ECLI:CZ:US:2018:2.US.3465.18.1
sp. zn. II. ÚS 3465/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. T., zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, směřující proti rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 2 KZN 156/2018, rozhodnutí Okresního státního zastupitelství Praha - západ ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 3 ZN 193/2018, a "postupu" Policie České republiky, obvodní oddělení Řevnice, za účasti Krajského státní zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství Praha - západ a Policie České republiky, obvodní oddělení Řevnice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha - západ, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka ze stejných důvodů napadá rovněž postup Policie České republiky, obvodního oddělení Řevnice. Jak ovšem vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelka ve skutečnosti brojí toliko proti oznámení (rozhodnutí) ze dne 23. 4. 2018, č. j. KRPS-124989-3/PŘ-2018, jímž byl příslušný správní orgán po provedeném policejním šetření informován o spáchání přestupku.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, dne 20. 4. 2018 podala stěžovatelka Policii České republiky, obvodní oddělení Řevnice, trestní oznámení, v němž byly podrobně popsány skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu porušování domovní svobody, jehož se měl téhož dne dopustit v místě stěžovatelčina bydliště podezřelý T. Š. Policejní orgán uvedený skutek od počátku šetřil jako podezření z přestupku, přičemž věc dne 23. 4. 2018 podle ustanovení §74 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za přestupky") oznámil po provedeném šetření Městskému úřadu Černošice, Odbor přestupků. Stěžovatelka se s uvedeným rozhodnutím neztotožnila a požádala ve smyslu ustanovení §157a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") o přezkoumání postupu policejního orgánu. O této žádosti bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozhodnutím Okresního státního zastupitelství Praha - západ (dále jen "okresní státní zastupitelství"), které však v postupu policejního orgánu neshledalo žádné závady. Stěžovatelka se s tímto závěrem nesmířila a dne 3. 7. 2018 se obrátila se svým podnětem na Krajské státní zastupitelství v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství"), jež podání posoudilo coby podnět k výkonu dohledu ve smyslu ustanovení §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Krajské státní zastupitelství v prvé řadě uvedlo, že okresní státní zastupitelství nemělo věc posuzovat podle ustanovení §157a odst. 1 trestního řádu, neboť ve věci nebylo konáno trestní řízení (věc byla od počátku prošetřována jako přestupek), současně však připustilo, že okresní státní zastupitelství mohlo věc přezkoumat z hlediska, zda je dáno důvodné podezření ze spáchání trestného činu a zda je nutno ve věci konat prověřování podle §158 odst. 3 trestního řádu. Krajské státní zastupitelství po přezkoumání spisového materiálu závěry policejního orgánu a okresního státního zastupitelství potvrdilo, přičemž v ústavní stížností napadeném rozhodnutí uvedlo, že policejní orgán provedl ve věci řádné šetření, z něhož vyplynul zcela odůvodněný právní závěr, že předmětný skutek má být posuzován jako podezření z přestupku.
3. Stěžovatelka však nadále setrvává na svém předchozím stanovisku, že věc měla být právně kvalifikována jako trestný čin porušování domovní svobody podle ustanovení §178 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka stížnost odůvodňuje odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť zvážil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 780/10 ze dne 21. 2. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997, usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz) vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná úprava nestanoví, natož aby byl takový požadavek chráněn na ústavní úrovni. Podle Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000 ze dne 20. 10. 2000) způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva garantovaná Listinou. Ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána, tedy neexistuje (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3230/17 ze dne 7. 11. 2017). Domáhat se úspěšně zrušení napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci, tj. Policie České republiky a státních zastupitelství, proto v posuzovaném případě není možné.
7. Ústavní soud rovněž připomíná, že ve své judikatuře ustáleně zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další přezkumné instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak vyplývá z výše předestřeného, nyní projednávaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr a Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu zcela konformní.
8. V nyní projednávané věci bylo protiprávní chování, jehož se měl dopustit podezřelý T. Š., od počátku vyšetřováno jako přestupek. Právní rámec postupu vyšetřujícího policejního orgánu tedy byl dán zákonem o odpovědnosti za přestupky, z nějž plyne (ustanovení §73), že má-li orgán Policie České republiky důvodné podezření, že byl spáchán přestupek, a není-li sám příslušný k jeho projednání, oznámí tuto skutečnost bez zbytečného odkladu příslušnému správnímu orgánu. V oznámení uvede zejména, kdo je podezřelým z přestupku, pokud je mu znám, popis skutku, ve kterém je přestupek spatřován, místo a čas, kdy měl být přestupek spáchán, zákonné ustanovení obsahující skutkovou podstatu předmětného přestupku a důkazní prostředky, které jsou mu známy.
9. Jak vyplynulo z napadených rozhodnutí, policejní orgán postupoval v nyní posuzované věci zcela v souladu s výše citovaným ustanovením zákona o odpovědnosti za přestupky. Ústavní soud ověřil, že policejní orgán přijal dne 20. 4. 2018 podnět stěžovatelky, provedl šetření a následně učinil výše zmíněné oznámení. Z napadených rozhodnutí dále vyplynulo, že stěžovatelka se s daným stavem nespokojila a podala žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu, jež byla adresována Okresnímu státnímu zastupitelství Praha - západ. Jak vyplývá z nastíněné rekapitulace průběhu řízení, okresní státní zastupitelství se však s postupem policejního orgánu ztotožnilo. Jakékoliv závady v postupu a závěrech policejního orgánu konečně nebyly shledány ani krajským státním zastupitelstvím, jež v dané věci vykonávalo dohled dle zákona o státním zastupitelství. Lze tedy učinit závěr, že dotčené orgány veřejné moci nezůstaly nečinné, podnětem stěžovatelky se přiměřeným způsobem zabývaly a rozhodly o něm v souladu s požadavky kladenými na jejich rozhodování příslušnými ustanoveními právního řádu. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže rozhodnutí těchto orgánů veřejné moci neodpovídají jejímu názoru.
10. Nad rámec výše uvedeného odůvodnění Ústavní soud dodává, že policejní orgány i státní zastupitelství v nyní projednávaném případě jednaly zcela v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tzn. opravdu jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 72/73 SbNU 315), bod 17; k principu subsidiarity obecně viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013 (publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.)]. Taková povaha trestního práva, jež se uplatní toliko jako ultima ratio, je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Z jeho podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy [shodně nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/05 ze dne 31. 7. 2006 (N 144/42 SbNU 161)]. Právě toto ustanovení Ústavy je spolu s čl. 4 odst. 4 Listiny a zejména čl. 39 Listiny základem pro ústavněprávní chápání trestního práva jako krajního prostředku, který by neměl být použit tam, kde je věc možné řešit jinými právními prostředky [viz Baňouch, H. Čl. 39 (Výhrada zákona při označení trestnosti jednání a druhů trestů). In Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod - komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 805]. Z uvedených ustanovení lze proto dovozovat základní právo každého nebýt trestán, pokud lze účinně využít dostupných prostředků jiných právních odvětví. Ústavní soud proto uzavírá, že orgány veřejné moci v nyní projednávaném případě postupovaly zcela správně, tj. s plným respektováním zásady subsidiarity trestní represe.
11. V neposlední řadě je možno uvést, že Ústavní soud se zabýval ústavní stížností rovněž s ohledem na zajištění stěžovatelčina práva na účinné vyšetřování. Toliko stručně postačí uvést, že toto právo není v judikatuře zdejšího soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3230/17 ze dne 7. 11. 2017). Obzvláště u protiprávní činnosti způsobující zásah pouze v rovině majetkových práv je proto nutné vždy zkoumat, zda existuje jiná efektivní možnost ochrany poškozené osoby. V nyní projednávaném případě taková možnost zcela jistě existuje, neboť svůj nárok na náhradu škody způsobenou protiprávním chováním (přestupkem), kterého se měl dopustit podezřelý T. Š., mohla stěžovatelka uplatnit ve správním řízení probíhajícím u Městského úřadu v Černošicích, Odbor přestupků, o čemž byla stěžovatelka řádně spravena vyrozuměním tohoto úřadu ze dne 14. 5. 2018, č. j. MUCE-29755/2018/OP/etl.
12. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu