ECLI:CZ:US:2013:2.US.2929.12.1
sp. zn. II. ÚS 2929/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti společnosti CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 - Vinohrady, IČ: 24657344, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti výrokům č. II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 A 30/2012-25 ze dne 29. 5. 2012, č. j. 8 A 31/2012-31 ze dne 29. 5. 2012, č. j. 8 A 32/2012-24-28 ze dne 29. 5. 2012 a č. j. 8 A 33/2012-33 ze dne 29. 5. 2012, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Městského soudu v Praze, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech v návaznosti na zastavení řízení o žalobách stěžovatelky proti nečinnosti správního orgánu. Tvrdila, že napadenými rozhodnutími byly zásadním způsobem dotčeny principy svobodného a demokratického státu dle čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a to předvídatelnost práva a právní jistota, dále byla porušena stěžovatelčina základní práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 a následující Listiny, zejména "právo na projednání věci stanoveným postupem" dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na zákonnost postupu orgánů uplatňujících státní moc ve vazbě na povinnost soudů rozhodovat spory a jiné právní věci v souladu se zákonem (čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). Vedle zrušení napadených usnesení ve výrocích č. II stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem, které byla nucena, i s ohledem na advokátní přímus v tomto řízení, vynaložit na obranu svých ústavně zaručených práv. Stěžovatelka vyslovila domněnku, že nepřiznání náhrady nákladů v řízení před Ústavním soudem podle jeho výsledku by mělo být spíše výjimkou, nežli pravidlem.
Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších listin připojených stěžovatelkou zjistil Ústavní soud následující, pro rozhodnutí relevantní skutečnosti. Stěžovatelka v červenci roku 2010 koupila od mobilního operátora portfolio tisíce pohledávek za různými dlužníky. V průběhu měsíce srpna a září 2010 podala u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ" nebo "úřad") více než osm set návrhů na zahájení správního řízení proti těmto dlužníkům o zaplacení dlužných částek, a jelikož ČTÚ překročil lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí, stěžovatelka se v průběhu let 2011, 2012 v oněch cca osmi stech případech obrátila na Městský soud v Praze se žalobami na ochranu proti nečinnosti. Po podání žalob však ČTÚ v předmětných správních řízeních rozhodl. Stěžovatelka proto vzala žaloby zpět, přičemž žádala přiznání náhrady nákladů, v projednávaných případech konkrétně částku 10 640 Kč (z toho 2 000 Kč činil zaplacený soudní poplatek) za každé řízení. Městský soud v Praze řízení sice zastavil, ale požadavku na přisouzení vyčíslených nákladů v plné výši nevyhověl. V napadených usneseních soud konstatoval, že žaloba stěžovatelky byla úspěšná a přísluší jí právo na náhradu nákladů. Při úvaze o konkrétní výši těchto nákladů vycházel soud z §60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podle něhož přiznat lze náklady důvodně vynaložené, a z ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s., které umožňuje zohlednit konkrétní okolnosti případu, nevycházet mechanicky z jednotlivých úkonů učiněných účastníkem a při zjištění existence důvodů zvláštního zřetele hodných výjimečně náhradu nákladů částečně nebo i zcela nepřiznat. Podle zjištění soudu stěžovatelka podala v průběhu roku 2011 a 2012 cca tisíc žalob, v nichž namítala nečinnost ČTÚ buď v řízení před orgánem prvního stupně, anebo nečinnost v řízení o rozkladu. Jednotlivé žaloby se přitom lišily jen v rubrice, námitky byly stejné. Obtížnost poskytované právní služby se proto omezila na pozornost přesně označit věc, v níž má docházet k průtahům. Právě v tom spatřoval soud mimořádnou okolnost opravňující jej právo na náhradu nákladů řízení přiznat jen z části, tj. v rozsahu 10 % nákladů řízení ve výši 864 Kč.
Nákladové výroky v rozhodnutích Městského soudu v Praze se staly terčem kritiky stěžovatelky v ústavní stížnosti, opakovaně poukazující na dlouhodobě neuspokojivý postup ČTÚ při rozhodování sporů podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, jejichž předmětem je peněžité plnění, zejména úřadem protiprávní překračování lhůt stanovených pro vydání rozhodnutí ve správním řízení. Stěžovatelka Městskému soudu v Praze vytkla nepředvídatelnost jeho rozhodování, pramenící ze skutečnosti, že nedlouho před vydáním napadených rozhodnutí vydal v řízeních o žalobách na ochranu proti nečinnosti ČTÚ několik desítek rozhodnutí, jimiž po zpětvzetí žalob a zastavení řízení právo na náhradu nákladů řízení včetně nákladů zastoupení advokátem žalobci s odkazem na §60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. přiznal v plné výši (všechny kasační stížnosti ČTÚ proti těmto rozhodnutím Nejvyšší správní soud poté zamítl jako nedůvodné), zatímco v nyní projednávaných případech o totožném předmětu řízení a věci skutkově i právně obdobné Městský soud v Praze, mnohdy dokonce týž senát, zredukoval výši náhrady nákladů řízení s odkazem na ustanovení §60 odst. 1, odst. 7 s. ř. s., aniž by na odlišný náhled předem upozornil a aniž by odklon od předchozí judikatury jakkoliv vysvětlil a zdůvodnil. Takový postup, při němž obecný soud nerespektuje ustálený výklad jednoduchého práva, podle stěžovatelky vykazuje znaky libovůle, je v rozporu s principem právní jistoty, principem formální rovnosti a zásadou legitimního očekávání účastníků řízení, jinými slovy porušuje právo na spravedlivý proces i majetková práva stěžovatelky dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Příčinu k zahájení soudních řízení svou nečinností přitom zavdal ČTÚ a stěžovatelka, oprávněně využívajíc soudní ochrany, proti němu měla ex lege právo na refundaci účelně vynaložených nákladů v celkové výši 42 560 Kč (za řízení ukončená rozhodnutími nyní napadenými), v důsledku překvapivých rozhodnutí Městského soudu v Praze se jí však dostalo toliko částky 3 456 Kč. Stěžovatelka se v obecné rovině rovněž vyjádřila k přiznávané náhradě nákladů právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jejíž výši, natožpak ve zredukované podobě, označila za nepřiměřeně nízkou, a tedy za protiústavní, nespravedlivou a hluboce amorální, jež nepokryje ani hodinovou odměnu, kterou má dle honorářového ujednání stěžovatelka uhradit svému právnímu zástupci. V souladu s jejím názorem mají obecné soudy v praxi velmi uvážlivě a zdrženlivě aplikovat moderační právo dle ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s. a k jeho použití přistupovat pouze ve výjimečných případech. Stěžovatelka v návaznosti na to zkritizovala postup Městského soudu v Praze, který se uvedeným nijak neřídil. Své úvahy o rozsahu moderace soud nadto nedostatečně zdůvodnil a při stanovení odměny za zastupování v podstatě nepřípustně hodnotil zásluhy účastníka řízení ve vztahu k ní, když se nad rámec svých pravomocí i zkušeností vyjadřoval k náročnosti a kvalitě právních služeb poskytnutých advokátem účastníkovi řízení.
Změna přístupu Městského soudu v Praze k rozhodování o nákladech řízení má současně dle slov stěžovatelky fatální a nenapravitelný dopad na její majetkovou sféru, neboť "investovala" do právních služeb poskytnutých v souvislosti s řízeními na ochranu proti nečinnosti a očekávala na náhradě nákladů (za všechna vyvolaná řízení) příjem finančních prostředků v souhrnné výši přesahující 7 712 000 Kč. Nepřiznáním náhrady nákladů řízení bylo údajně destabilizováno stěžovatelčino právo podnikat, a tedy dotčeno právo garantované článkem 26 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatelky je nepřípustné, aby její legitimní očekávání převážil fiskální zájem státu, který se vymezuje jako demokratický a právní; v této souvislosti připojila citaci z řady rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 5. 12. 2012 stěžovatelka reagovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1888/12 a sp. zn. II. ÚS 3698/12 (správně sic: sp. zn. II ÚS 3698/11), zejména se ohradila proti tomu, že byla "ze strany některých senátů Ústavního soudu paušálně a zcela nedůvodně" zařazena do kategorie tzv. vymahačských agentur zneužívajících vyhlášku č. 484/2000 Sb. Stěžovatelka uvedla, že odkoupila pohledávky od mobilního operátora s poctivým podnikatelským záměrem za úplatu ve výši 35 % z celkové nominální hodnoty postupovaných pohledávek, předpokládajíc, že se jí v přiměřené době podaří právní cestou na dlužnících vymoci částku vyšší. Rozhodně odmítla, že by její podnikatelský záměr byl založen na inkasu přísudků nákladů právního zastoupení, stanovených navíc podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nikoliv tedy dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Případný morální odsudek Ústavního soudu měl podle stěžovatelky směřovat primárně vůči orgánům moci výkonné, konkrétně vůči Ministerstvu spravedlnosti jakožto autorovi podzákonného právního předpisu stanovujícího výši odměny za zastupování, nikoliv vůči jeho adresátům, kteří jej v praxi respektovali. Jak stěžovatelka dále zdůraznila, v řízení před správními soudy nešlo o vymáhání bagatelních peněžitých pohledávek, nýbrž o ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve správních řízeních, který soustavně, dlouhodobě a hromadně porušuje zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí, což by nemělo být, i s ohledem na selhání právní ochrany ve správním soudnictví, Ústavním soudem trpěno. Odkaz Ústavního soudu na bagatelnost požadovaných nákladů stěžovatelka označila za ryze formální, neboť v celkovém souhrnu byla hranice bagatelnosti významně překročena.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaných soudních aktů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice postupu obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Daná otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, obsaženými v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Pochybení takového rázu Ústavní soud v posuzované věci neshledal. K témuž závěru dospěl ostatně již ve svých předchozích rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 3698/11 ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. III. ÚS 1889/12 ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12 ze dne 20. 9. 2012 a sp. zn. IV. ÚS 223/12 ze dne 1. 11. 2012 (dostupná na http://nalus.usoud.cz), jimiž rozhodoval o obsahově obdobných ústavních stížnostech stěžovatelky. Ústavní soud neshledává důvod se od něho odchylovat ani na podkladě doplňující argumentace stěžovatelky, která toliko polemizuje s vybranými částmi shora citovaných rozhodnutí. Ústavní soud tak i nadále setrvává na svém stanovisku, že Městský soud v Praze "v mezích daných procesním předpisem zohlednil účel nahrazování odměny za právní pomoc poskytnutou advokátem; účastníkům se tato náhrada přiznává za to, že advokát poskytne odbornou službu. Z určujícího předpisu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.) plyne, že výše tarifní hodnoty a od ní se odvíjející sazby mimosmluvní odměny vyjadřují obtížnost poskytnuté právní pomoci, jejíž odměna se nahrazuje. Zde ale bylo odborných právních služeb potřeba pouze k vypracování jedné žaloby a v dalších se již námitky pouze opakovaly. Shodnost žalob je důvodem zvláštního zřetele hodným, opravňujícím část nákladů nepřiznat. Z pohledu Ústavního soudu nelze tomuto závěru cokoliv vytknout, neboť zcela vystihuje smysl příslušné právní úpravy" (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1888/12 ze dne 20. 9. 2012). Stěžovatelce není přitom vytýkáno, jak sama naznačuje, soudní uplatňování práv, nýbrž toliko způsob jeho provedení, který byl v příkrém rozporu s principem efektivnosti a hospodárnosti řízení. Bylo výlučně stěžovatelčiným ekonomickým kalkulem a rizikem, zda přikročí k uplatňování svých práv skutečně uvážlivě, v souladu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt", či jejím cílem bude prvoplánově pouze navýšit svůj příjem o sumu odpovídající odměně advokáta dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., jak tomu bylo v případech řešených projednávanou ústavní stížností i předešlými odmítavými usneseními Ústavního soudu.
Jelikož tedy dle Ústavního soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo mu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu