ECLI:CZ:US:2015:2.US.3516.14.1
sp. zn. II. ÚS 3516/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: Ing. Lubomír Bouše, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 2 T 71/2012, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 61 To 412/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 929/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 2 T 71/2012, byl stěžovatel uznán vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen podle §184 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byl stěžovatel zproštěn návrhu na potrestání pro dílčí útok pokračujícího přečinu poškození cizí věci dle §228 odst. 1 trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal stěžovatel. Podle §229 odst. 3 trestního řádu byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze k odvolání státního zástupce usnesením ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 61 To 412/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek obvodního soudu zrušil pouze ve zprošťující části a podle §259 odst. 1 trestního řádu věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání stěžovatele bylo Městským soudem v Praze zamítnuto podle §256 trestního řádu.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 929/2014, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje některá z ústavních práv, která byla obecnými soudy k jeho tíži v trestním řízení porušena. Konkrétně se dle stěžovatele jedná přinejmenším o čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 13, čl. 17, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
V obsáhlé ústavní stížnosti uvádí stěžovatel celou řadu námitek, přičemž namítané zásahy shrnuje pod bodem III. ústavní stížnosti. Konkrétně je přesvědčen, že byl odsouzen za obsah svých soudních podání, když se pouze snažil dosáhnout pro sebe příznivého výsledku, a byl tedy odsouzen za skutek, který není trestným činem, když podání učiněná v soudním řízení nemohou být pomluvou, ale jsou uplatněním práva. Dále stěžovatel namítá, že byl odsouzen zčásti za skutek, z něhož nebyl ani obviněn ani obžalován a zčásti za skutek, který nebyl prokázán ani jediným důkazem (údajné poslání svých podání soukromým osobám). Stěžovatel také upozorňuje, že byl odsouzen za přečin pomluvy, přestože ve skutku vůbec není popsána subjektivní stránka. Také má za to, že byl odsouzen, aniž by byla respektována subsidiarita trestní represe, když aniž by tomu cokoliv bránilo, nebyl využit ani jediný z řady možných civilních prostředků, přičemž žádný ze soudů se s touto námitkou nevypořádal.
Obvodní soud měl zasáhnout do práv stěžovatele přinejmenším tím, že se nevypořádal s jeho námitkami, stejně jako dovolací soud, který dovolání odmítl, ačkoliv pro to nebyly důvody, dovoláním se dostatečně nezabýval a své rozhodnutí zcela "kardinálně" odbyl, když jej odůvodnil zcela ledabyle jen na pár řádcích.
Stěžovatel přitom v řízení kromě jiného namítal, že není zákonem zakázáno informovat kohokoliv o obsahu svého podání učiněného vůči soudu tím, že mu kopii podání zašle, když jde o výkon práva informovat kohokoliv o svém životě. Dle mínění stěžovatele platí, že jestliže soud může znalecký posudek sám vyhodnotit jakkoliv, tím spíše jej jakkoliv může hodnotit účastník řízení a není tedy správný závěr, že kdo zná znalecký posudek, musí vědět, že co je v něm uvedené, je pravdivé, a opak že je nepravdivý. Stěžovatel argumentoval i tím, že stejně tak by musel být za pomluvu stíhán státní zástupce, pokud by u soudu tvrdil, že obžalovaný spáchal trestný čin a následně by došlo ke zprošťujícímu rozsudku, čímž se stěžovatel vůči státnímu zástupci cítí být diskriminován. Nejvyšší soud se však s touto jeho argumentací nevypořádal a také rozhodl jinak než "v případě jiného", aniž by tento svůj postup jakkoliv zdůvodnil.
Soudy také podle stěžovatele nejen neochránily jeho listovní tajemství, ale flagrantně jej porušovaly a dokonce za využívání ústavního práva na ochranu listovního tajemství stěžovatele kriminalizovaly, byť práva garantovaná ústavním zákonem mají evidentně vyšší právní sílu než ta upravená "jednoduchým trestním zákoníkem" a v praktické aplikaci mají tedy přednost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uzavírá, že soudy závažným způsobem zneužily trestní represi k jeho tíži jako bezúhonného občana. Podle civilních a systémově nadřazených norem se stěžovatel vůbec ničeho nedopustil, když žádný ze tří participujících civilních soudů a ani správní orgán neposoudily žádné podání stěžovatele jako hrubě urážlivé, ale podle pouhých podřazených trestních norem k tomu paradoxně došlo. Soudy dále stěžovatele kriminalizovaly za obsah soukromých dopisů chráněný listovním tajemstvím, ale za porušování listovního tajemství jeho viníci stíháni nebyli. Tyto nevysvětlitelné rozpory dle mínění stěžovatele zásadně nemohou být znakem právního státu a měly by být Ústavním soudem nepochybně odstraněny.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné v rámci odvolání a dovolání. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
V.
Přečinu pomluvy dle §184 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
Aby konkrétní údaj mohl být označen za nepravdivý ve smyslu §184 odst. 1 trestního zákoníku, musí se jednat o údaj ověřitelný, kdy současně nelze za takový považovat tvrzení, která jsou pouze hodnotící povahy a jsou prezentována jako subjektivní úsudek jejich autora (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 7 Tdo 726/2004). Údaj o jiném, že je duševně nemocný, může být údajem způsobilým značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, poškodit jej v zaměstnání, resp. způsobit mu jinou vážnou újmu ve smyslu znaku trestného činu pomluvy (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 1980, sp. zn. 6 Tz 66/79).
VI.
Stěžovatel byl uznán vinným přečinem pomluvy, jelikož (zjednodušeně řečeno) v době od 12. 5. 2010 do 7. 6. 2011 písemně sděloval soudům, státním orgánům a rodinným příslušníkům, jakožto faktickou a objektivně danou skutečnost nepravdivé údaje o duševním stavu poškozené (manželky, resp. nyní již bývalé manželky). Činil tak přitom za situace, kdy nejméně z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 20 Nc 29/2009, respektive od jednání před Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 14. 4. 2010, byl nejpozději seznámen se znaleckým posudkem z oboru psychologie a psychiatrie zpracovaným ohledně duševního stavu poškozené a se závěry znalce vyplynuvšími z jeho výslechu. Z těchto důkazů provedených v daném civilním řízení vyplynulo, že poškozená žádnou duševní poruchou netrpí, což mu muselo být jako účastníku onoho soudního řízení, který se daného soudního jednání osobně účastnil, známo. Přesto po shora uvedeném dni ve svých podáních v rámci soudních řízení a správního řízení, v dopisech jeho dceři a v dopisech jím zasílaných příbuzným poškozené neustále označoval poškozenou za osobu stiženou duševní poruchou, psychotickou poruchou, a to paranoidní psychózou.
Toto jeho jednání přitom bylo motivováno, pokud jde o dopisy dceři, snahou o změnu pozitivního vztahu jeho dcery ke své matce, a pokud jde o jeho soudní podání rozesílaná příbuzným poškozené, o změnu jejich pozitivního vztahu k poškozené tak, aby na ni získali negativní náhled. Pokud pak jde o soudní podání a podání adresovaná úřadům, tímto negativním a nepravdivým vyjadřováním o poškozené se v rámci daných řízení snažil o její negativní vykreslení tak, aby bylo rozhodnuto v jeho prospěch. Snahou stěžovatele tedy bylo, aby pro sebe dosáhl v jednotlivých řízeních pozitivního rozhodnutí - zejména svěření dcery do své výchovy, pozastavení rodičovské zodpovědnosti poškozené, majetkových nároků v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů a také příznivého rozhodnutí ve správním řízení u stavebního úřadu.
Jednotlivá podání adresovaná soudům, úřadům, dopisy dceři a příbuzným jsou přitom ve výroku rozsudku podrobně specifikována, stejně jako konkrétní obsah jednotlivých sdělení o psychické poruše poškozené, kdy stěžovatel učinil nejméně šestnáct takovýchto sdělení (viz s. 1-4 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10).
K závěru o vině stěžovatele obvodní soud dospěl po provedení mnoha důkazů, zejména výslechu poškozené, jakož i celé řady svědků a výslechu soudního znalce, který v trestním řízení zpracovával znalecký posudek z oboru zdravotnictví v odvětví psychiatrie ohledně zdravotního stavu poškozené. V hlavním líčení také bylo provedeno množství listinných důkazů, zejména spisovými materiály z řízení, v rámci kterých stěžovatel činil svá podání, podáními adresovanými civilním soudům i stavebním úřadům, dopisy adresovaným dceři a příbuzným, ale proveden byl také značný počet dalších listinných důkazů (viz rekapitulace na s. 12-14 rozsudku).
Soud z jednotlivých podání klade obžalovanému za vinu pouze ta tvrzení o duševním stavu poškozené, u kterých je zcela zřejmé, že jsou tato formulována, prezentována i míněna jako objektivně daný fakt, kterým stěžovatel konstatuje jednoznačnou vážnou psychickou poruchu poškozené. Nejedná se tedy o tvrzení hodnotící povahy, které by bylo prezentováno jako subjektivní úsudek autora.
Současně pak je splněna i podmínka, že pokud jde o duševní stav poškozené, jedná se o údaj ověřitelný, když jak znaleckým posudkem v daném civilním řízení, tak následně opětovným znaleckým zkoumáním poškozené v rámci trestního řízení, bylo konstatováno, že poškozená žádnou duševní poruchou či chorobou netrpí.
VII.
S námitkou stěžovatele, že daná tvrzení ohledně duševního stavu poškozené byla vždy pouze jeho procesní obranou, přičemž mu v daných civilních řízeních nebyla uložena žádná pořádková pokuta, se vypořádal již obvodní soud. Uvedl, že stěžovatel se samozřejmě může v civilních řízeních hájit, resp. prokazovat svá skutková tvrzení, jakkoliv, ovšem jeho odpovědnost podle občanského, správního či trestního práva vyloučena není, přičemž pokud v daných civilních či správních řízeních soudy či správní úřady neuložily za daná procesní podání obžalovanému pořádkovou pokutu, neznamená to, že by daná podání nemohla dle svého obsahu naplňovat znaky přečinu pomluvy (viz s. 18-19 rozsudku).
Stěžovatel dále namítá, že byl odsouzen zčásti za skutek, z něhož nebyl ani obviněn ani obžalován, a zčásti za skutek, který nebyl prokázán ani jediným důkazem. K tomu se také vyjádřil již obvodní soud, když konstatoval, že popis skutku, tak jak je uveden v obžalobě, je dostatečný, přičemž to, že v rámci dokazování v hlavním líčení došlo k jeho konkretizaci (jednotlivých rodinných příslušníků), neznamená změnu skutku. Vzhledem k tomu, že stěžovatel zpochybnil také pravost jednotlivých podání, soud si vyžádal všechny jednotlivé spisy z řízení, v rámci kterých byla jednotlivá podání činěna. Tak se přesvědčil o autentičnosti a správnosti jednotlivých kopií a v této souvislosti také odůvodnil svůj závěr, že pisatelem všech podání byl právě stěžovatel (podrobně viz s. 15-16 a s. 18-19 rozsudku).
Pokud jde o námitky stěžovatele stran absence subjektivní stránky trestného činu, z rozhodnutí obvodního soudu je patrné, že stěžovatel musel být v důsledku seznámení se se závěry znaleckého posudku v rámci civilního řízení a se souvisejícím rozsudkem minimálně srozuměn s tím, že tomu tak skutečně může být, že poškozená opravdu žádnou duševní chorobou netrpí, přesto v následných podáních adresovaných soudům, úřadům, dceři a příbuzným, prezentoval jako objektivní fakt, že poškozená vážnou duševní poruchou postižena je.
Současně si byl stěžovatel vědom i toho, že tento jím prezentovaný údaj o poruše poškozené může ohrozit její vážnost u spoluobčanů, neboť z jednotlivých soudních podání vyplývá, že se právě poukazováním na duševní stav poškozené snažil o svůj procesní úspěch a neúspěch poškozené ve věci. Stejně tak bylo cílem nepravdivých tvrzení o duševním stavu poškozené uváděných v podáních adresovaných správnímu úřadu dosažení procesního úspěchu zpochybněním úkonů, které v daném správním řízení dříve učinila poškozená. Pokud jde o dopisy adresované dceři, z jejich obsahu jednoznačně vyplývá, že poukazem na duševní stav poškozené se stěžovatel snažil, aby jeho dcera změnila svůj kladný vztah ke své matce. Stejně tak původně soudní podání zasílaná obžalovaným příbuzným poškozené jsou zcela jednoznačně vedeny úmyslem poškodit vztahy i těchto příbuzných k poškozené, když v podstatě žádný jiný logický důvod a motiv, proč by tato svá procesní podání jim obžalovaný posílal, nelze shledat. Tyto závěry o úmyslném jednání stěžovatele jsou přitom patrné již z výroku rozsudku obvodního soudu a blíže rozvedeny byly také v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
O odvolání stěžovatele (které mimo jiné obsahovalo také řadu invektiv vůči soudu prvního stupně) rozhodoval Městský soud v Praze. Ten se zabýval námitkou stěžovatele stran subsidiarity trestní represe a dospěl k závěru, že tu v daném případě není možné uplatnit, když pokud obvodní soud seznal, že systematické líčení poškozené jako osoby duševně choré před dalšími zakládá trestní odpovědnost, nelze tomuto závěru nic vytknout. Ve vztahu k subjektivní stránce městský soud uvedl, že stěžovatel věděl, že odborníci hodnotí duševní zdraví poškozené jako nenarušené a mohl si tak být vědom, že jeho subjektivní vjemy v tomto ohledu nemusí být pravdivé a objektivní, s čímž mohl být minimálně srozuměn (což pro naplnění skutkové podstaty přečinu pomluvy postačí), i když okolnosti případu svědčí o evidentně přímém úmyslu stěžovatele poškozené uškodit rozšiřováním nepravd o jejím duševním zdraví. Městský soud se také opakovaně vyjádřil k námitkám stěžovatele týkajícím se realizace jeho nezadatelného práva na soudní ochranu své osoby a totožnosti skutku (viz s. 4-6 usnesení).
Také Nejvyšší soud dospěl v odůvodnění usnesení k závěru, že námitka stěžovatele ohledně absence zavinění není opodstatněná, stejně jako námitky stran nedostatečně popsaného skutku ve výroku nalézacího soudu (viz s. 3-4 usnesení). Ten je dle Nejvyššího soudu popsán dostatečně určitě a konkrétně, tedy tak, že není zaměnitelný s jiným a obsahuje všechny skutečnosti, které představují všechny potřebné znaky skutkové podstaty přečinu pomluvy. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel o poškozené sděloval údaje, jednoznačně si vědom jejich nepravdivosti, když v rozporu s objektivně zjištěnou a odborně prokázanou skutečností bez jakýchkoliv relevantních argumentů rozesílal písemnosti, ve kterých úmyslně a opakovaně tvrdil, že poškozená je duševně nemocná. Také Nejvyšší soud se zabýval námitkou stěžovatele, že jednal jako účastník civilního řízení a uplatňoval svá práva z toho plynoucí, a dospěl k závěru, že tato námitka neobstojí, což také blíže odůvodnil (viz s. 4 usnesení). Stejně tak se vypořádal také s námitkou týkající se subsidiarity trestní represe, přičemž uvedl, že jednání stěžovatele se nijak neliší od běžně se vyskytujících trestných činů pomluvy, včetně jejich škodlivosti pro společnost.
VIII.
Z výše naznačené stručné rekapitulace rozhodnutí obecných soudů je patrné, že námitkám stěžovatele se navzdory jeho tvrzení již dostatečně věnovaly obecné soudy. Námitkami se zabývaly opakovaně a reagovaly na ně podrobnou, logickou a srozumitelnou argumentací. Se závěry učiněnými obecnými soudy se Ústavní soud ztotožňuje a z ústavněprávního hlediska jim nemá co vytknout.
Jestliže stěžovatel namítá, že dovolací soud se náležitě nevypořádal se všemi námitkami, jimiž stěžovatel realizoval své právo na obhajobu, Ústavní soud tento názor nesdílí.
Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Zmíněnému pojmu "adekvátně" je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009, usnesení sp. zn. II. ÚS 3142/13 ze dne 23. 10. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3176/13 ze dne 26. 2. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2855/13 ze dne 2. 7. 2014 a další).
Z výše uvedeného vyplývá, že byť se rozhodnutí dovolacího soudu může stěžovateli jevit jako poměrně stručnější, není možné ho hodnotit jako porušující právo na spravedlivý proces pouze z toho důvodu, že se dovolací soud nevypořádá s každou jednotlivou námitkou stěžovatele zvlášť. Nejvyšší soud hodnotil postup a rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu v kontextu námitek stěžovatele jako celek a své závěry přitom jasně a z pohledu Ústavního soudu dostatečně odůvodnil. Rozhodnutí dovolacího soudu tedy z hlediska požadavků kladených na kvalitu odůvodnění Ústavní soud shledal jako zcela adekvátní.
Pokud stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud rozhodl jinak než "v případě jiného", aniž by tento svůj postup jakkoliv zdůvodnil, je třeba uvést, že v této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007. Jak je však již ze spisové značky patrné, jedná se o rozhodnutí civilní, a nikoliv trestní. Stěžovatel navíc v rámci své argumentace pouze vytrhává z kontextu část odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně obsaženou v tomto judikátu v části rekapitulující průběh řízení. Z právní věty stěžovatelem citovaného judikátu přitom vyplývá, že nelze automaticky považovat každé podání k soudu za procesní obranu, když je nutno zkoumat podrobně obsah takového podání a způsobilost výroků v něm obsažených přivodit újmu na osobnostních právech toho, jehož se týká. Vybočí-li takové podání z procesního a tedy zákonem aprobovaného uplatňování práv účastníků řízení, je možno předmětný úkon posuzovat jako zásah způsobilý narušení osobnostních práv. Také této námitce stěžovatele tedy nebylo možné přisvědčit.
Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že jej obecné soudy za obsah soukromých dopisů chráněný listovním tajemstvím kriminalizovaly, stejně jako nesouhlasí s přesvědčením stěžovatele, že se vůči němu obecné soudy porušení listovního tajemství dopustily.
IX.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho základních práv. Způsob, kterým se s námitkami stěžovatele vypořádaly obecné soudy, lze vzhledem k přiléhavé argumentaci považovat za ústavně souladný. Soudy se dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, patřičně se vypořádaly také s obhajobou stěžovatele a své závěry adekvátně odůvodnily.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu