ECLI:CZ:US:2001:2.US.313.99
sp. zn. II. ÚS 313/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti I. V. M. (M.), zastoupeného JUDr. J. K., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.4.1999, sp. zn. 1 To 21/99, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.1.1999, sp. zn. 1 T 57/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel I. V. M. namítá, že tyto soudy neprováděly a nehodnotily provedené důkazy v souladu se zákonem, a následkem toho dospěly k nesprávnému rozhodnutí o vině stěžovatele, která dle jeho názoru nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Stěžovatel konkrétně vytýká soudům neodůvodněnost výslechu tzv. utajeného svědka N., čtení svědecké výpovědi ing. J. bez splnění zákonných podmínek pro tuto formu provedení důkazu, údajně zmanipulovaný důkaz pachovou zkouškou a rozpory mezi některými svědeckými výpověďmi. Tyto procesní vady a nesprávné meritorní rozhodnutí o vině ve svém souhrnu mají dle názoru stěžovatele porušovat jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a také čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl.3 Ústavy ČR.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 1 T 57/98, Ústavní soud zjistil, že dne 19.3.1998 bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestného činu loupeže dle ustanovení §234 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších změn a doplňků, (dále jen "trestní zákon"). Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 3.3.1997 ve 13.10 h v Českých Budějovicích v K. ulici ve druhém patře domu č. 11 po společné domluvě s dalšími nejméně dvěma nezjištěnými pachateli, ozbrojeni samopaly, vnikli do kanceláře firmy M., s.r.o., České Budějovice, přítomné osoby spoutali a odcizili z kanceláře peníze a věci v celkové hodnotě cca 590.000,--Kč.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.1.1999, sp. zn. 1 T 57/98, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání výše popsaného trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce sedmi roků a šesti měsíců, současně s trestem vyhoštění na dobu neurčitou a trestem propadnutí věci.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo jako nedůvodné zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze dne 26.4.1999, sp. zn. 11 To 21 /99, s tím, že procesní postup i hodnocení důkazů soudem prvního stupně nevykazovaly žádné závažnější nedostatky.
Stěžovatel namítá, že se trestného činu, za který je odsouzen, nedopustil. K tomuto nesprávnému rozhodnutí o vině dospěly obecné soudy proto, že nepřihlížely k důkazům vyvracejícím jeho obvinění (cestovní pas stěžovatele), nevyrovnaly se s rozpory v některých svědeckých výpovědích, anebo o provedení důkazů navrhovaných obhajobou vůbec nerozhodly. Konkrétně pak poukazuje stěžovatel na rozpory mezi výpovědí svědka N. a svědka R., zpochybňuje důkaz pachovou zkouškou a také považuje za porušení spravedlivého procesu skutečnost, že soud prvního stupně nerozhodl o jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka K. Za podstatnou vadu řízení považuje stěžovatel i čtení svědecké výpovědi ing. J., bez splnění zákonných podmínek pro tuto formu provedení důkazu. Jaké zákonné podmínky pro čtení tohoto výslechu nebyly splněny, však stěžovatel neuvádí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů zejména z hlediska souladu s čl.36 a násl. Listiny. Jak v některých svých dřívějších rozhodnutích judikoval, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Do meritorního rozhodování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud může zasáhnout pouze v případě, že by "právní závěry orgánu, který rozhodnutí vydal, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly" (III. ÚS 84/94).
Ústavní stížnost není důvodná.
Pokud jde o důkaz srovnáním pachových stop, které mělo prokázat přítomnost stěžovatele na místě činu, nevyplývá ze spisového materiálu jakékoli procesní pochybení při jeho provádění. Domnívá-li se stěžovatel, že tento důkaz byl zmanipulován v jeho neprospěch, nebyl schopen své tvrzení ničím podložit. Příslušný vyšetřovací spis naopak obsahuje na str. 167-169 podrobné záznamy o průběhu srovnávání pachových stop služebním psem, který bezpečně identifikoval otisk pachové stopy I. M. na svazku klíčů nalezených na chodbě v místě spáchání trestného činu (OPS 260/97/1). Při provádění tohoto důkazu nebyl porušen zákon ani jiné obecně závazné právní předpisy, a proto je nutno na něj pohlížet jako na důkaz účinný.
Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval (např. v nálezu II. ÚS 418/99), že nezpochybňuje obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou. Tu je však nutno považovat pouze za důkaz nepřímý a podpůrný a jako takový musí být doplněn dalšími důkazy, které tvoří ucelený řetězec nevykazující podstatné mezery, které by mohly vyvolávat důvodné pochybnosti o vině. Pokud by však soudy opřely rozhodnutí o vině stěžovatele jen na základě nepřezkoumatelného důkazu pachovou zkouškou, porušily by tím princip "rovnosti zbraní" stejně tak jako zásadu "in dubio pro reo". To se ovšem v případě stěžovatele nestalo. Vina I. V. M. byla v řízení před obecnými soudy prokázána bez důvodných pochybností. Tyto soudy totiž vycházely nejen z důkazu pachovou zkouškou, ale i z výpovědi svědka J. N. Ten vypověděl, že kritického dne zapůjčil skupině několika Ukrajinců, včetně stěžovatele, svůj vůz a viděl, jak do něj nakládají zbraně, pouta a izolační pásky, tedy věci, kterých mělo dle tvrzení dalších svědků být použito ke spáchání trestného činu. Dále obecné soudy opřely odsuzující rozsudek o částečně positivní rekognici, kde svědek Ch. uvedl, že osoba, kterou viděl dne 3.3.1997 krátce před loupeží na chodbě před kanceláří firmy M., s.r.o., mohl být muž pod č. 5 nebo č. 2 (pod č. 5 byl I. M.). Ústavní soud tak hodnotí výsledky důkazního řízení jako ucelený řetězec dílčích důkazů, který nevykazuje viditelné mezery.
Jako nedůvodnou shledal Ústavní soud rovněž námitku stěžovatele směřující proti čtení svědecké výpovědi ing. J. Výpověď tohoto svědka byla v hlavním líčení čtena s výslovným souhlasem stěžovatele. Které další podmínky nebyly v případě provedení tohoto důkazu přečtením výpovědi splněny, však stěžovatel ve své ústavní stížnosti nespecifikuje. Pokud soud nepovažuje osobní výslech svědka za nutný, zákonná úprava (§211 trestního řádu) nevyžaduje pro přečtení protokolu o výslechu svědka v hlavním líčení vedle výslovného souhlasu státního zástupce a obžalovaného splnění žádné další náležitosti. Vzhledem k tomu, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 11.1.1999 (č.l.375 a 376) je zřejmé, že soud osobní výslech svědka J. za nutný nepovažoval (jinak by projevil snahu o jeho předvolání a nedotazoval by se stran, zda souhlasí se čtením této výpovědi), stěžovatel i státní zástupce vyslovili souhlas se čtením této svědecké výpovědi a k předmětné výpovědi neměli žádné připomínky, zákonné podmínky pro tuto formu provedení důkazu splněny byly. Argument stěžovatele, že v době, kdy se čtením protokolu o výslechu svědka J. souhlasil, netušil, že skutek, z něhož byl obžalován, by mohl být soudem považován za prokázaný, je z daného hlediska bezvýznamný. Pokud z výpovědi Ing. J. vyplývaly skutečnosti související s případem a zejména skutečnosti podstatné pro objektivní zjištění skutkového stavu a tím i pro rozhodnutí ve věci, nemusel stěžovatel se čtením jeho výpovědi souhlasit.
Ústavní soud připouští, že pokud soud prvého stupně nerozhodl o návrhu stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědka K., dopustil se procesního pochybení. Toto pochybení však s ohledem na skutečnost, že v dané fázi řízení byl ještě k dispozici stěžovatele opravný prostředek (odvolání), zhojil Vrchní soud v Praze, který se s ním dostatečně vypořádal v odůvodnění svého usnesení ze dne 26.4.1999, sp.zn. 11 To 21/99 (č.l.437). Výslech svědka K. považoval Vrchní soud v Praze za nadbytečný, protože provedené výpovědi neukazují na to, že by jeho nevyslechnutí mohlo mít vliv na správné zjištění skutkového stavu. Soudy nejsou ostatně povinny provést všechny navržené důkazy. Aby se nedostaly do rozporu s principy spravedlivého procesu, musí ovšem zachovávat tzv. rovnost zbraní. "Rovnost zbraní" respektuje takové řízení, v němž každá ze stran má právo předkládat své názory a reagovat na tvrzení jiných za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují oproti straně druhé. Rovnost zbraní v případě trestního řízení vedeného proti stěžovateli byla zachována, neboť nevyhovění návrhu na doplnění dokazování výslechem dvou svědků není samo o sobě skutečností, která by byla způsobilá uvedený princip porušit. Stěžovatel měl i v řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích možnost se k věci a prováděným důkazům vyjadřovat, činit návrhy a naopak ze spisového materiálu nevyplývá, že by řízení bylo vedeno jednostranně a že by v něm byl stěžovatel v podstatně nevýhodném postavení.
Pokud se jedná o námitku stěžovatele směřující proti utajení korunního svědka vystupujícího pod jménem J. N., ztotožňuje se Ústavní soud s názorem Vrchního soudu v Praze. Svědek byl utajen v souladu s ustanovením 55 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatelovo právo.na obhajobu nebylo tímto procesním opatřením nijak omezeno, neboť jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení byly kladeny tomuto svědkovi obhajobou otázky, s výjimkou otázek směřujících k odhalení jeho pravé identity, a svědek na tyto otázky odpovídal. Z pochopitelných důvodů nemohla být uskutečněna konfrontace svědka s obžalovaným, protože by institut utajení svědka pozbyl na významu. Ze spisového materiálu rovněž plyne, že ze strany soudu prvního stupně byla učiněna opatření k ověření věrohodnosti tohoto svědka, a obava z neobjektivnosti jeho výpovědi není proto na místě.
Pokud jde o drobný rozpor mezi výpovědí svědka J. N. a L. R., soud prvého stupně dostál své povinnosti vypořádat se s touto skutečností dostatečně v odůvodnění rozhodnutí, když v rozsudku ze dne 12.1.1999, sp. zn. 1 T 57/98, uvedl, že výpověď svědka N. je věrohodná, a navíc výpověď svědka R. je částečně zpochybněna i výpovědí svědka J. Obdobné stanovisko vyjádřil Ústavní soud již ve svém rozhodnutí III. ÚS 150/93, v němž konstatoval, že s případným rozporem mezi provedenými důkazy se obecný soud musí náležitě vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí.
Významným je v tomto směru též výše uvedený protokol o rekognici, kde svědek Ch. uvedl, že osoba, kterou viděl dne 3.3.1997 krátce před loupeží na chodbě před kanceláří firmy M., s.r.o., mohl být muž pod č. 5 nebo č. 2 (pod č. 5 byl I. M.).
Na průkaznosti viny stěžovatele nemohlo nic změnit ani jeho tvrzení, že nebyl v kritické době na území ČR, což dokládal svým cestovním pasem, z něhož není patrný záznam o překročení státní hranice ČR, přestože celní orgány mají povinnost ukrajinským státním příslušníkům do cestovních dokladů vyznačovat vstup na území ČR. Tato skutečnost byla z hlediska důkazního obecnými soudy považována za nevýznamnou, a to i přesto, že poslední výstupní razítko českých celních orgánů v cestovním dokladu stěžovatele v předmětném období pochází ze dne 4.12.1996 a nejbližší vstupní razítko až ze dne 8.3.1997. Nebyla totiž vyloučena možnost překročení státní hranice bez záznamu příslušných orgánů pasové kontroly, a navíc stěžovatelova přítomnost v ČR v únoru 1997 (tedy těsně před přepadením firmy M.) prokazatelně vyplývala i ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 2 T 102/97 (trestní věc bratra stěžovatele).
Ústavní soud tedy neshledal v posuzovaném případě, že by řetězec důkazů, o něž obecné soudy opřely svá rozhodnutí o vině stěžovatele, vykazoval takové mezery, které by vyvolávaly důvodné pochybnosti, a nemůže tak přisvědčit námitce stěžovatele, že byl odsouzen, aniž by jeho vina byla bez důvodných pochybností prokázána.
S ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že v trestním řízení vedeném proti stěžovateli nedošlo k namítanému porušení čl. 36 a násl. Listiny, tj. ani k porušení práva na spravedlivý proces, ani souvisejícího práva na obhajobu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
S ohledem na zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti nebyl dán ani důvod pro stěžovatelem navrhované odložení vykonatelnosti rozhodnutí ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu