ECLI:CZ:US:2011:2.US.3008.10.1
sp. zn. II. ÚS 3008/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele J. K., právně zastoupeného Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2010 č. j. 6 Cmo 65/2010-243 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2010 č. j. 39 Cm 1/2004-235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2010 a k výzvě doplněnou podáním doručeným dne 5. 11. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, kterými soudy rozhodly o výši odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatele jako ustanoveného zástupce vedlejšího účastníka na straně žalované v řízení o určení existence pohledávky vyvolaném konkurzem podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 7. 2007.
Stěžovatel namítal, že oba soudy výrazným způsobem zasáhly do jeho práva na zákonnou odměnu a vzhledem k značné výši nepřiznaného nároku tato skutečnost sama o sobě založila zásah do jeho ústavních práv. Stěžovatel tvrdil porušení svého práva na spravedlivý proces, a to v důsledku nesprávné interpretace použitých právních předpisů a zákonných ustanovení. Podle názoru stěžovatele odvolací soud posuzoval danou věc podle jiného právního předpisu než soud prvého stupně, aniž by svůj postup blíže zdůvodnil, zejména však při svém rozhodování vycházel z právního předpisu zcela nesprávného. Oba obecné soudy rovněž nepřihlédly ke skutečnosti, že předmětem soudního řízení bylo určení několika pohledávek různého charakteru, které měl žalobce za úpadcem, a jejich výše, když současně nešlo o spojení věcí na základě zákona. Z toho stěžovatel dovozoval, že se měla i zvýšit mimosmluvní odměna náležející ve věci s nejvyšší tarifní hodnotou o polovinu mimosmluvní odměny, jež by jinak náležela v ostatních spojených věcech ve smyslu §12 odst. 3 advokátního tarifu.
Z ústavní stížnosti a připojených důkazních listin bylo v řízení před Ústavním soudem zjištěno, že stěžovatel byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2007 č. j. 9 Cmo 358/2007-89, kterým bylo změněno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2007 č. j. 39 Cm 1/2004-79, ustanoven právním zástupcem vedlejšímu účastníku na straně žalované J. M. k ochraně jeho zájmů. Předmětné řízení o určení existence pohledávek za úpadcem J. M. (přihlášených do konkurzního řízení na majetek úpadce vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 K 87/2000 ve výši 6.207.392,58 Kč) bylo ukončeno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2009 č. j. 3 Cmo 41/2008-217, který nabyl právní moci dne 6. 10. 2009 a kterým bylo mimo jiné rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaného se žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
Dne 11. 12. 2009 vyúčtoval stěžovatel svou odměnu za poskytnutou právní pomoc a hotové výdaje v celkové výši 600.913,- Kč (z toho činila náhrada hotových výdajů 3.268,- Kč), přičemž, jak uvedl, vycházel z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění platném od 1. 9. 2006 (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb."), konkrétně ustanovení §8 odst. 1, které stanoví hodnotu jednotlivých úkonů advokáta v řízení o peněžité plnění, a ustanovení §12 odst. 3. Usnesením ze dne 17. 5. 2010 č. j. 39 Cm 1/2004-235 Krajský soud v Ostravě přiznal stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 26.018,- Kč s tím, že mu bude vyplacena do tří dnů od právní moci rozhodnutí z rozpočtových prostředků Krajského soudu v Ostravě. Soud prvého stupně konstatoval, že předmětem řízení bylo určení pravosti a výše pohledávek konkurzního věřitele za úpadcem a v řízení nedošlo ke spojení dvou nebo více věcí. Proto ve smyslu §140 odst. 2 o. s. ř. určil odměnu ustanoveného advokáta podle §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí soudu prvého stupně odvolání. Nesouhlasil s výší určené odměny za zastupování a namítal, že soud měl odměnu určit dle výše peněžitého plnění, o kterém se ve věci jednalo (správnost určené výše náhrady hotových výdajů nezpochybňoval). Setrval na stanovisku, že v daném řízení došlo ke spojení věcí a tomu měla být přizpůsobena i výše jeho odměny. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací v napadeném usnesení ze dne 15. 7. 2010 č. j. 6 Cmo 65/2010-243 usnesení soudu prvého stupně potvrdil. S odkazem na vlastní judikaturu i judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. 29 Odo 905/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem R 38/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. 29 Cdo 2353/2008, dostupné in http://www.nsoud.cz/) konstatoval, že soudní praxe se ustálila v názoru, že v případě sporů vyvolaných konkurzem nejde o typické určovací spory a tak při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §151 o. s. ř. soudy stanoví výši odměny za zastupování účastníka advokátem v řízení v jednom stupni podle §8 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), tedy jakéhosi "zbytkového ustanovení" v případě, kdy výši odměny nelze určit podle jiných ustanovení. Dle jeho názoru nebyl důvod, proč shora uvedené hledisko nezohlednit i při rozhodování o výši odměny za zastupování soudem ustanoveného advokáta podle advokátního tarifu, který však naopak postrádal obdobu úpravy výše uvedeného ustanovení. Z tohoto důvodu bylo podle odvolacího soudu nutné určit odměnu ustanoveného advokáta podle ustanovení, které je svou povahou tomuto ustanovení nejbližší, tj. ustanovení §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Soud prvého stupně tak podle odvolacího soudu postupoval správně, když určil výši odměny za jeden úkon právní služby ve výši 2.100,- Kč (z tarifní hodnoty 25.000,- Kč dle §7 bod. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Za správný označil i závěr soudu prvého stupně, že v této věci se nejedná o spojení věcí ve smyslu §112 o. s. ř. a nebyl důvod postupovat podle §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť procesně se jednalo o jednu věc.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval (např. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05), že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do něhož mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). I přes široký prostor pro úvahu, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním.
Lze tedy shrnout, že rozhodování o nákladech řízení nabývá rozměr porušení základních práv a svobod pouze ve výjimečných případech; především tam, kde úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, tam, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení. Tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout i na souzenou věc, neboť odměna za zastupování advokátem je jedním z druhů nákladů řízení, které demonstrativně vypočítává §137 o. s. ř.
Vycházeje z výše konstatovaných hledisek se napadené usnesení odvolacího soudu Ústavnímu soudu v žádném případě nejeví jako vydané na základě libovůle, stejně jako usnesení soudu prvého stupně, naopak Ústavní soud je toho názoru, že zejména odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vážil okolnosti projednávané věci a vystihl v souladu s judikaturou obecných soudů k této problematice podstatu věci. Byť je třeba uvést, že odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jsou stručná, což částečně vyplývá i ze samotné povahy rozhodnutí o nákladech řízení, jsou odůvodněna dostatečně srozumitelně a je z nich zřejmé, jakými úvahami se soudy řídily. V tomto ohledu se jeví ústavní stížnost stěžovatele jako pouhá polemika s právními názory obecných soudů, u nichž má stěžovatel zato, že jsou nesprávné.
Odvolací soud ve svých úvahách vycházel z dostupné judikatury obecných soudů, podle níž se výše nákladů řízení, resp. odměny advokáta za zastupování, v řízeních o určení pravosti pohledávky vyvolaných konkurzem, k jejichž projednání v prvním stupni je věcně příslušný krajský soud, řídí podle ustanovení §8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve zněn účinném do 31. 8. 2006 podle §8 písm. b). Tento závěr je veden okolností, že žaloba o určení pravosti pohledávky není v soudní praxi vnímána jako klasická žaloba na plnění ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., ani jako speciální určovací žaloba, neboť při ní není zapotřebí prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože žaloba se vždy opírá o výzvu účastníku, aby žalobu podal, a je jí řešen jenom základ, tj. zda se uspořádání práv a povinností ve zvláštním řízení sporného práva týká, či nikoliv. Odporový spor tedy nesměřuje k samotnému plnění, ale pouze k určení, zda bude sporná pohledávka v rozvrhu uspokojována, či nikoliv (k tomu ostatně srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2009 sp. zn. I. ÚS 2489/09 nebo nález ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2054/10, dostupné in http://nalus.usoud.cz). Shora uvedené ustanovení §8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. stanovilo ( i v současném znění stanoví) výši nákladů řízení, resp. odměny advokáta paušálně (dle příslušné tarifní hodnoty), aniž by vycházelo z výše nějakého konkrétního plnění, neboť jak bylo rozvedeno výše, nelze v těchto případech ustanovení §3 až 7 této vyhlášky využít.
Jak je z odůvodnění napadených rozhodnutí zřejmé, oba soudy si byly vědomy, že paušální sazby odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. přímo dopadají toliko na rozhodování o právu účastníka řízení na náhradu nákladů řízení proti jinému účastníku (podle §151 odst. 2 věta první o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem). Tento závěr plně odpovídá i dostupné judikatuře. Odměna advokáta v soudním řízení a náhrada nákladů řízení jsou odlišné právní instituty. Odměna advokáta, jako jedna ze složek nákladů řízení, se buď řídí smlouvou s klientem, nebo ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb. (viz §1 odst. 1). Byl-li účastníku ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stát je v takovém případě v roli advokátova klienta, a tak i jejich vztah je posuzován podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (viz. §1 odst. 3), neboť vyhláška č. 484/2000 Sb., jakožto zvláštní právní předpis odměnu ustanovenému advokátu ani neurčuje. Ustanovenému advokátu proto přísluší odměna vypočtená dle příslušných ustanovení této vyhlášky (k tomu také srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 763/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 41, č. 82, str. 79).
Z hlediska vývoje judikatury Ústavního soudu je na tomto místě třeba poukázat i na nález ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1126/07, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soud sv. 47, č. 206, str. 647, kde Ústavní soud uvedl, že diferenciace mezi odměnou advokáta ustanoveného a advokáta zastupujícího na základě plné moci nejen že nebyla zjevným úmyslem zákonodárce, ale nedá se dovodit ani z občanského soudního řádu samotného. Neexistuje totiž žádný věcný argument, který by mohl odůvodnit, proč advokát, který vykoná stejné množství práce, má být oceněn výrazně více, byl-li ustanoven, než v případě, kdy zastupoval na základě plné moci. Lze tedy konstatovat, že objektivním účelem paušálního vyčíslení odměny za zastupování je toliko zjednodušení jejího výpočtu, a nikoliv založení rozdílu mezi odměnou za zastupování na základě plné moci a na základě rozhodnutí soudu. Z toho také vyplývá, že v případech, kdy by vyčíslení odměny za zastupování ustanoveným advokátem podle advokátního tarifu mělo být v příkrém rozporu s paušální sazbou odměny za zastupování v jednom stupni, nelze takovou odměnu považovat ani za spravedlivou, ani za legitimní, rozumnou, a nadto by ji naopak bylo nutno považovat z hlediska ústavního za úpravu zakládající ničím neodůvodněnou nerovnost. Ústavní soud v citovaném nálezu vyjádřil názor, že v případě příkrého rozporu mezi výší odměny ustanoveného advokáta podle advokátního tarifu a výší odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., lze na základě analogické aplikace §150 o. s. ř. zvážit, zda nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, na základě nichž by soud zčásti odměnu za zastupování nepřiznal. Dospěje-li k závěru, že takové důvody dány jsou, je namístě, aby i v této situaci vyčíslil výši odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. tak, jako by ji stanovil v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení. Tento postup však nesmí být svévolný; naopak je nutno jej pečlivě a racionálně odůvodnit (k tomu srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. II. ÚS 3056/09, dostupné in http://nalus.usoud.cz).
Konečně problematiky nyní projednávané ústavní stížnosti se Ústavní soud dotkl také v usnesení ze dne 4. 10. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2109/10 (dostupném tamtéž), kdy se zabýval otázkou proměnlivosti a nejednoznačné právní úpravy při odměňování opatrovnictví (dle §29 odst. 3 o. s. ř.) a zastupování (dle §30 odst. 2 o. s. ř.) soudem ustanoveným advokátem a uvedl, že sám Ústavní soud již dříve odmítl ve své judikatuře činění rozdílů v náplni činnosti opatrovníka a ustanoveného zástupce, stejně jako advokáta, jemuž účastník udělil plnou moc. Ústavní soud poukázal na novelu občanského soudního řádu s účinností ode dne 1. 7. 2009, v níž zákonodárce přistoupil ke zpřesnění a sjednocení placení nákladů řízení v případě, že byl účastníku ustanoven zástupcem nebo opatrovníkem advokát, a to tak, že výslovně odkázal na vyhlášku č. 177/1996 Sb. Ústavní soud konstatoval, že jestliže bylo záměrem zákonodárce odstranění nerovnosti v odměňování, není možno při určování odměny opatrovníka aplikovat expressis verbis formulované ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a současně z důvodu absence výslovné úpravy odměňování ustanoveného zástupce použít ustanovení §8 téže vyhlášky, podle něhož není tarifní hodnota v takovém případě stanovena fixně jako v předchozím případě, ale vychází z výše peněžitého plnění. Uzavřel proto, že má-li být dosaženo rovnosti v odměňování za stejnou práci a existuje-li výslovná úprava toliko pro opatrovnictví, je nutno ji na základě analogie legis aplikovat i na případy zastoupení ustanoveným advokátem.
V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou s výše uvedenými tezemi v rozporu, ba naopak, postihla danou problematiku v jejich mezích. Ústavní soud může přisvědčit stěžovateli potud, že judikatura soudů se již ustálila v názoru, že výše odměny ustanoveného advokáta soudem se stanovuje dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. podle ustanovení o mimosmluvní odměně, čemuž také v současném znění občanského soudního řádu odpovídá patřičný odkaz v ustanovení §140 odst. 2 zákona. Dále však se Ústavní soud přiklání k závěrům obecných soudů potud, že výklad aplikované vyhlášky č. 177/1996 Sb., a konečně povaha předmětu projednávaného sporu, kterou zohlednil odvolací soud, nijak neodůvodňují použití ustanovení, dle kterých by soud stanovil odměnu ustanoveného advokáta dle výše peněžitého plnění nebo ceny věci anebo práva, jichž se právní služba týká ve smyslu §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ústavní soud konstatuje, že pokud obecné soudy stěžovateli přiznaly odměnu za zastupování podle §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jež stanoví tarifní hodnotu pro určovací spory k věci nebo plnění penězi neocenitelné, dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat. Okolnost, že se stěžovatel s tímto závěrem obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Jelikož napadená rozhodnutí obecných soudů jsou i v ostatních směrech dostatečně odůvodněna, přičemž Ústavní soud neshledal, že by jimi podaný výklad podzákonného práva mohl současně znamenat zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatele, Ústavní soud na ně proto ve zbytku pouze odkazuje a uzavírá, že v projednávané věci nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivou odměnu, ani její legitimní očekávání. Napadená rozhodnutí naopak přiznala stěžovateli odměnu, kterou v souzené věci mohl rozumně očekávat a která se jeví z ústavní hlediska spravedlivou.
Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí soudů tedy nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu