ECLI:CZ:US:2018:2.US.2885.18.1
sp. zn. II. ÚS 2885/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2018, č. j. 66 Co 119/2018-134, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2018, č. j. 9 Co 455/2018-149, a proti usnesení Okresního soudu Nový Jičín ze dne 18. 6. 2018, č. j. 55 EXE 72/2013-38, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu Nový Jičín, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel - v exekučním řízení jako povinný - se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s tím, že v řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla, byl porušen rovněž čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož je třeba chránit podstatu a smysl základních práv.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 18. 6. 2018, č. j. 55 EXE 72/2013-38, rozhodl tak, že: "Námitky povinného ze dne 20. 2. 2018 proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 8. 2. 2018 č. j. 164 EX 3761/12-150 o nákladech exekuce ve výši 4.235 Kč jsou nedůvodné a příkaz soudního exekutora se potvrzuje." Dále Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 5. 2018, č. j. 9 Co 455/2018-149, rozhodl takto:
"I. Usnesení soudního exekutora se v napadeném výroku III. o nákladech soudního exekutora mění následovně: [...] Povinný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Lukáši Jíchovi, Exekutorský úřad Přerov, sídlem Přerov, Komenského 38 na náhradě nákladů exekuce částku 7.986 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení?. [...] II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení." Konečně rovněž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 30. 5. 2018, č. j. 66 Co 119/2018-134, tak, že odvoláním napadené usnesení soudního exekutora v jeho výroku III změnil následovně: "Povinný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Lukáši Jíchovi, Exekutorský úřad Přerov, na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7.865 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí." Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Souhrnně lze uvést, že byť krajský soud v obou ústavní stížností napadených rozhodnutích přistoupil k dílčím korekcím rozhodnutí exekutora, soudy vycházely z toho, že odměna přiznaná soudnímu exekutorovi přísluší, jelikož se jedná o odměnu v minimální výši a ta mu přísluší i tehdy, zaniklo-li jeho oprávnění k vedení exekuce v důsledku zastavení exekuce. Jestliže řízení v daných věcech probíhala po několik let a soudní exekutor činil příslušné úkony směřující k vymožení pohledávky, pak mu nepochybně minimální odměna přísluší. Stejně tak podle soudů exekutorovi přísluší paušální náhrada hotových výdajů.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
7. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování této problematiky postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadená rozhodnutí nemají.
8. Nad rámec uvedeného obecného konstatování Ústavní soud uvádí k nyní projednávané věci následující.
9. Stěžovatelova argumentace je velmi obecná a představuje v podstatě kompilát části odůvodnění zejména rozhodnutí Ústavního soudu vztahujících se k problematice náhrady exekuce (odhlédne-li Ústavní soud od toho, že se v ústavní stížnosti obsáhle rekapitulují odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí). Není přitom pravda, že by obecné soudy nevzaly v úvahu obsah exekučního spisu a že by nezvážily odpovídající výši odměny exekutora a náklady exekuce, přičemž o opaku svědčí ostatně již okolnost, že minimálně Krajský soud v Ostravě povinnosti stěžovatele uložené exekutorem o úhradě tam uvedených částek snížil. Navíc na stěžovatele také nelze bez dalšího aplikovat například závěr jím odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2373/14 ze dne 27. 5. 2015 (N 101/77 SbNU 503), neboť exekuce nebyla v jeho případě zastavena z důvodu, že byl stěžovatel přípraven plnit svou povinnost dobrovolně. K dohodě mezi stěžovatelem jako povinným a oprávněnou společností došlo až po delší době od okamžiku, kdy byla exekuční řízení zahájena. Do té chvíle příslušní exekutoři činili kroky k vymožení pohledávky. Rozhodnutí obecných soudů se rovněž neprotiví principu vyjádřenému v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), neboť - jak již bylo naznačeno shora - odměny a náhrady hotových výdajů byly příslušným exekutorům přiznány v přiměřené (v daných případech dokonce v minimální) výši.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu