ECLI:CZ:US:2019:2.US.2922.19.1
sp. zn. II. ÚS 2922/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PaeDr. Stanislavy Jonákové, Ph.D., zastoupené Mgr. Ivou Jermanovou, advokátkou se sídlem Lumiérů 579/36, Praha 5, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2019, č. j. 2 As 5/2018-35, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017, č. j. 29 A 7/2016-60, rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 20. 11. 2015, č. j. KUZL 71845/2015, a rozhodnutí Městského úřadu Brumov - Bylnice ze dne 25. 8. 2015, č. j. SÚ/5053/2015, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Krajského úřadu Zlínského kraje a Městského úřadu Brumov - Bylnice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně a rozhodnutí KÚ Zlínského kraje a MěÚ Brumov- Bylnice, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a dále nedotknutelnost obydlí plynoucí z čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tím, že soudy neochránily její základní práva, došlo rovněž k porušení čl. 4 Ústavy České republiky ("Ústava").
2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti Městský úřad Brumov - Bylnice rozhodl o uložení pořádkové pokuty stěžovatelce ve výši 3.000 Kč za to, že se stěžovatelka bez omluvy nedostavila na předvolání správního orgánu dne 9. 3. 2015 na kontrolní prohlídku stavby, jíž je spoluvlastníkem. Odvolání proti tomuto rozhodnutí správního orgánu I. stupně zamítl Krajský úřad ve Zlíně rovněž nyní napadeným rozhodnutím. V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně došlo k zamítnutí stěžovatelčiny správní žaloby a následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko shora předestřená základní fakta.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že pokud jí městský úřad uložil pořádkovou pokutu za to, že se neúčastnila provedení kontrolní prohlídky a neumožnila vstup do obydlí, je tento postup nezákonný, protože nebyly splněny podmínky stanovené v §172 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, jelikož nebyl dán žádný legální důvod pro kontrolní prohlídku. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce nebyla řádně doručena výzva správního orgánu, nebylo jí ani umožněno se (neohlášené) prohlídky zúčastnit, a tím, že došlo ke vstupu do jejího obydlí, byla zneužita úřední moc za účelem vynucení si vstupu do obydlí, které je však nedotknutelné a požívá ústavně právní ochranu dle čl. 12 odst. 1 Listiny (poznámka ÚS: stěžovatelka chybně označila Ústavu). Námitkou vstupu do obydlí se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat, když označil rodinný domek za rozestavěnou stavbu, což je prý však v hrubém rozporu se zjištěnou a prokázanou skutečností.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky spolu s napadenými rozhodnutími, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Přitom ovšem shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je podstatná okolnost, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v tzv. bagatelní částce. Ústavní soud přitom dal v minulosti ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01; ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04; ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 602/05; ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07; ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena, protože tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. kupř. nálezy ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 137/08; ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08; usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario). Důvodem, pro který Ústavní soud výjimečně přezkoumává napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci v případě bagatelních částek, může být také okolnost, že se v konkrétním případě jedná o zcela zjevný zásah do základních práv stěžovatele (popřípadě jiných osob), anebo tento případ zjevně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a to např. potřebou ústavněprávně vyložit (potenciální) kolizi mezi některými základními právy a ústavními hodnotami, popř. zájmy státu (viz kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. 2050/14 ze dne 10. 3. 2015).
7. Jiným způsobem vyjádřeno, při posuzování případných pochybení obecných soudů Ústavní soud konstantně přihlíží též k tomu, jak intenzivně zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Lapidárně shrnuto, "přísnost" přezkumu prováděného Ústavním soudem se odvíjí od reálné intenzity zásahu do individuální právní sféry stěžovatele. Již na tomto místě je nutno uvést, že v nyní projednávané věci žádný ze shora naznačených důvodů, pro který by tato "bagatelní kauza" měla být způsobilá k meritornímu přezkumu Ústavním soudem, dán není.
8. V daném případě byl spor veden o částku 3.000 Kč s příslušenstvím, tedy o částku, u níž zákonodárce (pokud by se jednalo o případ z oblasti civilního a nikoliv správního řízení) neumožňuje podat ani odvolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, ovšem není pevně stanovena. Je tudíž nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků. Je však zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy pouze výjimečně. Jestliže tedy možnost kasačního zásahu Ústavního soudu v této věci představuje spíše výjimku z pravidla, pak tím spíš musí být takový postup náležitě odůvodněn.
9. Stěžovatelka však ve své ústavní stížnosti neuvádí dostatečné ústavně relevantní argumenty. Samotná stížnostní námitka, že došlo ke zneužití úřední moci správním orgánem za účelem vynucení si vstupu do obydlí, neobstojí, protože jak již vyplývá z napadených rozsudků Krajského soudu v Brně i Nejvyššího správního soudu, podle ustanovení §133 odst. 1 stavebního zákona je možné provádět kontrolní prohlídky, pokud stavební úřad shledá, že je to potřebné z hlediska plnění úkolů stavebního řádu. Jedná se tak o kontrolní prostředek, jehož možnost použití plyne přímo ze zákona, a to z důvodu zcela legitimního veřejného zájmu. V nyní projednávané věci se přitom jednalo o řízení o odstranění stavby "přístavba rodinného domu, hospodářský objekt a oplocení".
10. Rovněž ze stavebního zákona [§154 odst. 1 písm. c)] plyne povinnost vlastníka stavby se této kontrolní prohlídky zúčastnit, nebrání-li tomu vážné důvody. Oba správní soudy v souladu se zákonnou úpravou a zcela logicky a přesvědčivě vyložily, že je na uvážení stavebního úřadu, kdy je potřebné provést kontrolní prohlídku stavby, přičemž v daném případě tento důvod je zákonem předvídán (veřejný zájem spočívající v porovnání současného stavu stavby s vydanými povoleními a ověřenou projektovou dokumentací). Správně bylo rovněž konstatováno, že pro posouzení uložené pokuty je irelevantní, zda se prohlídka měla konat v rámci řízení o odstranění stavby anebo mimo jeho rámec. Tyto závěry zdejší soud plně akceptuje, jelikož je shledává ústavně souladnými.
11. Pokud stěžovatelka brojí proti způsobu doručování, přičemž nesouhlasí s tím, že mělo dojít pouze k vložení výzvy správního orgánu do domovní schránky, postačuje pro stručnost pouze odkázat na ustanovení §23 odst. 4 správního řádu, který takovýto postup výslovně předvídá.
12. Stěžovatelka se rovněž mýlí, poukazuje-li na porušení čl. 12 odst. Listiny, protože - jak opět správně konstatovaly správní soudy - předmětem řízení v dané věci bylo nedostavení se stěžovatelky na předvolání stavebního úřadu na kontrolní prohlídku, což vedlo k jejímu znemožnění, a nikoliv znemožnění oprávněné úřední osobě vstup na její pozemek nebo stavbu. Jedná se tak o skutkové podstaty dvou odlišných přestupků [srov. §173 odst. 1 stavebního zákona, podle něhož "Stavební úřad může rozhodnutím uložit pořádkovou pokutu do 50 000 Kč tomu, kdo závažným způsobem ztěžuje postup v řízení nebo provedení kontrolní prohlídky, anebo plnění úkolů podle §172 tím, že a) znemožňuje oprávněné úřední osobě nebo osobě jí přizvané vstup na svůj pozemek nebo stavbu, b) na výzvu stavebního úřadu se nezúčastní kontrolní prohlídky, ač je k tomu podle tohoto zákona povinen."]. Protože tedy v daném případě vůbec nedošlo ke vstupu do obydlí (a tato otázka nebyla ani předmětem řízení), nemohlo dojít ani k zásahu do nedotknutelnosti obydlí ve smyslu čl. 12 odst. 3 Listiny.
13. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelkou zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny ústavní zásady rozhodování. V posuzovaném (bagatelním) případě přitom soudy předepsané elementární ústavní procesní požadavky respektovaly, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu