ECLI:CZ:US:2013:2.US.3142.13.1
sp. zn. II. ÚS 3142/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Miroslava Masláka, t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem Dvořákova 44/14, 602 00 Brno 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 61 T 7/2013-4262 ze dne 3. 9. 2013 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 101/2013 ze dne 24. 9. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením rozhodl krajský soud o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby tak, že se podle §71a trestního řádu (dále též "tr. ř.") žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, neboť nadále trvají vazební důvody dle §67 písm. a) a c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel následně podal stížnost, kterou vrchní soud výše citovaným usnesením dle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že bylo povinností soudů dle §71 odst. 1 tr. ř. řádně zdůvodnit zákonné podmínky pro ponechání stěžovatele ve vazbě, zejména z jakých důvodů má přetrvávat stav, že propuštěním stěžovatele na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, čímž se však soudy dle názoru stěžovatele nezabývaly vůbec. V této souvislosti stěžovatel soudům vytkl, že krajský soud skutečnosti, které mají odůvodňovat podezření ze spáchání trestného činu, pro který je stíhán, nespecifikoval vůbec a vrchní soud se dle mínění stěžovatele omezil pouze na konstatování, že dokazování není ukončeno, a proto na základě podané obžaloby a důkazů v ní prezentovaných nadále trvá obava, že stěžovatel žalovanou trestnou činnost společně se spoluobžalovanými spáchal, což "rozhodně nemožno považovat za dostatečné, protože v tom čase již bylo na hlavním líčení vykonáno mnoho důkazů zpochybňujících důvodnost trestního stíhání". Stěžovatel zde podotkl, že nebyl a není nikým z trestné činnosti usvědčován a někteří poškození se jen domnívají, že za poškozením jejich majetku může stát stěžovatel, což je prý právně irelevantní. Také poznamenal, že v podané stížnosti proti vazbě v souvislosti s odposlechy vrchní soud upozornil na to, že ty podezření ze spáchání trestné činnosti výrazně zeslabují. Za uvedené situace je dle stěžovatele pouhý odkaz vrchního soudu na obžalobu (bez zohlednění dokazování vykonaného u hlavního líčení) zjevně nedostačující, a ústavní stížností napadená usnesení soudů jsou tudíž z hlediska §73c písm. a) trestního řádu nepřezkoumatelná. Tuto argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl a odkázal na celou řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu, které dle něj jeho závěry potvrzují.
Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení základních práv stěžovatele, napadená soudní rozhodnutí zrušil a Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, přikázal neodkladně propustit stěžovatele z vazby a současně aby oběma soudům zakázal pokračovat v porušování základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že je zásadně věcí trestních soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případech, v nichž rozhodnutí soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88). Taková pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Krajský soud i vrchní soud se v napadeném usnesení dostatečně a konkrétně zabývaly důvodností jak tzv. předstižné vazby dle §67 písm. c) tr. ř., tak i vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. ř. Oba soudy přitom vycházely především ze skutečnosti, že stěžovatel je reálně ohrožen uložením vysokého trestu v rozmezí od 5 do 12 let, která nadto s ohledem na právní kvalifikaci trestné činnosti uvedené v obžalobě může být ve smyslu §108 odst. 1 trestního řádu navýšena o jednu třetinu, dále ze skutečnosti, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažnou trestnou činnost, mimořádně společensky škodlivou, kterou měl spáchat v delším časovém úseku proti více osobám, nemá v České republice trvalé bydliště a na jejím území, kde se před vzetím do vazby měl zdržovat, se pohyboval po různých místech. Soudy přihlédly také k charakteru trestné činnosti a osobě stěžovatele, jakož i k tomu, že společně se spoluobžalovanými byl a nadále stále je trestně stíhán za obdobnou závažnou trestnou činnost také ve Slovenské republice. Takto odůvodněný závěr obecných soudů nelze pokládat za projev svévole nebo v něm spatřovat jiné neústavní prvky.
Oba soudy se vypořádaly též s návrhem stěžovatele na nahrazení vazby peněžitou zárukou, přičemž shodně dospěly k závěru, že stěžovatel sice zmínil možnost propuštění za složení peněžité záruky, ale neupřesnil nabízenou výši a další skutečnosti (kdo by měl být složitelem peněžité záruky, z jakých prostředků by měla peněžitá záruka pocházet a v jaké výši se záruka nabízí), přitom však možnost nahradit vazbu peněžitou zárukou zcela nevyloučily, když dospěly k závěru, že při zvážení případné škody, společenské škodlivosti vytýkaného jednání i majetkových poměrů stěžovatele lze za přiměřenou kauci pokládat částku ve výši 25 000 000 Kč. Vrchní soud pak k tomu doplnil, že z těch samých důvodů by nebylo lze akceptovat stěžovatelův písemný slib ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. ř., ani uvažovat o nahrazení vazby jiným dalším institutem předvídaným trestním řádem. Ani toto odůvodnění Ústavní soud neshledal rozporným s ústavním pořádkem. V podrobnostech pak lze odkázat na odůvodnění napadených usnesení soudů obou stupňů.
Má-li stěžovatel za to, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly se všemi jeho vznesenými argumenty, pokládá Ústavní soud za vhodné poznamenat, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09).
Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Jak plyne z výše nastíněné rekapitulace důvodů, pro které byla stěžovatelova žádost o propuštění z vazby zamítnuta, odůvodnění napadených rozhodnutí v kontextu výše vyložených kritérií obstojí, když z něj zřetelně vyplývají konkrétní důvody, pro které dále trvají vzpomínané vazební důvody.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu