ECLI:CZ:US:2004:2.US.335.02
sp. zn. II. ÚS 335/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného ve věci stěžovatele U.K., právně zastoupeného JUDr. J. C., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2002 sp. zn. 10 To 177/01, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. září 2001 sp. zn. 2 T 40/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů prvního a druhého stupně blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. 2 T 40/2000 odsouzen pro pokus účastenství na trestném činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) a §8 odst. 1 k §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Odsouzené skutky spočívají (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel dne 5. srpna 1999 přiměl spoluobviněného L. K. k tomu, že vyveze 10,595 kg heroinu do Německa, 3. srpna 1999 jej vyslal k převzetí těchto narkotik do Prahy, instruoval jej, zajistil mu dopravní prostředky, doprovod, peníze na běžné výdaje, mobilní telefon pro spojení s ním a slíbil mu odměnu ve výši 4.000,- DM, přičemž L. K. byl na hraničním přechodu Moldava podroben celní kontrole a po zjištění narkotik mu bylo v další cestě zabráněno (ad 1) a v nezjištěné době si opatřil revolver zn. Nagant a dne 8. nebo 9. srpna 1999 jej v Křižanově předal manželce L. K. R. Leva-K. (ad 2). Týmž rozsudkem byl pro pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 k §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. odsouzen spoluobžalovaný L. K.. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání věci - revolveru zn. Nagant a 20 balíčků heroinu o váze 10,595 kg.
Z podnětu odvolání stěžovatele a státního zástupce byl tento rozsudek ohledně jeho osoby zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2001 sp. zn. 10 To 60/01, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. září 2001 sp. zn. 2 T 40/2000 byl stěžovatel opětovně, při nezměněném, shora popsaném skutkovém základě, odsouzen pro pokus účastenství na trestném činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) a §8 odst. 1 k §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání věci - revolveru zn. Nagant a 20 balíčků heroinu o váze 10,595 kg.
Z podnětu odvolání stěžovatele a státního zástupce byl tento rozsudek usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2002 sp. zn. 10 To 177/01, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výrocích podle §73 odst. 1, 2 tr. zák. o zabrání věcí. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Souběžně s ústavní stížností podal stěžovatel i dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2002 sp. zn. 3 Tdo 640/2002, podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř.
III.
Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v těchto skutečnostech:
1. Stěžovatel uvádí, že ve sdělení obvinění pro trestné činy podle §187 odst. 1, 2 písm. a) a §185 odst. 1 tr. zák. nebylo uvedeno, že tyto trestné činy byly spáchány úmyslně. Sdělenému obvinění tedy chybí podstatná náležitost a neodpovídá ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. Obvinění bylo proto nezákonné, trestní řízení se nemohlo konat a stěžovatel nemohl být ani pravomocně odsouzen. Stěžovatel v tomto ohledu odkazuje na nálezy Ústavního soudu č. 43, sv. 5 a č. 30, sv. 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
2. V hlavním líčení konaném dne 30. listopadu 2000 nebyla, podle názoru stěžovatele, dodržena zásada jednání v mateřském jazyce stěžovatele, nebyly totiž tlumočeny výpovědi svědků Ž., M., P., G., A. a O. Toto pochybení bylo jedním z důvodů zrušujícího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2001, odvolací soud však nezaujal žádné stanovisko k výslechu svědkyně O., jejíž výpověď nebyla přetlumočena v té části, ve které odpovídala na otázky, stěžovatel tedy neměl ani možnost, se k této části výpovědi vyjádřit. Stěžovatel toto pochybení opakovaně namítal a navrhoval opakování výslechu této svědkyně, v čemž mu nalézacím soudem nebylo bez jakéhokoliv odůvodnění vyhověno. Stěžovatel rovněž namítá, že tlumočnice K. tlumočila velmi nepřesně a jen to, co uznala za vhodné, v důsledku čehož byla tlumočení zbavena. Touto vadou tak trpí celé řízení před nalézacím soudem, neboť došlo k porušení čl. 37 odst. 4 Listiny a §2 odst. 14 tr. ř.
3. Výrok o vině byl prý založen zejména na výpovědích spoluobžalovaného K., jeho manželky a svědkyně K., aniž by se soudy vypořádaly . se skutečností, že jde o důkazy vnitřně i navzájem rozporné. Soudy se např. nevypořádaly s rozpory ve výpovědi spoluobžalovaného K., že měl ze stěžovatele obavy, jakkoliv byl v té době již ve vazbě, v otázce, zda měl mít stěžovatel při ukládání drogy do auta rukavice, manželé K. se lišili ve svých výpovědích týkajících se prohlídky balíčků s heroinem. Tvrzení L. K., že jej na hranici doprovázel P. Š., byla tímto svědkem vyvrácena. Předmětné vozidlo bylo asi jednu hodinu zcela mimo dohled spoluobviněného, zůstala tak nevyvrácena stěžovatelova obhajoba, že drogu do něj mohla dát třetí osoba. Je nelogické, že by měl stěžovatel L. K. nařídit jet vozem s přívěsem, který nebyl nutný k uložení drog a je naopak nápadnější a že by u spoluobžalovaného ponechal zásilku drogy po příjezdu z Prahy přes noc a zajímal se o ni až dalšího dne. Soudy se v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 a §125 odst. 1 tr. ř. nevypořádaly s obhajobou stěžovatele, pominuly jeho bezúhonnost a osobní a rodinné poměry, z výpovědí svědků O. a L.vyplývá, že nikdy neměl nic společného s drogami. Ke zkrácení práv jeho obhajoby došlo i tím, že neměl možnost vyjádřit se k výpovědi L. K. a svědka P. při hlavním líčení dne 22. listopadu 2000, ač o to požádal, soud rovněž nepřipustil jeho otázku na svědka Š., která podle jeho názoru nebyla sugestivní ani kapciózní. Prohlídka vozidla policií je procesně nepoužitelným důkazem, neboť byla učiněna v rozporu s ustanoveními trestního řádu, předpisů Policie ČR i celních orgánů, prohlídce nebyl přítomen L. K., ani nezúčastněná osoba.
4. Odvolací soud sice nepřipustil, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2001 sp. zn. II. ÚS 502/2000, jako důkaz záznamy o vyhodnocení telekomunikačního provozu mobilních telefonů, které přesáhly rámec soudně povolených odposlechů, v následném rozsudku nalézacího soudu tedy není o tomto důkazu zmínka, je nicméně zřejmé, že měl vliv na rozhodování soudů, neboť nebyl vyřazen z obsahu spisu.
5. Soudy neprováděly důkazy navržené stěžovatelem, čímž bylo zabráněno zjištění objektivního stavu věci. Nebyl proveden výslech policisty B., který měl podle názoru stěžovatele zásadní podíl na vykonstruování celého případu a soudy se nezabývaly pochybnými aktivitami tohoto policisty (opakované návštěvy spoluobviněného K. ve vazbě, zajišťování povolení k pobytu pro L.-K.). Rovněž nebyli vyslechnuti navržení svědkové J., H., V., V. a Z., kteří by prokázali, že L. K. si usvědčující výpověď vůči stěžovateli vymyslel na podnět policisty B. a dále svědkové K., K., G., V., Ch., N., P. a S., nebyly ani vyžádány zprávy z věznic ve Stráži pod Ralskem a Litoměřicích o návštěvách policisty B. k L. K..
6. Výpovědi svědků P., G. a L.-K. byly přečteny podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny podmínky pro takový postup. U svědka P. se nalézací soud spokojil s policejní zprávou, že se tento svědek nezdržuje v Německu na adrese svého trvalého bydliště, aniž by dále zajišťoval jeho účast na hlavním líčení, nebylo zjištěno, zda šlo o osobu nezvěstnou, či pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou. Svědek G. se k prvnímu hlavnímu líčení dostavil z Nizozemí, tento úkon však byl proveden pro jeho nepřetlumočení v rozporu se zákonem, při opakovaném hlavním líčení došla faxová zpráva o nemoci tohoto svědka, aniž bylo zjištěno, kdo ji odeslal a zda je skutečně nemocen. Jeho výpověď z prvního hlavního líčení nemohla být přečtena, neboť tímto postupem nemůže být výše popsaná vada (nepřetlumočení) odstraněna. Výslech svědkyně L.-K. byl přečten podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. na základně jednoho neúspěšného pokusu o doručení předvolání a zprávy policie, že svědkyně nebyla zastižena na místě svého bydliště. Při hlavním líčení dne 5. září 2001 uvedl stěžovatel, že tato svědkyně byla viděna před třemi týdny v Duchově na adrese svědkyně K., soud se však tímto tvrzením, ani s důkazy, které je podporovaly, nezabýval.
IV.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Vrchní soud v Praze odkázal na svá rozhodnutí učiněná v předmětné věci, Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem konstatovalo, že námitky stěžovatele jsou nedůvodné, přičemž v podrobnostech uvedlo, že z popisu skutku v záznamu o sdělení obvinění je forma zavinění zřejmá, že výpověď svědkyně O. byla přetlumočena, že krajský soud prověřil obhajobu stěžovatele, provedl všechny potřebné důkazy a dostatečně zdůvodnil, proč není třeba provádět další důkazy; krajské státní zastupitelství proto navrhlo, aby Ústavní soud podanou stížnost odmítl. Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo a Krajský soud v Ústí nad Labem se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem trestního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 1 T 40/2000.
V.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
K části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel zpochybňuje hodnocení důkazů nalézacím soudem, poukazuje na údajné rozpory mezi jednotlivými důkazy a zdůrazňuje, že obecné soudy se některými skutečnostmi nezabývaly, či se s nimi dostatečným způsobem nevypořádaly, Ústavní soud uvádí následující:
Podle závěru soudu prvního stupně je stěžovatel usvědčován ze svého jednání popsaného bodem 1. výroku o vině v rozsudku ze dne 7. září 2001 zejména výpovědí spoluobžalovaného L. K.. Ten sice původně popíral svoji účast na trestné činnosti, později však výpověď změnil, k trestné činnosti se doznal a usvědčil z ní též stěžovatele. Změnu své výpovědi odůvodnil tím, že měl strach o svoji manželku, a proto o drogách nemluvil, za zcela pravdivou označil svoji poslední výpověď (str. 14 rozsudku ze dne 7. září 2001). Ve své pozdější výpovědi podrobně popsal události ze dnů 3. až 5. srpna 1999, kdy na pokyn stěžovatele vyzvednul v Praze od neznámého muže igelitovou tašku, kterou později spolu s manželkou prohlédli a zjistili, že zřejmě obsahuje drogy; posléze ji předal stěžovateli, který sháněl vhodné vozidlo pro převoz drog a přesvědčil L. K., aby je převezl přes hranice do Německa. Nalézací soud uvedl, že tato výpověď je podporována i výpověďmi svědkyň R. L.-K. a D.K., nepřímo též výpovědí stěžovatele, který uváděl skutečnosti potvrzující průběh děje popisovaný L. K. s tím, že vynechal jakékoliv zmínky o své účasti; okolnosti týkající se získání aut, kterými měly být drogy přepraveny, potvrdili rovněž svědci P. Š., K. K., A. L. a F. A. (str. 23 rozsudku ze dne 7. září 2001). Nalézací soud podrobně rekapituloval výpovědi obviněných, které pečlivě porovnal navzájem a dále s výpověďmi shora uvedených svědků (str. 14 - 21 rozsudku ze dne 7. září 2001), mj. konstatoval, že L. K. i jeho žena naprosto shodně popsali balíčky obsahující drogy a tyto výpovědi odpovídají i fotodokumentaci o zajištěných balíčcích (str. 16 rozsudku ze dne 7. září 2001).
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení přisvědčil skutkovým zjištěním nalézacího soudu, konstatoval, že výpovědi obviněného L. K. a jeho manželky jsou při popisu okolností přípravné fáze odvozu drogy zcela identické a obsahově do sebe zapadají, v dílčích detailech jsou tyto výpovědi potvrzeny i výpověďmi dalších svědků (str. 5 usnesení ze dne 17. ledna 2002).
Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. V této souvislosti Ústavní soud opětovně konstatuje, že znovu hodnotit obecnými soudy zhodnocené důkazy může jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takový nesoulad v daném případě neshledal.
Ústavní soud zčásti přisvědčuje námitce stěžovatele, týkající se neprovedení jím navrhovaných důkazů. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 5. září 2001 vyplývá, že stěžovatel navrhnul provedení řady důkazů blíže popsaných na č. l. 825 - 828 spisu, krajský soud rozhodl, že tyto návrhy se zamítají a vyhlášené usnesení odůvodnil (č. l. 829); odůvodnění nicméně nebylo v protokole zaznamenáno a ani v odsuzujícím rozsudku nebyly tyto důkazní návrhy a důvody jejich zamítnutí popsány (s výjimkou návrhu na opětovný výslech svědkyně L.-K.); stěžovatel neprovedení navrhovaných důkazů namítal ve svém odvolání, nicméně odvolací soud se touto námitkou nezabýval. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy pochybily, pokud pominuly zdůvodnit, proč neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy. V tomto ohledu Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. To však platí za předpokladu, že se soudy vůbec nezabývaly navrženými důkazy, jež byly pro posouzení skutkového stavu podstatné a nenahraditelné; povinností soudů není provádět všechny důkazy, které jsou navrhovány či vyjdou v řízení najevo. Ústavní soud poukazuje na to, že v projednávané věci obecné soudy opřely svá rozhodnutí o další důkazy, tvořící ucelený řetězec, které v odůvodnění podrobně vyhodnotily a které umožňují učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatele. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by dané procesní pochybení mělo vliv na řádné odůvodnění rozhodnutí, jejich přezkoumatelnost a přesvědčivost, a že by jím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatele, zaručených ústavním zákonem.
K námitkám stěžovatele, že neměl možnost vyjádřit se k výpovědím L. K. a A. P. učiněným při hlavním líčení dne 22. listopadu 2000 a že nebyla připuštěna jeho otázka na P. Š., Ústavní soud konstatuje následující: Podle §203 odst. 1 tr. ř. průběh hlavního líčení řídí a, nestanoví-li zákon jinak, dokazování provádí, předseda senátu; podle §215 odst. 1 tr. ř. může obžalovaný, se souhlasem předsedy senátu, klást vyslýchaným otázky. Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že dne 22. listopadu 2000 se uskutečnil výslech svědka A. P., ke které se vyjadřoval obžalovaný L. K., stěžovatel po skončení výpovědi tohoto svědka uvedl, že na něj nemá otázek (č. l. 606), následujícího dne však navrhl, aby se mohl k výpovědi svědka a k vyjádření L. K. vyjádřit, což bylo zamítnuto. Otázka stěžovatele na svědka P. Š., zda někdy po dobu, kdy u něj byl zaměstnán, viděl, či slyšel, že organizuje transporty drog z České republiky do ciziny, byla předsedou senátu označena za sugestivní a nebyla připuštěna; stěžovatel nežádal, aby o přípustnosti otázky rozhodl senát (č. l. 511-512). Shora konstatovaná rozhodnutí předsedy senátu byla učiněna v souladu s jeho zákonným oprávněním řídit průběh hlavního líčení a samotná skutečnost, že stěžovatelovo vyjádření resp. otázka nebyly připuštěny, nezakládá porušení jeho ústavních práv a svobod.
Stěžovatel neuvádí, jaká konkrétní ustanovení trestního řádu, policejních či celních předpisů měla být při prohlídce vozidla převážejícího drogy porušena, přičemž Ústavní soud takové porušení neshledal. Okolnosti zajištění a prohlídky předmětného vozidla jsou dostatečným způsobem zřejmé z úředních záznamů, včetně provedené fotodokumentace, a z protokolu o ohledání místa činu, založených v trestním spise (č. l. 251 - 262).
Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že ve sdělení obvinění chybí popis subjektivní stránky předmětných trestných činů. Ve sdělení obvinění pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ze dne 5. října 1999 (č. l. 2) je mj. uvedeno, že stěžovatel se tohoto činu dopustil přípravou a vypravením zásilky heroinu. Ve sdělení obvinění pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. ze dne 5. října 1999 (č. l. 3) je mj. uvedeno, že stěžovatel se tohoto činu dopustil tím, že R. L.-K. bez povolení opatřil střelnou zbraň - sedmiramenný revolver zn. Nagant. Z popisu jednání, jímž se měl stěžovatel trestné činnosti dopustit, jednoznačně vyplývá, že jednal v úmyslu tyto trestné činy spáchat. Obě sdělení obvinění byla učiněna v souladu s ustanovením §160 tr. ř. a vytýkaná podstatná náležitost jim nechybí. Obecné konstatování, že trestné činy byly spáchány úmyslně, není v posuzovaném případě nutné, neboť z popisu obou skutků žádný jiný závěr vyplynout nemůže, u obou konstatovaných trestných činů je navíc dle trestního zákona možná jen úmyslná forma zavinění. S touto námitkou stěžovatele se dostatečným způsobem vypořádal dovolací soud (str. 3 - 4 usnesení), na jehož odůvodnění Ústavní soud odkazuje. Stěžovatelem uváděné nálezy Ústavního soudu se na posuzovaný případ nevztahují.
Pokud stěžovatel uvádí, že záznamy o vyhodnocení telekomunikačního provozu mobilních telefonů měly vliv na rozhodování soudů, neboť tento důkaz nebyl vyřazen z obsahu spisu, nelze se s touto námitkou ztotožnit. V usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2001 bylo konstatováno, že nalézací soud pochybil, pokud jako důkaz provedl shora konstatované záznamy, neboť přesáhly rámec soudně povolených odposlechů a že v dalším řízení bude moci nalézací soud přihlížet pouze k odposlechům či výpisům volání učiněných v souladu s ustanovením §88 tr. ř. (str. 5 usnesení). Z následného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. září 2001 jasně vyplývá, o jaké důkazy nalézací soud své rozhodnutí opřel a jaké z nich vyvodil závěry, nevyplývá z něj, že by vycházel rovněž z konstatovaných záznamů o vyhodnocení telekomunikačního provozu mobilních telefonů, přičemž tento závěr nelze presumovat z faktu, že tento nepřípustný důkaz nebyl vyjmut ze spisu, jak činí stěžovatel.
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkami stěžovatele, že nebyly splněny podmínky pro přečtení protokolů o výpovědi svědků L.-K., P. a G. podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Nalézací soud přečetl při hlavním líčení dne 6. 9. 2000 výpověď svědkyně R. L.-K. (č. l. 512), která je ruskou občankou, neboť se jí nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení (č. l. 472). Tato svědkyně v dopise adresovaném krajskému soudu uvedla, že dne 18. června 2000 jí končí povolení k pobytu v České republice a musí proto odjet na Ukrajinu (č. l. 438). Nalézací soud nevyhověl návrhu stěžovatele na její opakované předvolání, jelikož měla být spatřena v okolí Teplic; odvolací soud zdůraznil, že tato svědkyně byla vyslechnuta v přípravném řízení za účasti obhájce stěžovatele, důkaz byl proveden v souladu s trestním řádem a s názorem stěžovatele na jeho opětovné provádění nelze souhlasit (str. 6 - 7 usnesení ze dne 17. ledna 2002). Výpověď svědka A. P. přečetl soud s ohledem na skutečnost, že tomuto svědkovi se nepodařilo doručit předvolání do Německa s tím, že na obálce s předvoláním učinila německá pošta poznámku, že adresát se odstěhoval neznámo kam (č. l. 803 a 807). Svědku M. G. bylo předvolání do Nizozemí doručeno, tento svědek se nicméně nedostavil, přičemž ze zaslaného faxu bylo možno vyrozumět, že se tak stalo ze zdravotních důvodů, což odpovídá i výpovědi tohoto svědka učiněné v předchozím hlavním líčení (str. 19 rozsudku ze dne 7. září 2001). Nalézací soud zdůraznil, že tito svědkové byli slyšeni při prvním hlavním líčení za účasti tlumočníků, přičemž přetlumočení nebylo z nedopatření zaprotokolováno. Stěžovatel při výslechu těchto svědků neuplatnil námitku, že výslech nebyl tlumočen a na svědky neměl otázek (str. 19 - 20 rozsudku ze dne 7. září 2001). Ústavní soud konstatuje, že shora popsané okolnosti dostatečným způsobem odůvodňují postup podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a na odůvodnění obecných soudů v tomto ohledu odkazuje.
K námitce týkající se nepřeložení výslechu svědkyně O. uvádí Ústavní soud následující: Z obsahu spisu vyplývá, že svědkyně O. byla vyslechnuta u hlavního líčení konaného dne 20. listopadu 2000 a její výpověď je zaznamenána na č. l. 586v-591. Uprostřed č. l. 589 je konstatováno, že obsah výpovědi této svědkyně byl přetlumočen do srbského jazyka. Na závěr její výpovědi však toto konstatování učiněno není, a proto z obsahu spisu nelze zjistit, zda část výpovědi zaznamenaná na č. l. 589-591 byla přetlumočena. Tuto skutečnost lze označit za pochybení obecných soudů, stejně jako okolnost, že jakkoliv stěžovatel tuto námitku v průběhu trestního řízení opakovaně vznášel, obecné soudy se s ní nevypořádaly. K této námitce je ovšem nutno rovněž konstatovat, že z výpovědi svědkyně O. nalézací soud při zjištění skutkového stavu nevycházel a její výpověď nepovažoval za věrohodnou (str. 21 rozsudku ze dne 7. září 2001). Nepřetlumočena zůstala jen menší část její výpovědi, ve které zejména odpovídala na otázky stěžovatele, v této souvislosti lze předpokládat, že pokud by stěžovatel odpovědím na své otázky nerozuměl, domáhal by se na místě zjednání nápravy a v otázkách by nepokračoval, u hlavního líčení byl přitom přítomen jeho obhájce. Z obsahu spisu navíc vyplývá, že tato svědkyně stěžovatele znala pět let a dva roky u něj byla zaměstnána (č. l. 187); i z těchto skutečností lze dovodit, že stěžovatel její výpovědi rozuměl. Toto pochybení obecných soudů tedy nedosahuje takové intenzity, aby porušovalo ústavní práva a svobody stěžovatele.
S námitkou týkající se nepřesného překladu tlumočnice K.se dostatečným způsobem vypořádal odvolací soud, který uvedl, že kvalita tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků nemůže být řešena v rámci konkrétní trestní věci, ale je otázkou správní, do níž soudu nepřísluší zasahovat. Tato tlumočnice tlumočila již v přípravném řízení, přičemž stěžovatel obdobnou námitku nikdy neuplatnil. Krajský soud tím, že přibral jiného tlumočníka, reagoval na situaci vzniklou v hlavním líčení, přičemž nový tlumočník celou závěrečnou řeč stěžovatele přeložil (str. 6 usnesení ze dne 5. dubna 2001). Ústavní soud na toto odůvodnění plně odkazuje.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu