ECLI:CZ:US:2014:4.US.2855.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2855/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Aeroklub Kladno, o. s., se sídlem Velká Dobrá 580, 273 61 Velká Dobrá, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem nám. Starosty Pavla 40, 272 01 Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1988/2013-523 ze dne 11. 7. 2013, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 566/2012-486 ze dne 23. 1. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 12 C 156/2009-423 ze dne 5. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Kladně zamítl návrh stěžovatele a vedlejšího účastníka, České republiky, na určení, že výlučným vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných pozemků je Česká republika, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele i druhého žalobce Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel i druhý žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustná odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy odmítly přezkoumat "napadený přechod vlastnického práva z úpadce na vedlejšího účastníka", který stěžovatele podstatně poškozuje ve výkonu jeho práva provozovat letiště, když se dle něj přidržely právního názoru vysloveného v r. 2004 Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 394/2002, jehož obsahem je údajně sofistikovaný právní výklad ustanovení tehdy platného zákona č. 328/1991 Sb. směřující k tomu, že bez ohledu na to, zda svědčilo vlastnické právo zpeněžované věci úpadci či třetí osobě, přechází vlastnické právo nabyvateli a tento přechod není možno napadnout určovací žalobou. V souzeném případě podle názoru stěžovatele došlo k odepření spravedlnosti příslušnému orgánu státu, který nikdy nebyl k podání vylučovací žaloby vyzván. Odepřením spravedlnosti je i postup Nejvyššího soudu, který se s dovolací argumentací vypořádal kuse jednou větou, což dle mínění stěžovatele vykazuje znaky svévole. Soud by se přiměřeným způsobem měl vypořádat se všemi námitkami účastníka a přesvědčivě vyložit důvody svého postupu v případě nesouhlasu s nimi. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs opakováním argumentů, s nimiž se zejména odvolací soud uspokojivě vypořádal.
Pokud jde o výhrady stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §236 a §237 a násl. o. s. ř. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci.
Na tomto místě považuje Ústavní soud za nutné zmínit, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí v konfrontaci s konkrétními dovolacími námitkami stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění ještě obstojí. Třebaže vypořádání se s jeho dovolacími námitkami se omezuje na jediný důvod, který Nejvyšší soud uvedl, a to soulad s jeho dosavadní judikaturou, konkrétně se vzpomínaným judikátem sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je nutno zohlednit, že právě na závěrech tam vyslovených bylo rozhodnutí soudu druhého stupně založeno.
K námitce stěžovatele, že obecné soudy aplikovaly právě tuto, údajně formalistickou judikaturu Nejvyššího soudu, je třeba podotknout, že jednak Ústavní soud tuto judikaturu jako ústavně konformní aproboval (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 762/11 ze dne 29. 3. 2012), jednak jak soud nalézací, tak i soud odvolací žalobě nevyhověly pro absenci naléhavého právního zájmu na určení na straně obou žalobců, která spočívala ve více okolnostech, tedy výsledek sporu nezávisel výhradně na judikatuře dovolacího soudu, ačkoliv ta měla, jak bylo zdůrazněno výše, pro řešený případ nepochybně klíčový význam. Krajský soud připomněl, že v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalovaného nabyl sporné pozemky zpeněžením majetku sepsaného do konkurzní podstaty, přičemž Městský soud v Praze dal správci konkurzní podstaty souhlas s jejich prodejem a správce poté uzavřel s právním předchůdcem žalovaného kupní smlouvu, na základě které přešly pozemky do jeho vlastnictví. Rovněž nelze přehlédnout, že stěžovatel, který k žádnému z pozemků neměl vlastnické právo, ale jen je užíval z titulu nájemní smlouvy, podal žalobu na vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty úpadce, avšak nebyl úspěšný (str. 3 prvoinstančního rozsudku). Pakliže tedy obecné soudy za tohoto stavu uzavřely, že stěžovatel nemůže mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem.
Ostatně, vyhovění žalobě by za této situace představovalo zásah do právní jistoty vedlejšího účastníka - žalovaného, který své vlastnické právo k pozemkům nabyl od svého právního předchůdce, jenž je získal koupí v rámci zpeněžení majetku sepsaného do konkurzní podstaty, čímž by nebyla chráněna jeho dobrá víra. Právě smyslem rozporované judikatury Nejvyššího soudu, tj. nemožnosti v takovém případě uspět s určovací žalobou, je chránit dobrou víru originárního nabyvatele a zabránit potenciálním negativním důsledkům, které by s vyhověním určovací žaloby byly spojeny. Z toho důvodu také podle dříve platného zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, byly procesní nástroje, jimiž ten, kdo tvrdí, že jeho vlastnické právo k majetku zpeněženému správcem konkurzní podstaty jako součást majetku konkurzní podstaty vylučovalo příslušnost tohoto majetku ke konkurzní podstatě, koncentrovány právě do příslušného stádia konkurzního řízení. Stěžovatel ovšem vlastníkem nebyl, a již proto je zřejmé, že s excindační žalobou sotva mohl být úspěšný. Změna vlastníka pronajatých pozemků přirozeně může mít pro nájemce nežádoucí dopad v závislosti na celé řadě faktorů (nastavení práv a povinností v nájemní smlouvě apod.). Nájemce nicméně obecně nemůže, již pro své postavení, počítat s absolutní neměnností vlastnictví a kdykoli intervenovat ve prospěch zachování určitého stavu, jako tomu je i v souzené věci.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. července 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu