ECLI:CZ:US:2016:2.US.29.16.1
sp. zn. II. ÚS 29/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kooperativa Pojišťovna, a. s. Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupené Pavlou Boučkovou, advokátkou se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2015 č. j. 25 Cdo 4054/2015-164, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu pro tvrzené porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. V řízení, které podání ústavní stížnosti předcházelo, vystupovala stěžovatelka jako vedlejší účastník na straně žalovaného ve věci, ve které se žalobkyně proti žalovanému domáhala z titulu náhrady škody na zdraví zaplacení částky 353.622 Kč, vzniklé v důsledku poranění ve fitness, provozovaném žalovaným. Spornou právní otázkou je v nyní projednávané věci aktivní legitimace stěžovatelky jako vedlejšího účastníka k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud totiž usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností odmítl dovolání stěžovatelky s odůvodněním, že vedlejší účastník není oprávněn podat dovolání ve věci samé, jelikož je oprávněn je podat výhradně proti výroku o náhradě nákladů řízení. S tím však stěžovatelka nesouhlasí a podrobně argumentuje, z jakých důvodů by měl být vedlejší účastník aktivně legitimován k podání dovolání proti mezitímnímu rozsudku. Pouze ona totiž podala odvolání a následně též dovolání.
3. Bližší obsah napadeného usnesení, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, stěžovatelka předestírá Ústavnímu soudu k řešení jedinou právní otázku, a tou je aktivní legitimace vedlejšího účastníka pro podání dovolání k Nejvyššímu soudu. Touto otázkou se však Ústavní soud již opakovaně zabýval a protože ani v nyní projednávané věci neshledal žádný rozumný důvod se od vlastní prejudikatury jakkoliv názorově odchýlit, v plném rozsahu na ni odkazuje.
6. V usnesení sp. zn. II. ÚS 496/14 ze dne 17. 2. 2015 (podobně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2627/11 ze dne 19. 10. 2011; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) je k tomu kupř. uvedeno, že "podle §93 odst. 3 o. s. ř. má vedlejší účastník stejná práva jako účastník. Toto je však jen obecné pravidlo, ze kterého může zákon činit výjimky, a to buď výslovně, nebo jen implicitně. Občanský soudní řád výslovně upravuje procesní aktivní legitimaci vedlejšího účastníka k podání opravného prostředku v případě odvolání (srov. §203 odst. 1 o. s. ř.) a žalob na obnovu řízení a pro zmatečnost (srov. §231 odst. 1 o. s. ř.). Naproti tomu při úpravě aktivní legitimace k podání dovolání v §240 odst. 1 o. s. ř. není na vedlejší účastníky pamatováno. Z této skutečnosti dovozuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003), pomocí argumentu e silentio legis, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento výklad se opírá o skutečnost, že v případě, že by oprávnění k podání jakéhokoliv opravného prostředku vedlejším účastníkem vyplývalo již z §93 odst. 3 o. s. ř., byla by příslušná úprava jeho aktivní legitimace pro podání odvolání, resp. žalob na obnovu řízení a pro zmatečnost, zcela nadbytečná. Toto by však bylo v rozporu s předpokladem racionálního zákonodárce, který je základním východiskem interpretace práva a z kterého lze dovodit, že racionální zákonodárce netvoří nadbytečné právo. Tento formálně systematický argument je však možno podpořit i dalším výkladem. Ve všech případech, kdy občanský soudní řád upravuje aktivní legitimaci vedlejších účastníků k podání opravných prostředků, zdůrazňuje jako negativní podmínku přípustnosti, že vedlejším účastníkem podporovaný účastník s jeho podáním nesouhlasí. Uvedený opravný prostředek podaný vedlejším účastníkem proti vůli účastníka, kterého v řízení podporuje, tak není přípustný. Pokud by se však dovolání podané vedlejším účastníkem opíralo výlučně o §93 odst. 3 o. s. ř., nebyla by jeho přípustnost závislá na vůli podporovaného účastníka řízení. Lze tedy uzavřít, že pokud by zákonodárce chtěl obecně připustit právo vedlejšího účastníka podávat opravné prostředky, upravil by tuto podmínku obecně. Tak tomu však v občanském soudním řádu není. Výklad, na jehož základě bylo dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem odmítnuto pro jeho neoprávněnost, je výrazem jeho oprávnění k interpretaci podústavního práva, přičemž Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, na základě kterých by mohl označit napadené usnesení Nejvyššího soudu za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování."
7. Je tedy zřejmé, že Ústavní soud v minulosti akceptoval výklad, který provedl v nyní projednávané věci i Nejvyšší soud. Učinil tak výslovně i v usnesení sp. zn. I. ÚS 1257/14 ze dne 22. 5. 2014, v němž převzal právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož "podle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností. Vedlejší účastník má podle této úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto prostředky uplatnit [...], zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento výklad (pomocí argumentu e silentio legis) je zastáván i v právní teorii."
8. V usnesení sp. zn. II. ÚS 819/13 ze dne 14. 1. 2014 pak Ústavní soud připomněl, že pojem "právní zájem na výsledku řízení" není v občanském soudním řádu blíže specifikován, a zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém jednotlivém případě, jak jej vyloží a aplikuje. "Procesní institut vedlejšího účastenství nepožívá přímé ústavněprávní ochrany, a právo na spravedlivý proces stěžovateli přísluší jen z hlediska ústavněprávní kontroly výkladu (a aplikace) ustanovení §93 odst. 1 o. s. ř., nikoli již z pohledu "práva na soud" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, natožpak práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť řízení, do nějž stěžovatel zamýšlí vstoupit, nepředstavuje "jeho věc" a o "odnětí možnosti jednat před soudem" tím uvažovat jakkoli nelze" (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 2194/13).
9. Lze proto učinit závěr, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu, která akceptuje setrvalý výklad provedený Nejvyšším soudem, vedlejší účastník skutečně není aktivně legitimován k podání dovolání. Pokud tedy na základě tohoto právního názoru Nejvyšší soud v nyní projednávané věci dovolání stěžovatelky odmítl, nemohl tím porušit jí tvrzená ústavně zaručená základní práva. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu