ECLI:CZ:US:2012:2.US.3419.11.1
sp. zn. II. ÚS 3419/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Plzeňských městských dopravních podniků, a. s., se sídlem Denisovo nábřeží 920/12, 303 23 Plzeň, zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, se sídlem Šafaříkovy sady 5, 301 00 Plzeň, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. října 2011, č. j. 14 Co 576/2011-25, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. září 2011, č. j. 18 C 182/2011-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Žalobce (stěžovatel) se v řízení před obecnými soudy domáhal proti žalovanému D. S. (dále jen "žalovaný") žalobou podanou dne 6. dubna 2011 spojenou s návrhem na vydání platebního rozkazu zaplacení částky 1.012 Kč s příslušenstvím. Současně s podanou žalobou zaplatil soudní poplatek ve výši 600 Kč. Žalovanému se nepodařilo žalobu doručit, protože se nezdržoval na adrese uvedené žalobcem. O tom byl žalobce soudem vyrozuměn a byl vyzván, aby navrhl další postup. Na tom základě učinil pokus o zjištění pobytu žalovaného prostřednictvím soudu, a to vyžádáním si zprávy Vězeňské služby, zda žalovaný není ve vazbě nebo výkonu trestu, a dále dotazem u cizinecké policie, zda tato nemá o žalovaném, který byl cizincem, bližší informace. Uvedený pokus byl neúspěšný, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn dopisem soudu ze dne 19. září 2011. Po tomto vyrozumění vzal stěžovatel žalobu zpět a požádal o vrácení soudního poplatku.
3. Okresní soud Plzeň - město ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o zastavení řízení, o náhradě nákladů řízení a dále o návrhu na vrácení soudního poplatku ve výši 600 Kč tak, že tento návrh zamítl. Učinil tak s ohledem na §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění po novele provedené zákonem č. 218/2011 Sb., účinným od 1. září 2011, podle kterého bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, snížený o 20%, nejméně však o 1 000 Kč. Stěžovatel výrok o zamítnutí návrhu na vrácení soudního poplatku napadl odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. října 2011, č. j. 14 Co 576/2011-25, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku potvrdil.
4. Proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatel ústavní stížnost. Nesouhlasí s důvody, pro které nebylo vyhověno jeho návrhu na vrácení soudního poplatku. Poukázal na to, že v době, kdy žalobu podával, platilo ještě původní znění §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, které za daných okolností umožňovalo vrácení soudního poplatku v plné výši. Tento stav založil podle jeho názoru legitimní očekávání, že v případě zpětvzetí žaloby bude postupováno ohledně vrácení soudního poplatku podle právní úpravy platné v době podání žaloby. Nad rámec uvedeného poukázal na to, že podle přechodných ustanovení k zákonu č. 218/2011 Sb., kterým byl zákon o soudních poplatcích novelizován, se za řízení zahájená přede dnem jeho účinnosti vybírají poplatky podle dosavadní právní úpravy, a to i když se stanou splatnými po nabytí účinnosti. I z toho dovozuje, že vrácení soudního poplatku, byť podmínky pro jeho vrácení nastaly až po účinnosti novely zákona o soudních poplatcích, se má řídit právní úpravou platnou v době podání žaloby. V okolnosti, že obecné soudy přechodná ustanovení k uvedenému zákonu vyložily jinak, spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Na tom základě navrhuje zrušit obě napadená rozhodnutí.
5. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 18 C 182/2011 a seznámil se s jeho obsahem.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.
8. Ústavní stížnost, která je předmětem tohoto řízení, se opírá pouze o výklad podústavního práva, konkrétně ustanovení zákona o soudních poplatcích, která upravují vrácení soudního poplatku. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, i když se jeho interpretace může jevit stěžovateli jako příliš přísná. Stěžovatel argumentuje tím, že postupem soudu nebylo naplněno jeho legitimní očekávání a že nemohl s přihlédnutím k objektivním okolnostem očekávat "razantní změnu úpravy související s vrácením soudních poplatků".
9. Předně je třeba uvést, že nejde o razantní změnu, o kterou by snad šlo v případě, kdyby nová právní úprava zcela zrušila vracení soudního poplatku. Tak tomu ale není, jak vyplývá z obsahu příslušného ustanovení zákona, které je shora citováno. To, že v případě stěžovatele se nevrací celý soudní poplatek, je dáno jeho bagatelní výší.
10. Vedle toho nelze souhlasit s argumentací "legitimního očekávání", jak ji pojal stěžovatel. Princip naplnění legitimního (oprávněného) očekávání je vyjádřením obecnějšího požadavku právní jistoty. Znamená, že fyzická nebo právnická osoba, která na základě předchozí zkušenosti oprávněně dospěje k závěru, že jí svědčí určité subjektivní právo nebo že bude platit určité právo objektivní, má právo na to, aby její očekávání bylo naplněno. Stěžovatel v době, kdy podával žalobu, neměl důvod legitimně očekávat, že nebudou měněna pravidla pro vrácení soudního poplatku, neboť se v té době nerozhodoval o zpětvzetí žaloby. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že pro zpětvzetí žaloby se rozhodl až po neúspěšném zjišťování pobytu žalovaného a k tomu došlo až v září 2011, tedy v době, kdy již platila nová úprava vracení soudních poplatků.
11. Kromě toho nemůže Ústavní soud přehlédnout, že v daném případě se jedná o bagatelní částku a v takovém případě úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
12. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
13. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh stěžovatele dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu