ECLI:CZ:US:2020:2.US.3243.19.1
sp. zn. II. ÚS 3243/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Alešem Váňou, advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 3 PP 37/2019, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 67 To 325/2019, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými došlo k zamítnutí stěžovatelovy žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "VTOS") a na základě kterých byl - dle svého mínění - v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod zkrácen na svém právu na spravedlivý proces a došlo též k porušení zásady zákazu dvojího přičítání téhož.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS po vykonání poloviny trestu odnětí svobody. Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pak byla stížnost stěžovatele proti rozhodnutí obvodního soudu zamítnuta.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve výkonu trestu je již více než 7 let a během této doby se dostatečně poučil, aby v páchání trestné činnosti nepokračoval, svým chováním ve věznici prokázal polepšení a může se od něj očekávat, že v budoucnu povede řádný život. V případě podmíněného propuštění má u rodičů zajištěné bydlení a má i nabídku práce. Přesto obvodní soud stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění zamítl, a to s odůvodněním, že resocializace stěžovatele se jeví jako nejistá s ohledem na jeho bohatou trestní minulost, z čehož soud dovodil, že na stěžovatele výchovně nepůsobil ani opakovaný výkon trestu odnětí svobody. Obvodní soud sice připustil, že stěžovatel je kázeňsky odměňován, avšak tato okolnost sama o sobě nepostačuje pro rozhodnutí o podmíněném propuštění. Nadto stěžovatel nedoložil zajištění zaměstnání, když namísto toho předložil jen jeho příslib. Městský soud pak ještě zdůraznil, že možnost stěžovatelovy resocializace reálně ohrožují pohledávky poškozených subjektů, které v souhrnné výši přesahují 1,2 mil. Kč.
4. Stěžovatel namítá, že oba soudy o jeho žádosti rozhodovaly zjednodušeně a mechanicky, když se více nezabývaly podmínkou očekávání vedení řádného života. Ta byla přitom dle stěžovatele naplněna, a to právě řádným výkonem trestu odnětí svobody. Soudy při hodnocení naplnění této podmínky vycházely především z jeho předchozí trestné činnosti, což je však v příkrém rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání téhož. Stejně tak soudy uspokojivě neodůvodnily, z jakých důvodů nevzaly za dostatečnou záruku za dovršení nápravy stěžovatele poskytnutou D. K. Pokud městský soud jako důvod nesplnění podmínky očekávaného vedení řádného života jako potenciální nebezpečí uvedl, že stěžovatel v současné době nehradí své dluhy z trestné činnosti, pak vůbec nepřihlédl k tomu, že se stěžovatel ve VTOS snažil pracovat a své závazky dle možností plnit, o čemž mj. svědčí fakt, že uhradil veškeré náklady výkonu trestu. O mechanickém rozhodování obou soudů svědčí rovněž to, že v odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu se vyskytuje jméno jiného odsouzeného, které zde patrně zůstalo z použitého vzoru, a které do celého rozhodnutí a odůvodnění městského soudu vnáší nejistotu a prvek zmatečnosti řízení. Stěžovatel na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18, namítá, že obecné soudy v zamítavých rozhodnutích neuvedly, co by měl odsouzený učinit a jaké změny se od něj očekávají, aby mohl být podmíněně propuštěn. Závěrem stěžovatel namítá, že bylo zasaženo i do jeho práva na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti. V žádosti o podmíněné propuštění prý totiž uváděl nové skutečnosti, k jejichž prokázání musel stížnostní soud vést důkazní řízení. Stěžovatel výslovně žádal o účast při tomto rozhodování, přesto městský soud o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; nicméně je povolán zasáhnout, pokud výklad obecných soudů vybočuje ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589), nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323), nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017].
7. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ve výjimečných případech je jeho zásah nezbytný. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37)].
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení sp. zn. I. ÚS 2018/18 ze dne 7. 8. 2018; nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit (tamtéž). To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.
9. Podmíněné propuštění upravené v §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 trestního zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.
10. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel si v daném případě nemohl nárokovat vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z VTOS. Obecné soudy při posuzování žádosti shledaly, že stěžovatel jako předpoklad vyhovění jeho žádosti naplnil formální podmínku stran výkonu alespoň poloviny uloženého trestu. Ve vztahu k podmínce prokázání polepšení v důsledku výkonu trestu se však obvodní soud vyjádřil negativně, a to přestože nepominul udělené kázeňské odměny (viz odst. 8 a odst. 16 napadeného usnesení). Ani stran naplnění třetí podmínky obvodní soud neučinil kladný závěr a vyjádřil silné obavy, že by stěžovatel po podmíněném propuštění vedl řádný život, a to navzdory tomu, že stěžovatel před obvodním soudem v průběhu veřejného zasedání vypověděl, že v případě propuštění by bydlel u rodičů a pracoval by v obchodě, který se zabývá sportovní výživou - stěžovatel však soudu nedoložil potvrzení o zajištění zaměstnání.
11. Jestliže stěžovatel odkazuje na případ projednávaný Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 482/18, kde Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, je k tomu možné uvést následující. Tento kasační nález Ústavního soudu se opírá především o skutečnost, že v dané věci obecné soudy dostatečně nezdůvodnily svůj zamítavý závěr, resp. stěžovateli nebylo jasně a srozumitelně vysvětleno, jakým konkrétním způsobem má pro příště jednat, aby prokázal, že je od něj možno očekávat, že povede řádný život (viz bod 58 nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18).
12. Z nyní napadeného usnesení obvodního soudu je nicméně dostatečně patrné, že aby mohla mít (případná) další žádost stěžovatele větší šanci na úspěch, musí soudu předložit potvrzení o zajištění zaměstnání a prokázat jistou sebereflexi, která by se měla projevit i při samotném veřejném zasedání (viz odst. 16 napadeného usnesení obvodního soudu, str. 1 napadeného usnesení městského soudu). Situace řešená v právě citovaném nálezu je tak zjevně odlišná než nyní rozhodovaný případ, jelikož v daném případě soudy zpochybnily resocializaci stěžovatele, a to jednak odkazem na hodnocení Vězeňské služby, a také na okolnost, že soudně trestán byl v minulosti již 13x a ve výkonu trestu odnětí svobody je podruhé. Zohlednění této okolnosti přitom Ústavní soud nepovažuje za porušení zásady dvojího přičítání, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž jako snahu o komplexní posouzení osobnosti stěžovatele, kdy v minulosti po uložení trestů nedošlo k polepšení stěžovatele a k vedení řádného života. Na tomto závěru nic nemění ani zjevný překlep v odůvodnění napadeného usnesení městského soudu (uvedení chybného jména odsouzeného), kdy totiž z celého odůvodnění jednoznačně plyne, že se městský soud vypořádal s konkrétními námitkami stěžovatele. Konečně je namístě uvést, že v řízení před obvodním soudem byla zachována rovněž ústavní zásada veřejnosti jednání, jelikož o žádosti stěžovatele bylo rozhodnuto při veřejném zasedání.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu