsou výnosem z trestné činnosti. Exportování do Turecka mělo být podle zjištěných okolností pouze zástěrkou, jak dostat obráběcí stroje do Ruské federace. Skutečnost, že od smlouvy bylo následně odstoupeno a tím vznikla stěžovatelce povinnost vrátit zaplacenou kupní cenu, nemění nic na skutečnosti, že uvedené prostředky mohou být výnosem z trestné činnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že vrchní soud rezignoval na odůvodnění svých závěrů, aniž by se vypořádal s obsáhlou stížnostní argumentací. Odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelné. Soud zcela neurčitě odkazuje na spisový materiál, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, podle níž je třeba možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz).
8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)]. Současně však ve své judikatuře zastává právní názor, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) a usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 nebo ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04].
9. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich uplatnění. Z hlediska Ústavního soudu je přitom důležité, zda řízení před orgány veřejné moci (zde před orgány činnými v trestním řízení) lze považovat za řádně vedené. Dále je důležité to, zda dílčí pochybení může být napraveno v rámci soustavy opravných prostředků trestního řízení, neboť posláním Ústavního soudu není být revizním orgánem činným v trestním řízení, nota bene v jeho přípravné fázi.
10. Aplikoval-li Ústavní soud výše uvedené závěry na stěžovatelčinu věc, dospěl k závěru, že vrchní soud stěžovatelčina práva neporušil. Samotný fakt, že stížnostní soud odkáže na závěry napadeného rozhodnutí, není ústavním deficitem (obdobně např. usnesení ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3002/16). Požadavek opakování týchž závěrů by byl nadbytečnou formalitou. Vrchní soud řádně stěžovatelku upozornil, že při rozhodování o zajištění majetku (zvláště v úvodní fázi trestní věci) není jeho úkolem "definitivně vyšetřit" všechny okolnosti skutkového stavu, nýbrž toliko posoudit, zda existuje důvodné podezření ze spáchání uvedeného trestného činu. V dané trestní věci takové podezření policejní orgán srozumitelně a dostatečně popsal, pročež bylo zcela na místě na jeho závěry odkázat (skutkové okolnosti jsou známé i Ústavnímu soudu z jeho úřední činnosti - z příloh ústavní stížnosti ve věci sp. zn. I. ÚS 371/24). Ani podle Ústavního soudu nebylo namístě závěry policejního orgánu opakovat či "přepisovat". Stěžovatelčiny námitky, jak je sama popsala v ústavní stížnosti, se fakticky předmětu řízení (existence důvodného podezření o trestném původu získaných prostředků) nikterak nedotýkaly. Stěžovatelka jimi pouze předestírala vlastní náhled na daný skutkový stav, kterým se snažila poukázat na to, že účast na trestné činnosti jí v čase vydání usnesení nebyla zatím jasně prokázána. S tím se může Ústavní soud ztotožnit, avšak napadené rozhodnutí nebylo postaveno na opačném závěru, pročež nejde o důvod, pro který by jej měl Ústavní soud zrušit.
11. Lze tedy uzavřít, že závěry orgánů činných v trestním řízení jsou v dané věci dostatečně srozumitelné a odůvodněné s ohledem na fázi trestního řízení a předmět rozhodnutí o zajištění majetku. Odpadne-li na základě zjištění nových skutečností důvodné podezření, může se stěžovatelka kdykoliv domáhat zrušení zajištění jejího majetku.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu