ECLI:CZ:US:2015:2.US.3348.14.1
sp. zn. II. ÚS 3348/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Zůzy, správce konkursní podstaty úpadkyně VELTEX, spol. s r. o., se sídlem Kodaňská 45, Praha 10, zastoupeného JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem Újezd 19, Praha 1 - Malá Strana, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2012, č. j. 58 Cm 11/2011-127, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012, č. j. 10 Cmo 30/2012-180, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, č. j. 29 Cdo 3633/2012-265, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (správce konkurzní podstaty) domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o vyloučení blíže specifikovaných nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně.
2. Městský soud v Praze prvně vyloučil tyto nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty rozsudkem ze dne 28. 5. 2008, č. j. 58 Cm 146/2005-212, přičemž jeho rozhodnutí potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2008, č. j. 13 Cmo 239/2008-250. Po rozhodnutí odvolacího soudu prodal dne 12. 2. 2009 původní vlastník předmětné nemovitosti vedlejšímu účastníkovi (Hloubětín 61, s. r. o.). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1361/2009, však vyhověl dovolání stěžovatele o chybném vyloučení nemovitostí ze soupisu konkurzní podstaty. Na základě tohoto rozhodnutí (a s ohledem na prodej předmětných nemovitostí vedlejšímu účastníkovi) Vrchní soud v Praze prvotní žalobu původního vlastníka na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, č. j. 13 Cmo 239/2008-668, zamítl, neboť původnímu žalobci již nesvědčilo právo k předmětným nemovitostem (otázkou, zda správce konkursní podstaty zapsal dotčené věci do soupisu konkursní podstaty oprávněně či ne, se nezabýval). Proto nový vlastník nemovitostí (vedlejší účastník) podal novou excindační žalobu.
3. Nyní napadeným rozhodnutím městský soud excindační žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že původní vlastník byl oprávněn prodat předmětné nemovitosti vedlejšímu účastníkovi, který k nim řádně nabyl vlastnické právo, protože nebylo prokázáno, že by předmětná kupní smlouva byla uzavírána v úmyslu zabránit důsledkům případného zrušení původních soudních rozhodnutí v dovolacím řízení. Soud odmítl též argumenty týkající se nezákonnosti původní dražby, na jejímž základě nabyl vlastnické právo předchozí vlastník, i personálního propojení původního a nového vlastníka. Proto soud s ohledem na ustanovení §243d odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění platném ke dni rozhodování soudu) přisvědčil nutnosti ochrany vlastnického práva vedlejšího účastníka, který inkriminované nemovitosti nabyl, neboť neshledal, že by při koupi nejednal v dobré víře.
4. K odvolání stěžovatele vrchní soud potvrdil rozsudek krajského soudu, neboť rovněž dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl břemeno důkazní ani břemeno tvrzení ve vztahu k prokázání eventuální neplatnosti kupní smlouvy mezi vedlejším účastníkem a původním vlastníkem pro obcházení zákona či rozpor s dobrými mravy. S přihlédnutím k tehdy platnému znění ustanovení §243d odst. 2 občanského soudního řádu rovněž zdůraznil povinnost poskytnutí ochrany třetím osobám v tom směru, že nemohou pozbýt práv a povinností nabytých na základě původního zrušeného rozhodnutí jen proto, že právní vztahy účastníků řízení byly v novém rozhodnutí upraveny jinak. Stejně jako městský soud i odvolací soud pak odmítl tvrzené personální propojení mezi vedlejším účastníkem a původním vlastníkem.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu jako nepřípustné, poněvadž právní posouzení věci, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům formulovaným judikaturou Nejvyššího soudu.
6. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že obecné soudy nepřijatelně upřednostnily princip právní jistoty a faktické nezpochybnitelnosti nabytí vlastnictví k nemovitostem nad principem ochrany vlastnictví prvotního vlastníka (úpadkyně) a ochrany vlastnických práv jejích věřitelů, kteří jsou rozhodnutím soudů zásadně poškozeni. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na údajné nestandartní okolnosti, za nichž byla předmětná kupní smlouva uzavřena (personální propojenost vedlejšího účastníka a předchozího vlastníka, účelové založení vedlejšího účastníka pouze pro tento obchod, zjevně nízká kupní cena neodpovídající hodnotě nemovitostí či uskutečnění prodeje v krátké době po podání dovolání stěžovatelem), které zpochybňují dobrou víru vedlejšího účastníka při nabytí nemovitostí. Stěžovatel tak dochází k závěru, že k převodu nemovitostí došlo na základě neplatné kupní smlouvy, neboť prodávající nedisponoval oprávněním s nemovitostí nakládat, natož pak oprávněním převést vlastnické právo, které mu nenáleželo, na jiného. V této souvislosti stěžovatel též opakovaně připomíná nutnost ochrany vlastnického práva původního vlastníka (nyní úpadce) i ochrany jeho věřitelů. Této ochrany musí být dle jeho názoru docíleno tak, že soudy prošetří celý řetězec úkonů, jejichž cílem bylo vyvést z konkursu majetek velké hodnoty na úkor úpadkyně a jejích věřitelů. Zohlednění těchto skutečností však soudy pominuly, poněvadž neprovedly jím navrhované důkazy. Adekvátně se tak nezabývaly absolutní neplatností předmětné kupní smlouvy, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Celkově tedy stěžovatel uzavírá, že právo a soudy by neměly poskytovat ochranu jednání, které je nemravné, které zákon obchází a které je v rozporu s obecnou představou spravedlnosti, poněvadž i jím (či soudy) citovaná judikatura Ústavního soudu neměla za cíl chránit jakéhokoli nabyvatele, ale jen toho, který nabývá majetek v dobré víře.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud již dříve judikoval, že smyslem a účelem vylučovacího (excindačního) řízení je autoritativní zjištění, zda u majetku, který byl pojat do konkursní podstaty, tak bylo učiněno oprávněně, tj. zda vůči němu jiným osobám nesvědčí silnější právo než osobě úpadce, tzn. právo, které zahrnutí tohoto majetku do konkursní podstaty úpadce a následné zpeněžení v konkursu vylučuje. Tímto právem může být na prvním místě právo vlastnické, případně právo obligační. Takovéto řízení není řízením konkursním, nýbrž pouze konkursem vyvolaným (jako např. nucené vypořádání společného jmění manželů při úpadku jednoho z nich). V tomto sporu tak proti sobě stojí osoba, která tvrdí své lepší právo k věci jako žalobce a správce konkursní podstaty jako žalovaný, přičemž předmětem řízení je určení, zda věc byla zapsána do konkursní podstaty oprávněně či nikoliv [srov. nález sp. zn. I. ÚS 275/04 ze dne 3. 6. 2005 (N 117/37 SbNU 499) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 1007/07 ze dne 17. 9. 2007 (N 145/46 SbNU 421)]. Soud je přitom v řízení o vyloučení věci z konkursní podstaty plně vázán zásadami občanského soudního řádu a je povinen ustanovení občanského soudního řádu v plném rozsahu aplikovat. Pokud bere na zřetel účel tohoto řízení (jímž je určení procesního postavení účastníků a jejich poměru k vylučované věci, nikoliv účel konkursu), musí zajistit i ochranu práv účastníků. Zároveň je soud v řízení o vyloučení věci oprávněn se k návrhu účastníků incidenčního řízení zabývat i okolnostmi konkursního řízení a vést k prokázání jejich tvrzení dokazování [viz nález sp. zn. II. ÚS 40/04 ze dne 13. 4. 2005 (N 82/37 SbNU 133) nebo nález sp. zn. I. ÚS 69/04 ze dne 13. 4. 2005 (N 81/37 SbNU 113)].
10. V případech excindačních žalob nového vlastníka, který nabyl vlastnické právo od dřívějšího majitele, který před uzavřením kupní smlouvy dosáhl vyloučení věci z konkurzního (insolvenčního) řízení, musí obecné soudy také vážit právo tohoto nového vlastníka na ochranu vlastnictví (obzvláště se zřetelem k nabytí vlastnictví v dobré víře) a právo na ochranu vlastnictví úpadce a potažmo též jeho věřitelů. Pro posouzení tohoto střetu vlastnických práv dvou subjektů, k němuž v předmětných případech dochází, je přitom nezbytné přihlédnout ke všem relevantním aspektům a základním zásadám spravedlnosti. Takto Ústavní soud již dříve v jednom ze svých nálezů, jehož se ostatně dovolává v ústavní stížnosti stěžovatel a o něhož opřely své rozhodnutí též obecné soudy, vyřkl, že jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka (úpadce), je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Osoby, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci a s ohledem na svou dobrou víru mohly v mezidobí nemalým způsobem zhodnotit inkriminované nemovitosti [nález sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359)]. Ačkoli ve zde posuzovaném případě byla řešena skutkově odlišná otázka, ve vztahu k vážení ochrany vlastnického práva dvou subjektů stojících ve vzájemné kontradiktornosti, jsou jeho nosné závěry plně použitelné též ve vztahu k podstatě nyní projednávaného excindačního řízení, kdy je posuzována platnost kupní smlouvy, jejíž předmět tvořily věci původně vyloučené z majetku konkurzní podstaty, avšak následně (na základě rozhodnutí dovolacího soudu) do konkurzní podstaty začleněné.
11. Posuzování dobré víry nabyvatele má tedy v těchto případech zásadní význam [viz nález sp. zn. I. ÚS 3314/11 ze dne 2. 10. 2012 (N 165/67 SbNU 27)]. Důležitost posuzování této dobré víry ostatně v nedávné době Ústavní soud vyzdvihl i zdůrazněním toho, že je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potenciálně dobrověrného nabyvatele (nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014). Na druhou stranu, totožné lze vyřknout i ve vztahu k prokázání "zlé víry" ústící v neplatnost provedených právních úkonů, neboť opačný přístup by se neslučoval s ochranou dobrých mravů ani s principy spravedlnosti, jejímž nalézáním je soudní moc povinována.
12. Ústavní soud tedy posoudil nyní projednávanou věc se zřetelem k výše uvedeným zásadám, přičemž dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů dostojí požadavkům na ně kladeným judikaturou Ústavního soudu.
13. Ústavní soud předně konstatuje, že podstata stěžovatelových námitek fakticky nespočívá v samotném vyloučení předmětných věcí z konkursní podstaty, nýbrž směřuje k tvrzenému účelovému prodeji inkriminovaných nemovitostí vedlejšímu účastníkovi od předchozího vlastníka. Zde však Ústavní soud vyzdvihuje, že pokud předchozí vlastník a vedlejší účastník uzavřeli kupní smlouvu v době, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o vyloučení věcí z konkurzní podstaty, a navíc ještě v době, kdy nevěděli o podání (později úspěšného) dovolání proti tomuto pravomocnému rozhodnutí, nelze nalézt žádné ustanovení právního řádu, které by jim bránilo v uzavření takovéhoto závazkového vztahu (a contrario srov. ustanovení §123 tehdy platného občanského zákoníku, které stanovilo, že vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním). Za této situace totiž vyvstává požadavek na právní jistotu původního i následného vlastníka, kteří se fakticky řídili pravomocnými rozsudky soudů, jež rozhodly, že předmětné nemovitosti mají být vyloučeny z konkurzní podstaty a jejich vlastník tedy s nimi může volně nakládat.
14. Zde Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci [viz nález sp. zn. I. ÚS 163/02 ze dne 9. 11. 2004 (N 169/35 SbNU 289) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551)]. Zároveň Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně jednotlivce sankcionoval za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné [srov. za všechny nález sp. zn. II. ÚS 2742/07 ze dne 10. 7. 2008 (N 130/50 SbNU 139)].
15. Právní moc rozhodnutí přitom lze označit za závazný a nezměnitelný stav, který představuje výsledek (civilního) procesu, jehož účelem je rychle a účinně zajistit spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků. Zároveň konstituuje (v relativním smyslu slova) závaznost a nezměnitelnost soudního rozhodnutí. Pokud tedy soudy v prvostupňovém i odvolacím řízení vyřkly určitý právní názor, promítající se do právní sféry původního vlastníka a následně též vedlejšího účastníka, mohl původní vlastník tento stav považovat (bez ohledu na podání mimořádného opravného prostředku) za stav konečný. Nelze si totiž představit situaci, kdy by vlastník věci, o níž bylo vedeno soudní řízení, nemohl tuto věc zcizovat či s ní jinak nakládat až do rozhodnutí dovolacího soudu (případně též Ústavního soudu) s odůvodněním, že tyto instance mohou přehodnotit dříve vyřčené závěry soudu. Takto ostatně Ústavní soud ve vztahu k charakteru a podstatě dovolání vytkl, že dovolání, coby procesní postup nesoucí znaky mimořádnosti, podléhá poměrně přísnému procesnímu režimu, neboť úspěšné uplatnění dovolání představuje průlom do právní moci, tj. jistoty v právních vztazích, kterou pravomocné rozhodnutí nastolilo, a dovolání je vzhledem k těmto závažným důsledkům připuštěno pouze v zákonem taxativně stanovených případech, reflektujících převažující zájem na přezkoumání pravomocného rozhodnutí nad stabilitou právních vztahů jím nastolenou [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 414/01 ze dne 20. 2. 2003 (N 23/29 SbNU 203)]. Ačkoli tedy nelze vyloučit, že rozhodnutí dovolacího soudu zvrátí předchozí rozhodnutí ve věci samé, nelze z této eventuality dovozovat povinnost stran řízení zdržet se jakýchkoli úkonů týkajících se předmětu sporu po nabytí právní moci inkriminovaných soudních rozhodnutí. Takto by na účastníka řízení, jenž nepodal dovolání, byly kladeny neopodstatněné požadavky, neboť s dovoláním nejsou spojeny suspenzivní účinky a podání dovolání nemá vliv na právní moc napadeného rozsudku (ostatně i z toho důvodu dává v současnosti platné ustanovení §243 občanského soudního řádu dovolacímu soudu možnost před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení).
16. Zároveň nelze a priori "sankcionovat" účastníky dotčeného závazkového vztahu poukazem na derogační rozhodnutí dovolacího soudu (ve zde posuzovaném případě prohlášením kupní smlouvy za neplatnou), neboť ti vycházeli ze stavu aprobovaného soudními rozhodnutími, dle nichž předmětné věci nenáležely do soupisu konkurzní podstaty. Zásah do právní jistoty účastníků závazkového vztahu, uzavřeného v mezidobí po nabytí právní moci soudního rozhodnutí a před derogačním rozsudkem dovolací instance, by byl totiž akceptovatelný pouze tehdy, pokud by bylo dostatečně prokázáno, že k převodu vlastnických práv nedošlo v dobré víře a dotčený závazkový vztah neobstojí z hlediska základních zásad práva a spravedlnosti. Osoby, jimž dobrá víra nesvědčí, tedy nejsou chráněny principem právní jistoty, neboť pokud by platil opak, docházelo by k neodůvodnitelnému upřednostnění jednoho z právních principů před ostatními a takovýto výklad by neodrážel požadavek na nalezení spravedlivého řešení v každém konkrétním případě. Zde však Ústavní soud zdůrazňuje, že je nezbytné vždy vyjít ze specifik každého případu, přičemž eventuální nenabytí práv v dobré víře ze strany nového kupujícího musí být náležitě prokázáno a nelze vycházet pouze z obecných tvrzení jedné ze stran následného sporu. Je tak třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, které by mohly zlou víru vyvrátit nebo naopak potvrdit, a pouze na základě zjištěných skutečností dospět ke konečnému řešení.
17. Ze spisového materiálu, týkajícího se nyní projednávané věci, se přitom podává, že ačkoliv stěžovatel opakovaně namítal absenci dobré víry vedlejšího účastníka při realizaci kupní smlouvy, tak zároveň nepředložil žádné relevantní důkazy, které by těmto jeho tvrzením svědčily. Ze spisového materiálu a z napadených rozhodnutí přitom plyne, že soudy se klíčovou otázkou, zda nabyl nový vlastník nemovitosti v dobré víře, zabývaly, dospěly však k závěru, že zlou víru vedlejšího účastníka nelze prokázat, a naopak se přiklonily k nutnosti lpět na právní jistotě účastníků závazkových vztahů. S touto interpretací se Ústavní soud ztotožňuje, neboť z předložených důkazních materiálů skutečně nelze dospět k jednoznačnému závěru, že by při realizaci dotčené kupní smlouvy absentovala dobrá víra u kupujícího (či prodávajícího). Naopak, například již v jednání před soudem prvého stupně, stěžovatel sám uváděl, že není s to prokázat personální propojení původního a následného vlastníka, a podobně při jednání před odvolacím soudem na dotaz soudu uvedl, že žádnými přímými důkazy (vyjma těch zmíněných v odvolání) nedisponuje. Lze však zopakovat, že z předložených materiálů ani dle Ústavního soudu nemohly obecné soudy přisvědčit námitkám a tvrzením stěžovatele, neboť i přes určité pochybnosti, jež v nyní posuzované věci Ústavní soud má, nelze jednoznačně prokázat a shledat absenci dobré víry při koupi předmětných nemovitostí. Pokud tedy nelze prokázat zlou víru kupujícího, je nutno vycházet z předpokladu, že tento nabyl svá práva v dobré víře a požívá jejich ochrany v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv [viz např. k důležitosti této ochrany nález sp. zn. II. ÚS 1747/07 ze dne 29. 11. 2007 (N 216/47 SbNU 845)].
18. Nadto Ústavní soud podotýká, že výše uvedený výklad potvrzovalo též ustanovení §243d odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění platném pro nyní projednávanou věc, které stanovilo, že právní vztahy někoho jiného než účastníka dovolacího řízení nemohou být novým rozhodnutím dovolacího soudu dotčeny. Toto ustanovení mířilo právě na ochranu právní jistoty a nabytých vlastnických práv osob, které by byly dotčeny zrušujícím rozhodnutím dovolacího soudu, neboť zákonodárce si byl vědom, že zrušeným rozhodnutím nižších instancí mohlo být často konstituováno nebo deklarováno vlastnické právo, přičemž po právní moci tohoto původního rozhodnutí dochází poměrně často k převodu vlastnictví na třetí osoby a jejich vlastnické právo by tak bylo novým odlišným rozhodnutím zpochybněno. Ustanovení §243d odst. 2 tak poskytovalo třetím osobám ochranu v tom směru, že nemohou pozbýt práv a povinností nabytých na základě původního zrušeného rozhodnutí jen proto, že právní vztahy účastníků řízení byly novým rozhodnutím upraveny jinak. Soudní judikatura však k této zásadě doplnila, že pokud byla následná smlouva uzavřena v úmyslu zabránit důsledkům případného zrušení původního rozhodnutí v dovolacím řízení, nemusely soudy k dotčenému ustanovení přihlížet a mohly prohlásit smlouvu za neplatnou pro obcházení zákona či pro rozpor s dobrými mravy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005). Proto i v těchto případech se uplatňoval požadavek na nabytí vlastnických práv v dobré víře, bylo však nezbytné, jako v nyní projednávaném případě, jeho absenci náležitě prokázat. Přesto z tehdy platné právní úpravy plyne, že zákonodárce jasně upřednostňoval požadavek na právní jistotu účastníků závazkových vztahů.
19. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních či správních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
20. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu